Začínám psát novu kapitolu vlastní Geneze

Pamatuji si, že jsem před několika lety procházel v soumračných podzimních dnech Jungmannovou ulicí, která se táhne od stejnojmenného náměstí až k ulici Lazarská. Připadala mi jako dlouhý rukáv, který se nořil do bezbarvé tmy. Taková tma nastává na podzim už v odpoledních hodinách. Světlo mizí ze scény a zanechává na domech i na chodnících, na autech i na pohybujících se lidských siluetách nepatrný, slabý, blednoucí otisk, který už postrádá absolutizující sílu denního světla letních dnů. Pozvolna dochází k nastolení tmy, ještě nesvítí pouliční lampy, ale okolní svět se stává nezadržitelně anemickým jako vychrtlé bílé tváře žen na prerafaelistických obrazech.

V tu chvíli mně v duchu vytanuly známé Poeovy verše z básně „Eldorádo“: „But he grew old – / This knight so bold / And oer his heart a shadow fell“. Verš o rytíři, který zestárl během hledání Eldoráda, dokonale vystihl atmosféru ulice v jejím před-apokalyptickém stmívání, ačkoli neměl jakoukoli souvislost s tím, co jsem vnímal kolem sebe. Fungovala magie samotných slov, které se obtiskly do prostoru města a spojily se s mým vlastním vjemem. Kdybych si chtěl znovu vybavit atmosféru ulice, zopakoval bych si těch několik řádek Edgara Allana Poea, a opakoval bych si je tak dlouho, dokud bych je nepřijal za své. A kdybych o té ulici chtěl napsat báseň, pravděpodobně bych Poeovy verše musel do jejího textu vkomponovat. Buď přímo do těla samotné básně nebo alespoň skrz prostý citát. Proč se o tom tak dlouze zmiňuji? Tato reminiscence v sobě obsahuje jistou dualitu. Dualitu, která provází působení básnického slova. Slova, které přivolá intimní vzpomínku, ale které mi nepatří, a přesto se po nějaké době mým stane. Anebo ne?

Chtěl bych hovořit o dvou základních aspektech básnické činnosti, které s touto situací tak trochu souvisí. Nicméně pokusit se alespoň zlehka pootevřít dveře, které vedou k tomuto tématu, je podobné jako se pokoušet psát novou kapitolu vlastní Geneze. Možností je tolik! Myšlenky se větví nejen do stromů, ale do celých hustých a neproniknutelných lesů. Je možné, že v každém psaní, ať už básnickém či esejistickém se nakonec snažím převyprávět jeden a ten samý příběh. Příběh o počátcích poezie ve mně. Jakmile ale hovoříme o poezii, ihned se dostáváme do zrcadlového sálu, ve kterém se potkáváme s různě se měnícími odrazy a různě zdeformovanými odlesky našeho já. Poezie v sobě obsahuje podvojnou moc. Napájí se z psychofyzických zážitků či stavů, které nás poznamenaly během života, a zároveň se napájí ze samotných slov, ze slov jiných básníků, která nám patří jen částečně nebo nám nepatří vůbec. A přesto na nás mají velký vliv a působnost. Po celou dobu básnické činnosti se snažíme vést dialog s básníky, kteří nás hluboce zasáhli. V poezii je důležitý prvotní třesk inspirace, který vyzáří novou báseň, ale právě tak je důležitá také kontinuita, s níž udržujeme vztah k jiným básníkům.

Poezie neexistuje ve vzduchoprázdnu. Předtím než sami napíšeme první verš, musíme tušit, že cosi jako verš vůbec existuje. Že existuje forma, do které můžeme „zafixovat“ třeštění naší duše. Jak se o tom dozvíme? Musíme si zkrátka ten verš někde přečíst. Musíme se potkat se svým dvojníkem. Existuje cosi jako „stav poezie“ v širokém slova smyslu, ale abychom jej mohli artikulovat, chtě nechtě musíme znát nějaké jiné básníky. I takový Rimbaud četl v jistém období poezii a četl ji poměrně hodně. V básnictví se neustále ve zvláštních poměrech prolíná kritický intelekt a inspirovanost. Obě tyto složky se neustále vyvažují, pracují jako plavební komory, které tu vyzdvihnou „výletní parník inspirace“, tu na další plavbu propustí „nákladní loď kritického intelektu“, abych to vyjádřil lehce úsměvným a křečovitým obrazem. Mezi těmito dvěma složkami musí téměř každý básník přecházet, proto, aby neztratil a rozvíjel své autorské já. Poezie přichází bez varování, ale musíme na ni být připraveni. Musíme mít „chaos ve svém nitru, abychom zrodili tančící hvězdu“, jak říká Nietzsche. Ale zároveň musíme mít tento chaos pod kontrolou.

Dva atributy: inspirace a intelekt

Báseň vzniká nejen z velice intenzivního zážitku v nitru, ale i z působení básně jiného autora. V rámci poezie se inspirace rodí z přečteného mnohem častěji než by se mohlo zdát. Žádný básník si nevystačí pouze s vlastními zážitky. Možná by pro ně ani neměl dostatek slov. Někdo si listuje ve slovnících a někdo si půjčuje slova od autorů a osvojuje si je. Někdo nedělá nic z toho a proplouvá světem jako nevědomá houba, která všechno nasákne. Četba poezie a psaní poezie jsou spojenými nádobami. Neznám nikoho, kdo by poezii pouze četl a nepsal by ji sám. Možná pár takových lidí existuje, ale to jsou výjimky potvrzující pravidlo. Poezie má  jisté „rozplozující“ schopnosti, které na čtenáře hluboce působí a dodávají mu odvahu k tomu, aby i on napsal báseň a připojil se tak do velké, absolutní monády poezie. Jaké jsou potom takové básně je samozřejmě jiná věc.

Ve věku, kdy svět vnímáme a pociťujeme obzvlášť intenzivně, stačí zahlédnout v knize verš a jsme uhranuti. Do pohybu se dávají celé řetězce nových slov a obrazů, které ani nestíháme zapisovat. Básně zkrátka nese určitá „síla“. Někdy je to mocné a ne zcela identifikované vnitřní puzení, které povstává z mimořádných a výrazných životních okamžiků. Jindy ale báseň vzniká z nakažlivé radosti z četby, která umožní tvořit ze slov nové a překvapivé obrazy. Myslím si, že charakter hlubinného zážitku inspirace, výstižně popsal Dylan Thomas ve své básni „Síla, jež zelenou zápalnicí vyžene květ“:

Síla, jež zelenou zápalnicí vyžene květ,
žene můj zelený věk; ta která kořeny stromů vyvrací,
je také zhoubcem mým.
A já nemám slov, jimiž bych řekl zkroucené růži,
že moje mládí ohýbá horkost stejných zim.

Tato síla, která „žene zelený věk, vyvrací kořeny stromů“, představuje básnickou inspiraci, která je vlastní mladému, „zelenému věku“ (byť to nemusí být nutně věk biologický). Tato tvořivá síla se však po čase stává „zhoubou“. Začne ztrácet na intenzitě, a pokud chce básník pokračovat dál, musí se s tímto ústupem prvotní třaskavé inspirace umět vyrovnat. V průběhu let se musí naučit „transformovat“ sama sebe, aby jako básník nezahynul na nedostatek žhnutí ve svém nitru. Musí hledat inspiraci i jinde. Proč o tom tak zevrubně mluvím? Vyhasínání, pozvolné ochlazování dříve palčivého vnímání úzce souvisí s podvojným charakterem básnické činnosti. Žít v permanentním žhnutí není možné a proto je někdy nutné předmět své spalující lásky zavrhnout. Je tedy možné opustit poezii anebo se jako básník obnovit. Uzavřít s texty jiných básníků jakousi dohodu, pakt mezi básníky i dvěma složkami básnické osobnosti. „I make a pact with you, Walt Whitman“, píše Ezra Pound ve své slavné básni. Je nutné druhé básníky číst, ale také je nutné být pozorný k silám, které naši inspiraci ovlivňují. Pro básníka je spojení kritického intelektu a inspirace nezbytné. Jako by uvnitř něj trvale koexistovaly dva atributy zavinuté v sobě. Žhnoucí část, která dává povstat novým obrazům a slovům, a kritická část, která toto všechno s chladem účetního organizuje, katalogizuje, přiřazuje štítky. V básníkovi se současně vyskytuje řvoucí divoch, bijící kyjem kolem sebe, i zasmušilý přírodovědec, který vytváří nomenklaturu, aby skrze ni mohl třídit své objevy a vzkazy.

Tajemství inspirace: osobní zásvětí

Často ve svých textech hovořím o jedinečnosti vidění, které pokládám za esenciální pro básnickou tvorbu. Hledisko jedinečnosti je důležité, ale mohlo by být zaměněno s pouhým solipsismem. Riziko přílišného zalíbení ve svém příbytku ze slonové kosti číhá jistě na každého. Pořád si ale myslím, že báseň by měla být svědectvím o jedinečném pohnutí, které z takového vidění vychází. Kladu na něj důraz, protože jedinečné nebo také prostě a jednoduše osobní vidění se projevuje i skladbou slov, jejich neopakovatelným výběrem, sledem jedinečných akordů, které teprve vytvoří tkáň básně nebo textu.

To, jakým způsobem vnímáme skutečnost, jak ji pociťujeme a jak o ní přemýšlíme, může plynout z několika okamžiků, které se zásadním způsobem vpálily do naší mentální sítnice. Může se jednat o vzpomínky z dětství, sny, výrazné okamžiky, které nás poznamenaly. Mně se zrodil celý mýtus města i klíč k „tajemství života“ z jednoho snu, který se mi zdál téměř před dvaceti lety: „Ocitnu ve stanici  metra na Zličíně. Nebe je z hliníkového kovu. Šedé, modré, nekonečné. U výstupu z metra se nachází stánek s občerstvením. Když přijdu blíž, všimnu si, že kromě smaženého sýra a dalších junk-food pochoutek, se uvnitř prodávají i staré knihy. Je to stánek s rychlým občerstvením, ale zároveň antikvariát. Za výlohou se tísní zaprášené svazky knih spolu s grilovanými klobásami“. Podobné vize mohou ovlivnit způsob vztahování se ke světu víc než cokoliv jiného. A posloupnost hlubinných obrazů, které z nich plynou – tedy způsob v jakém sledu je mysl propustí do artikulovaného světa – je esencí jedinečného vidění, které je nezaměnitelné s viděním jakékoli další osoby. Potom je ale nutné tento typ vidění „zorchestrovat“ v textu básně:

Nevstoupil jsem do spícího metra, dál jsem v něm poklimbával.
Viděl jsem mohutné cínové drápy neznámého depa,
s hlavou sraženou přes korzet šatů, 
hliník Zličína zvonil mi v hlavě.

(V Libni se narodilo světlo, Past na Brigitu)

Ačkoli báseň vlastně samotný sen znovu nevypráví, jednoznačně z něj povstává. Básnický obraz „hliník Zličína“ mám neodmyslitelně propojen s tímto snem, ve kterém nebe bylo z hliníkového kovu. Pak jsem toto nebe viděl i ve skutečnosti. Co chci tedy naznačit? Podobný soubor hlubinných zážitků, vzpomínek či snů tvoří „osobní zásvětí“, jak tento fenomén nazývám. Pro básníka je důležité mít s tímto zásvětím kontakt, nestačí „jen“ zvládnout jistou literární úroveň. Ale nejde to zároveň bez ní. Obě tyto složky básnické osobnosti musí být spojenými nádobami. Nestačí se ponořit do nitra, ale je nutné ho umět artikulovat. Nestačí však vládnout pouhou verbální elokvencí, ale je nutné rovněž vědět i o „osobním zásvětí“. Tyto dva atributy jsou had kousající se do ocasu. Pro mne je zásadní pojetí poezie, která není společenskou, ani zájmovou aktivitou, ale noetikou. Skrze poezii poznávám svět. A poznání světa předpokládá konfrontaci nitra a skutečnosti. Domnívám se, že tajemství inspirace spočívá v sestupu do osobního zásvětí, abychom z něj vynesli na světlo novou báseň.

Kritický intelekt: vlastní kánon

Druhým aspektem básnické osobnosti je kritický intelekt, kterým v případě básníka rozumím především schopnost být vnímavý k samotné slovní materii. Schopnost vnímat působení jiných básní či textů v nejširším slova smyslu. Schopnost být si takového působení vědom. Básník má sice své „osobní zásvětí“, ale ve chvíli, kdy je začne vyjadřovat slovy, stane se chtě nechtě účastníkem literární tradice a vlivu ostatních děl. V básníkovi se nachází jistý vtělený kánon. Básnické texty, které jsme museli přečíst ve škole, náhodně otevřené knihy poezie, zaslechnuté slova a věty, zkrátka řeč v nejširším smyslu slova. Tento kánon je ale do jisté míry nevědomý a neuvědomělý. Básník o něm z počátku neví, přinejmenším do doby než o něm začne přemýšlet a aktivně s ním pracovat. Naše přísně osobní slova se začínají rozpouštět v oblaku cizí řeči, který nás obklopuje. Básník musí podstoupit souboj, aby stvořil svou osobní řeč, která ale bere v potaz i celý svět okolo. Jak zní Nezvalův dobře známý výrok o lilii?: „Jsem dojímán více lilií, kterou jsem jednoho rána v dětství přelomil při honičce, než lilií, která je obecným symbolem čistoty.“ Myslím si, že tato sentence velice dobře postihuje dichotomii básnické tvorby nebo spíše jisté oscilace uvnitř básníka. Každá báseň je příčným řezem mezi „lilií přelomenou v dětství“ a „lilií jako symbolem čistoty“, která v tomto případě symbolizuje básnickou tradici.

Básník zkrátka vstupuje do sféry vlivu. Na okraj: V tomto případě nelze alespoň krátce nezmínit Harolda Blooma a jeho slavnou Úzkost z ovlivnění, která vyšla před šesti lety dokonce česky. Bloomovo pojetí vlivu je komplikované a pro básnickou tradici z něj plynou dalekosáhlé důsledky. Já v tomto textu pojímám vliv více méně jako pouhou „roznětku inspirace“. Bloom ovšem nastoluje tezi, že každý básník se musí vyrovnat s široce zasahujícím vlivem významné básně svého předchůdce. Básník se potýká s absolutním kulturním působením takové básně v rámci celého literárního kontextu. A jak se básník s tímto působením vyrovnává? Snaží se tuto báseň přizpůsobit k obrazu svému. Přečíst ji skrze sama sebe, téměř ji dezinterpretovat tak, aby vyhovovala jemu samotnému. Nahlédnout ji v křivém zrcadle, aby sloužila jeho záměrům. Jak praví Bloom sám: „Básník antitezí zaceluje a doplňuje svého předchůdce tím, že rodičovskou báseň čte tak, aby uchoval její složky, ale míní je jinak – jako kdyby předchůdce nedošel dost daleko.“ Je jasné, že vliv v Bloomově pojetí není  žádnou nápodobou, ale  duchovním procesem.

Myslím si, že každý básník začne dříve nebo později hledat bližní v ostatních básnících. Cizí báseň nebo cizí verš se nám líbí natolik, že se je snažíme napodobit a vůbec nám nevadí, že se netýkají našeho „osobního zásvětí“. Naopak. Chceme si osvojit neznámou,  ale o to víc fascinující dimenzi, kterou nacházíme v cizím textu. A jakmile tuto nápodobu začneme provozovat, aktivujeme tím druhou složku básnické osobnosti: kritickou inteligenci. A začínáme podvědomě vytvářet vlastní básnický kánon. Oprošťujeme se od kánonu vtěleného a naše básnická osobnost začíná získávat druhou, racionální komponentu. T. S. Eliot ve svém nejslavnějším eseji Tradice a individuální talent říká: „Tradice je záležitost mnohem širšího významu. Nelze ji zdědit, a chcete-li ji mít, musíte si ji získat usilovnou prací. Předpokládá především historické vědomí, které je téměř nepostradatelné pro každého, kdo chce zůstat básníkem po pětadvacátém roce svého věku.“. Básníka dříve nebo později čeká vědomá práce s vlastním básnickým kánonem. Texty jiných básníků, které nás nějakým způsobem zasahují, je nutné integrovat do vlastního psaní. Jinak budou působit v oblasti nevědomí. A básník musí kritickým intelektem tuto nevědomou sféru překročit.

Dva příklady inspirace

Snad bude v tuto chvíli přínosné, když o některých „roznětkách inspirace“, kterými pro mne byly básně jiných autorů, promluvím. Je to snad jeden z mála okamžiků, kdy je nutné mluvit o sobě, i když si v tomto „žánru“ zrovna nelibuji. Obě básně jsem už citoval při jiných příležitostech a nyní se k nim vracím. Ladislav Zedník v básni „Svlékání“ ze sbírky Neosvitly kreslí snový portrét bytu na pražské Výtoni. Těmito obrazy vytyčuje kóty svého intimního světa a předává je dál. Když jsem báseň četl poprvé, měl jsem před očima čichový a téměř haptický zážitek. Jako bych tam sám byl: „Naftalín, staroba, plátna a závěsy, / oči: dvě kuličky proti molům. To není skutečné, říkáš mi /, předsíň je předsíň, ne tlusté střevo našeho bytu“. Báseň mne fascinovala a chtěl jsem ji napodobit. Vůbec mi nevadilo, že báseň zprostředkovává „osobní zásvětí“ někoho jiného. Zedníkův obraz bytu mi vykouzlil před očima vlastní imaginární prostor, do kterého jsem přesadil některé své vzpomínky, které jsem možná nikdy neměl. Cituji z básně „Ranní epos – byt“ ze sbírky Past na Brigitu: „můj prst tě nenazýval jménem / bez řečí nořil se do tkání / až konečně jsi řekla: byt to není úsvit / byt je jen němý mžící film“. Myslím si, že podobnost je zjevná. Zatímco u Zedníka „byt není tlusté střevo bytu“, u mne zas „byt je jen němý mžící film“. Co ale bije do očí ještě víc, je skutečnost, že klíčovou větu vysloví ženský hlas, který hovoří k zamlčenému mluvčímu básně. Je tedy báseň plagiát? Co do inspirace, dlužím v tomto případě Zedníkovi mnoho. Kdybych byl důsledný, báseň bych mu dedikoval. Myslím si, že od plagiátu báseň zachraňuje vědomé gesto této výpůjčky. Už když jsem báseň psal, věděl, jsem, že mne báseň Ladislava Zedníka fascinuje natolik, že se skrze ni dostanu i do vlastního „osobního zásvětí“. Jak se to tedy má s jedinečnosti, když mne k vyjádření vlastního světa inspirovala cizí báseň? Slova mají schopnost svolávat jiná slova, a tato cizí slova (slova cizího básníka) se mohou stát vozítky našich intimních představ. Někdy je dokonce dobré být zcela chladný a používat cizí řeč pro své představy, abychom necítili své hlubinné nitro příliš intenzivně, protože by nás mohlo zbavit soudnosti. Pokud máme k některým obrazům příliš vřelý vztah, nemusí se nám povést je adekvátně vyjádřit. Nad cizími verši máme větší kontrolu. Inspirace se skládá z fáze vdechu a výdechu, vzduch ale vydechujeme v jiné podobě.

Jiná báseň, která mne kdysi uhranula, byl text Adama Borziče „Modř: berlínská meditace o vnitřní barvě“ ze sbírky Rozevírání. Zmiňoval jsem ji v doslovu k ročence Nejlepších českých básní jako příklad vzorové angažované básně, ale „angažovanost“ nakonec nebyla v prvé řadě to, co mne na ní uhranulo. Byl to především nepřetržitý a překotný pohyb, který jsem z ní cítil. Skutečnou transfiguraci mluvčího básně v divoké kinematografické oko, které vidí svět a skutečnost úplně jinak: „měním se v černou čáru, v černé písmeno, v černého dravce, / opouštím těsný byt opouštím špatně těsnící kohoutek, / opouštím papírové stěny, vznáším se v modři jako berlínský Anděl / jako modrý Anděl“. Když jsem psal dlouhou skladbu „Yellow Umbrella Opens a Chaotic Season“, která tvoří třetí část sbírky Past na Brigitu, toužil jsem docílit podobného dojmu, jaký jsem měl z četby této básně. Fascinovalo mne, že pomyslné oko může v básni kroužit nad městem jako kamera ve známém Wendersově Nebi nad Berlínem. Nikdy předtím jsem tento „božský“ či tíže zbavený pohled v básni neměl. A tak v části „Žlutého deštníku“ nazvané „Příběh paprsku“ se objevuje sekvence, v níž je zaznamenán let Černé volavky: „Rozleť se, rozhlédni se po městě. Pod tebou kvádry paneláků. Leť blízko Krejcárku. Krejcárek je mlhovina. Tvá dráha sleduje žluť mizejícího večera. Nyní leť prstencem z ulic Lucemburská, Sudoměřská…[…]. Tam byl tvůj život“. Nechci, aby výše uvedené řády vyzněly, že přebírání cizích textů je nutnost, které se není možné vyhnout. Že cizí básně jsou náhražkou nutné vlastní inspirace plynoucí z „osobního zásvětí“. Nechci také naznačit, že „následování“ cizích textů nemá žádné hranice a vše je povoleno. Chtěl jsem poukázat na skutečnost, že inspirace probíhá různými směry. Básník má zkrátka chuť přiblížit se textům, které jej zaujaly. Chce se jich dotknout, chce je pozřít, pochopit, chce si pomocí jejich osnovy po svém přehrát vlastní skladbu.

Postscriptum

Procházím po letech znovu Jungmannovou ulicí. Je konec léta. Večer. Prší. Jindy rušná ulice plná turistů je nyní spíše prázdná, zúžená výkopovými pracemi, které jsou letos v Praze všudypřítomné. Déšť rozmývá světlo pouličních lamp do oranžového mihotání. Sem tam se vynoří černý hlouček lidí, sem tam zasvítí ze spodní části ulice suterénní prostor či byt. Hlavou mi víří myšlenky, které souvisejí s právě psaným esejem na téma vlivu. Texty nejen pomíjejí, říkám si se vzpomínkou na název básně André Bretona, texty ostatních básníků také cirkulují a vůbec se v mysli čtenáře vzájemně mísí. Napadá mne trochu bláznivá věta: Vliv druhých v sobě transformujeme podobně jako když chceme zasadit oskeruši. To je přeci to notoricky podivné ovoce. Nejprve musíme sníst její plod a nechat jej projít zažívacím ústrojím, aby vzniklo nové osivo, které pak zasadíme. A s básněmi je to podobně jako s oskeruší, která se mi zjevila večer v deštivé ulici. Různé ohlasy cizích veršů, vět i básnických obrazů zpracováváme podobným způsobem. Musíme je nechat projít naším nitrem a pak je proměněné vydat ven.

Důležitá je ale jedna věc. Musí jít o vědomý akt. Inspiraci cizím textem je třeba reflektovat. Básník musí být schopen ji rozpoznat a umět se k ní přihlásit. Jinak v záplavě cizích ohlasů může  přijít o vlastní hlas i autorský kredit. V tom je situace nebezpečná. Ten, kdo nezapojí kritický intelekt a zároveň své „osobní zásvětí“, může nezáměrně přejímat ve svých textech vidění někoho jiného, ale nebude si této skutečnosti vědom. A pak může být překvapen, když někdo poukáže na přítomnost cizích textů v jeho básních. Pokud někdo přejímá cizí texty bez  kritické intence, sebereflexe i tvůrčího vkladu, pak může vytvořit plagiát. Byť nevědomky. Plagiát je ovšem v případě poezie ještě víc beze smyslu nežli u jiných literárních disciplín, protože přesazuje kus toho jedinečného vidění – „osobního zásvětí“ toho kterého básníka někam jinam. Do cizorodé půdy, kde nemůže zakořenit. Do vyhnanství. Pak ale básník dopadne jako nebohý rytíř z Poeovy básně „Eldorádo“, kterému na srdce padne stín: „[…] as he found / No spot of Ground / That looked like Eldorado“. Nenajde ani kousek, ani píď bájného Eldoráda. Které leží kde? V jedinečné básni.

Literatura

Bloom, Harold: Úzkost z ovlivnění, str. 20, Argo, Praha 2015, překlad Martin Pokorný.
Eliot, T. S.: O básnictví a básnících, str. 10, Odeon, Praha 1991, přeložil Martin Hilský.
Poe, Edgar Allan: „Eldorádo“ in E. A. P.  Bludná planeta, str. 161, Československý spisovatel, Praha 1991
Thomas, Dylan: „Síla, jež zelenou zápalnicí vyžene květ“ in D. T.: Svlékání tmy, str. 34, Československý spisovatel, Praha 1988, překlad Pavel Šrut.
Nezval Vítězslav: Chtěla okrást lorda Blamigtona, str. 59, Odeon, Jan Fromek, Praha 1930.