V čem přesně spočívá Dvorského revolta? Je to revolta proti ztuhlé podobě věcí, světa i společenských konvencí. Autorovo básnické gesto převrací naruby ustálené podoby skutečnosti.
Petrovi a Wandě
Milovníci poezie v Čechách se často nechávají oslňovat hlasateli velkých „pravd“. Stačí, když psavec trousí rozumy a různé quasi myšlenky, a publikum ihned ztichne v uctivém pozoru: „Ó, tady mluví básník.“ Čtenáři u nás si poezii z neznámého důvodu často spojují s žánry, které jsou její podstatě cizí. Aforismy, gnómy, životní moudrosti, veršíky do památníků, básně pronášené na svatbách. Poezie, která jako kratochvilná činnost vede k dobrému zažívání. Zkrátka a dobře poezie na jedno použití. Pak je tu ale poezie, která jako by spadla z jiné planety. Poezie, která stojí na básnickém obraze a která velkým pravdám vyhlásila válku. Poezie, v jejímž středu leží závrať a potřeba úžasu, třebaže předmět tohoto žasnutí může být i plný úzkosti – například z konce civilizace. K takové poezii patří bezpochyby i básnické dílo Stanislava Dvorského (14. 7. 1940 – 21. 2. 2020), jednoho z nejbytostnějších básníků, které jsme v Čechách měli.
V čem je poezie Stanislava Dvorského významná? Může se namítnout, že význam básníka je možné určit až po delší době. Tento text nechce být vyčerpávající studií Dvorského poezie. Chce se zaměřit jen na několik okruhů a uzlových bodů v jeho díle. Na nich pak ukázat, v čem spočívá básníkův přínos a v čem tkví jeho nezaměnitelný výraz. V textu o jeho próze Ruleta jsem napsal:
Dvorského známe jako autora složitého výrazu, jehož texty jsou závratnými sesuvy, ve kterých vedle sebe najdeme přeludné víceúrovňové montáže volných asociací, parodických obrazů i verše často kontaminované útržky a cáry pseudofilosofických promluv.1
To všechno bezesporu platí, ale jak nesetrvat u těchto základních charakteristik? Jak básníka ukázat v novém světle nyní, ve chvíli, kdy se jeho dílo uzavřelo? Dědictvím českého postsurrealismu, tj. autorů, kteří se v šedesátých letech pohybovali kolem osobnosti Vratislava Effenbergera, byla skeptická imaginace, jež víc než co jiného skloňovala zánik světa ve všech jeho podobách.
Záleží přirozeně na našem světonázoru, ale zdá se být zjevné, že civilizace je na konci určitého cyklu a že náš svět „už jen tak dodělává“. Na toto konstatování lze reagovat mnoha způsoby. Buď je možné jej přijmout, nebo se mu začít vší silou bránit. Jsou tací, kteří raději vidí nové zítřky za každý rohem a domnívají se, že navzdory úpadku se člověku dostane nových možností a on pak rozkvete jako krásná květina. V časopise Orientace, kde byla poezie Dvorského a dalších autorů z okruhu UDS poprvé podrobena kritickému hodnocení (a nutno dodat, že dost nemilosrdnému), čtu například věty Antonína Jelínka, nad kterými se musím pousmát: „Co když ,výlety do vesmíru‘ natolik ovlivní situaci člověka, že bude hledat jiné zdroje svého vyrovnání a zlidštění?“2 Uběhlo několik desítek let a zdá se, že situaci člověka nic takového neovlivnilo, a buďme si jisti, že ani v budoucnu ji nic takového neovlivní. Člověk zůstane stále stejnou bytostí uprostřed rozpadajícího se světa. V tomto ohledu je Dvorského poezie jednou ze sudiček prazvláštní, plíživě probíhající apokalypsy, kterou básník charakterizoval výmluvným obrazem:
ve vzduchu totiž utkvěle visela otázka co se smí a co se nesmí v mezidobí stínů.3
Nejlepší způsob, jak básníka poznat, je pokusit se k němu sestoupit a zaostřit na detail. Projít báseň po básni, verš po verši a skrze samotné „slovní tělo“ zjistit, co autor říká, a především jakým způsobem to říká. U Dvorského je rozevlátá, až zvichřená imaginace přibrzďována skepsí. Básník už nemůže přísahat na všemocnost imaginace. Její vášeň a tah jsou neustále uzemňovány pocitem úzkosti, který vše podrobuje pochybnostem. Petr Král při jiné příležitost napsal:
Hlavním problémem surrealismu, původně neseného hledáním co nejautentičtějšího lidského projevu (a vztahu člověka ke světu), se od druhé světové války stále víc stávala nutnost sloučit své úsilí s postupujícím vyprazdňováním řeči […].4
Tato premisa platí o Dvorského nazírání na věc poezie beze zbytku. V jeho poezii je významný rozpor mezi přímým uchopením reality a distancí ležící v jejím popisu. Neustále na něj narážíme. Předmětem poezie není ani tak přímé uchopení reality, ale spíše vyslovení pocitu neuchopitelnosti skutečnosti jako takové. V básnické skladbě „Koleje“ Dvorský vyslovuje potutelnou premisu:
v závanech nerozluštitelných souvětí předměty čím dál víc ztrácely to, co mi u nich v jiných souvislostech připomínalo povrch ropuchy.5
V básni „Jistá nemoc“ zaznamenáme, že:
stěhovaví ptáci se třpytí doposud v chodbách větrné stavby
která na konci této řádky už hnije.6
Pro Stanislava Dvorského je významné napětí mezi básnickým obrazem a vědomím, že to, co máme před očima, je nakonec jen psaný text:
ten poslední udivený pohled za rusým přízrakem
to osudové pohroužení do kalného rána
jímavého jako kůl
jako dráždivá závadná četba
rozprava cestou přes sad
tam kousek dál co jsou zadní vrátka a konec textu jako takový.7
Dvorského častá básnická figura spočívá v neustálém zpřesňování a zároveň zpochybňování nastolené promluvy. Ať už parodicky rétorické či naopak zlověstně obrazné. V básni „Rozleptané obrazy“ Dvorský nejprve moduluje krásný obraz, ve kterém:
ona vystoupila z jedoucího vlaku vrátila se zpět
na vyhřáté sudy.
A vzápětí tento mámivý obraz ironicky zvýznamní tím, že k němu přimkne závorku:
(byly samozřejmě naplněny zmijemi zasypanými levným pudrem).8
Obraz je posunut, rozvinut a především znejistěn. Náhle nevíme, co si vlastně myslet. Hry se závorkami, pomlkami a jinými syntaktickými znaménky budou provázet poezii Stanislava Dvorského čím dál častěji.
Například v omamné sekvenci z básně „Pařezy a metafyzika“ si nejprve spolu s básníkem představujeme
slavnostní výbuchy stehen na dně škarpy končící pádem u drsných broskvových závěsů
jako nelítostná pravda výpočtů s lehce posunutými významy.
Dvorský ale vzápětí dodává:
nesnesl jsem to: je třeba přejít k podrobnostem
co třeba šero mezi pilníky v zásuvkách…?9
Básník vyslovuje autorský komentář a zároveň předchozí verše znejišťuje a podvrací. V už citované básnické skladbě „Koleje“ nejprve Dvorský vyměřuje základní kóty a souřadnice tajemného prostoru, aby posléze nenápadnou poznámkou v závorce celou promluvu posunul na úroveň škodolibé parodie:
mohu se chytit jako ryba na udičku a nechat se přenést do večerního údolí
kde za nízkou polorozbořenou zdí je rybník ohraničený patníky kamení v němž lze občas najít i odhozenou cihlu (původně: něco o české bižuterii).10
Básník velmi dobře ví, že původně chtěl sdělit něco jiného, než nakonec napsal. A svou původní promluvu s lehkým úšklebkem na tváři koriguje.
Zdá se mi však, že navzdory takto důležité reflexi řeči samotné se zdroj Dvorského poezie nachází především v tichu. Autor to pregnantně vyjádřil v próze Hra na ohradu:
Slova, jimiž byly obvykle mé záležitosti zkratkovitě označovány, […] neustále zapadala do nezapomenutelných rozhovorů, vytvářela spleť přísloví a pořekadel, zněla kolem mne jako bublavé, přiškrcené, splývající zvuky. Ve chvíli, kdy jsem je zaslechl, bývala hlučná, za čas z nich bylo šeptání, nakonec ticho.11
Jinak řečeno: Dvorského básně se rodí na rozhraní, kde se slovní proud mísí s vědomím ticha a také prázdna, které je neustále v pozadí. V titulní básni sbírky Dobyvatelé a pařezy v jednu chvíli básník zmiňuje: „hladinu řeky z nejvzdálenějšího výběžku prázdna“. Tento „výběžek prázdna“ pak dává povstat Dvorského řeči, která s ohromujícím rejstříkem popisuje svět zbavený vnitřního smyslu. Svět, ze kterého už zbylo jen neustále prohrabávané a přemílané harampádí:
svět [který] se schlíple přehraboval ve svých vlastních nekonečných hadrech.12
V rané básni „Plnovous“ zazní verš, jejž můžeme pokládat za základní Dvorského vizi, která jej bude pronásledovat i v pozdější poezii:
vytvořit určité doupě
kde by bylo lze spřádat dlouhé nitě
v nichž by bylo lze vidět cosi jako déšť.13
Doupě, déšť nebo voda v nejširším smyslu vůbec – to všechno se bude v poezii Stanislava Dvorského objevovat, rozvíjet, různě permutovat, ztrácet a navracet. Například tento úryvek by mohl být jedním z emblémů Dvorského poetiky:
všechno se navrací do původního stavu kapalného přelévání
vlní se hřbety knih.14
Jindy se voda objevuje jako místo v prostoru, který básník obývá: „a až se stébla u silnic pokryjí prachem takže nebude na krok vidět / začnu se vstřebávat budu stát celé dny u mosazného kohoutku v koupelně / říkat si: lidská společnost je dobrá dobrá asi jako garáž“. Nebo jen drobná iluminace:
všechno se třpytí jako rosa na kabátě sovy.15
Jaký charakter má Dvorského obraznost? Je úzkostná a zachmuřená. Jak se to projevuje v přímém vtělení do básně? Jaké věci, kusy světa, fenomény a počitky to básník vytrvale schraňuje? Tu kdesi nalezne: „mdlou a nepřípadnou / jehlici chvějící se s nepřesností třtiny“ a konstatuje:
kdybych mohl také
vyluzovat z křehkého ústrojí odpolední stesk.16
Dvorský má smysl pro ten nejjemnější detail, jakým je právě ona „chvějící se jehlice“ nebo stesk, jenž není jen tak ledajaký, nýbrž odpolední. Jindy jsme vrženi do kolektivní, dramatické situace:
a my stěhovali ocelové věže po majolice polí
teď tu stojíme proti nadmořským úkazům.17
Představuji si, že báseň se odehrává na poli, nad nímž se klenou tmavé bouřkové mraky, a anonymní skupina přátel podniká absurdní činnost a čelí záhadným, exotickým „nadmořským úkazům“. Základní vlastností Dvorského poezie je až metodická pozornost ke skrumáži světa, mezi jehož zbytky už nic není na svém místě. A jediný způsob, jak se s touto „krajinou trosek“ vyrovnat, je tyto trosky přeskupovat do nejrůznějších, zdánlivě nesmyslných útvarů. Ty mohou v člověku probudit extatickou radost i úzkost. Sám Dvorský k tomu při meditaci nad fotografiemi Aloise Nožičky poznamenal:
Předměty, jež ztratily svou někdejší podobu, svou funkci a svůj smysl a vstoupily do nesrozumitelných kontextů, mohou fascinovat a probouzet naši obraznost, protože zrcadlí stav naší mysli v nějakých nových nečekaných a přece povědomých souvislostech.18
V jiném textu čteme úryvek dobrodružného románu, z nějž ale zřejmě kdesi na smetišti zůstaly jen zbytky:
za mrazivého jitra
dým se vznášel podle provazového žebříku
vězeňská mříž se choulila jako pomačkaný ubrus.19
Hned si nás získá až magická předmětnost Dvorského výraziva, v němž se vězeňská mříž může proměnit v pomačkaný ubrus.
V básni „Dáváme přednost vidličce před nožem“ Dvorský načrtává vizi nebezpečného světa. Ocitneme se v podivném městě, kde se nachází „prašná dlažba se zabodanými žiletkami“. Postupně se objevují další výjevy, které navozují dojem místa, jehož podoba je vyplněna nehostinnými, ale velmi konkrétními jevy:
trhlina ve zdi za níž prší
kdosi v černém se tam nakrucuje
neustálé natřásání dusot motýlů
s nimiž se mazlí na zledovatělé klávesnici.
Zeď, skrz niž proniká déšť i brutální zvuk dusotu motýlů, který se nepatřičně mazlí na klávesnici, dávají básnickému obrazu značnou naléhavost. Možná se jedná o pokus zachytit nepostřehnutelné pocity a zvuky, které obývají chladnou místnost v bytě. Když ale Dvorský konstatuje „budu mít měsíční bláto na posteli“, přidá se k těmto konkrétním počitkům i úzkostný verdikt, proti němuž se nelze vzpouzet. Verdikt ale není vysloven jako heslo, nýbrž jako smyslový básnický obraz. Ten získává absolutizující všeplatnost. Nejistota bytí je umocněna závratným aktem, v němž mluvčí básně podstupuje takřka eskamotérský úkon:
podíval jsem se do nakloněného zrcadla
a zakopl.20
Zakopnout v zrcadle, ve kterém zároveň vidíme vlastní obraz. Těžko najít lepší a výstižnější obraz, jenž by nás zpravil o bezednosti vlastní existence.
Dlouhá básnická skladba „Močály“ je pro utváření Dvorského básnického výrazu významná hned z několika důvodů. Skladba je nesena tísní a existenciální naléhavostí, která situuje vnitřní hlas autora do uzavřeného „pokojíku“, a stává se jeho znepokojivou samomluvou:
odlétám tiše zívám tiše kopu tiše […] s potoky rozkvétajícími na večerní obloze
a já nahnilý jako vždy uzavřený.21
Obraznost je nesena volnými asociacemi, které nás zasahují a rozsvěcejí v nás vnitřní prostor. Přesto se báseň výběrem jednotlivých počitků od asociativního proudu surrealistického textu významně liší. Autorova mysl k sobě sdružuje vjemy, které mají naléhavější témbr:
uprostřed hlavní ulice hadrů nebo mezi hluchavkami
vyrůstajícími z šedivého břicha jeptišky naděje
v baloňáku se zdviženým límcem zapálím si cigaretu.22
Smysl pro přízračný detail se ozve i zde. Ve zdánlivě prosté zmínce o baloňáku, jehož límec je „ohrnutý“.
Báseň vypráví příběh, který se uskutečňuje spíše jako povlovný pohyb veršů než skrze epickou linku. Tíseň se zpřítomňuje v podobě naléhavých ech:
jsem tu docela sám naplněn pudrem hrdý jak berla
zbývá jen vzpomínka jméno Kairo ze školního atlasu.
Všimněme si: i zde se objevuje pudr jako záhadná, ale významná rekvizita. V tomto verši ještě zaznívá ozvěna mladického žasnutí, aby vzápětí byla utlumena úzkostnou vizí, v níž vyvstane „obrovitý zestárlý stín na káravých prstech“. Káravé prsty – může to být snad představa dospělejšího já, které se v básni objeví. Text se pak stává promluvou k tomuto „stínu“, jenž je povýšen na hybatele básně. Stín jako nehmatatelná bytost se přelévá prostorem a nezanechává stopy, pouze se jen tak otírá. Básník k němu naléhavě hovoří:
stíne
cestoval jsi po tančírnách světa
pověz co tě mátlo.23
Brzy Dvorský počne v básni vršit maximy, které vyslovují pocit nepříjemného poznání:
čekám tu s osudnou něhou v rákosovém hudebním nástroji
jsi smrt brouzdali jsme se ráno kalužemi v každé byla tvář mělká jako dlaň
chtěl jsem si ji obkreslit.
A opět: úzkost je spojena s předmětem, který má podobu hudebního nástroje. Zároveň báseň sklouzává k vidině dětských rituálů. Brouzdání kalužemi – jako by dospělý život byl stále nesen pradávným imperativem, jenž je v básníkovi přítomen už od dětských let. Objevuje se prostor-obydlí, vytvářející gravitaci, která si k sobě přitahuje verše. Je to
město obluda v rozkladu
světélkuje dlouho do noci za mými zády
pak v jedné chvíli
zánik v polibku
déšť smýval hrozivá stáda ze strmých obzorů
poschodí se kácela jako se převracejí listy knih.24
Znovu se objevují důležité motivy: voda a knihy, světélkování a borcení, přesuny v prostoru.
Rád bych se na okamžik zastavil u verše „zánik v polibku“. Zní mi jako ironická parafráze verše Andrého Bretona z básnické skladby Vzduch vody: „svět v polibku“.25 A kdybych měl jednoduše vysvětlit rozdíl mezi meziválečným francouzským surrealismem a poválečným českým postsurrealismem, citoval bych právě tyto dva verše a poukázal na zjevný rozdíl mezi nimi. Hovoří-li Breton ve své stati „Vzestupné znamení“ o básnickém obraze, který
[…] zaznamenává vitální napětí obrácené co nejvíce možno ke zdraví, slasti, duševnímu klidu […]
a k jehož „smrtelným nepřátelům patří to, co znevažuje a deprimuje“,26 pak je tento požadavek v Dvorského básních a v českém postsurrealismu obecně podroben ironické reflexi. Naopak to, co znevažuje a deprimuje, se stalo předmětem zájmu autorů okruhu UDS. Řečeno s Vratislavem Effenbergerem: v době „kolapsu atlantické civilizace“ je možný už jen hrozivý „zánik v polibku“. Soudobý svět neoplývá možností všeobecné svobody, možná ještě tak svobody vnitřní. Svobody budovat si osobní mýty a rituály, které jsou pradávným ozvukem dávno ztraceného a nikdy znovu nenalezeného rajského stavu. Tento obraz světa Dvorský pregnantně ukazuje ve verších:
syrový vzduch visel nad rozpadlou zemí
nad modrou prérií za jasné noci
tehdy jsi věděl co nás čeká
opravdu noc bez alkoholu a fantasmagorií noc s obvazy stárnutí.27
Dvorského obraznost má v sobě intenzitu dekadence, ale nechce se jí oddat zcela. Je to dekadence nazíraná s odstupem:
tvé žádoucí prsty zabořené do mých vlasů
[…]
kdyby přišla smrt měla by tvé nehty
až smyješ obrázky budeš stát přede mnou nádherně bílá
až si odbarvíš víčka zůstaneš nahá
bílá a ,chorobná‘.
Básník promlouvá, když ne za celou generaci, tak alespoň za jeden ztracený milostný pár, který za verši tušíme:
tak málo si přejem zúčastnit se života
telefonoval jsem ti včera a tys měla mokré vlasy
procházel jsem se bez paměti neslyšel jsem žádný výstřel
hra rukou na stěně jednoho podzimního odpoledne a zaťukání na okno.28
Mokré vlasy, zaslechnutí výstřelu, hra rukou. Teprve zřetězení těchto počitků dává obrazu neopakovatelnou naléhavost.
Jsou to jedny z nejkrásnějších milostných veršů, jež jsem kdy měl možnost číst. Milostné vznícení je v nich přibrzďováno „všednodenní“ robustností věcí a fenoménů, pod kterými však bublá intenzivní neklid:
průchody v nichž zakopávala smrt o vlastní kopyto
záhony rozestlaných dětí
[…]
příteli stíne tvoje hlava je konzerva
neobtěžuj nechci být hrubý sedím na židli a volám pomozte mi mávat
nechte nás nechte nás jít jinam
[…]
začal jsem kolem sebe zuřivě hrabat
[…]
až někde upadnu
zůstanu už ležet s mokrýma očima.29
Motiv „hrabání“ se stane jedním z důležitých prvků Dvorského básnického výrazu. Ohmatávání světa skrze mimořádně vzbuzené smysly. Jako když dítě ochutnává svět a ryje v něm doslova ústy a nosem.
V básni „Padací mosty“ se na jednom místě ozve „tichý jemný pisklavý smích v samém středu Prahy“. Básníkova mysl ale ihned odbočí k jiným obrazům:
po poslední válce lesy vypadají jako budoucí přístaviště zvony jsou slyšet z obrovské dálky.30
Je to vize příští války, nebo dětská reminiscence na válku už proběhlou? To samozřejmě nevíme. Jan Štolba mluvil v souvislosti s poezií Stanislava Dvorského o denním snění. Jeho básně jsou pro něj snové nikoli ve smyslu záznamu nočního snu, ale odhaluje v nich imanentní denní snovost, která proniká do procesů bdělého vědomí.31 Možná bych ale mohl říct, že v Dvorského básních leží ukryta neodstranitelná vrstva vzpomínek a počitků z dětství, která autora nikdy neopustila. Pouze byla konfrontována s dospělou částí básníkovy osobnosti.
Dětské zážitky dostávají zlověstný význam, když jsou posunuty do jiného, dospělého kontextu:
tři dny po smrti už vypadáme jako obří uzenáče
teplé klády na paloucích hniloba si je prohlíží rovné aleje když jsme šíleli v jeřabinách.32
Zaujme nás pronikavá sensuálnost počitků: klády v lese, aleje, šílení v jeřabinách. Mohou to být výjevy definitivního konce světa anebo taky piknikového šílení. Nebo zkrátka vzpomínka na dětské hry. Dvorský báseň uzemní konstatováním „a najednou jako bych byl zatčen“. Hned se mi vybavil Franz Kafka a jeho Proces. Ale vzápětí se musím ptát: co když je tento ryze dospělý význam kontaminován prostým významem dětským? Vždyť zatčení v rámci hry na vojáky bylo jedním z nejslastnějších aktů, které bylo lze při těchto akcích zakusit. Slast zažíval zatčený – ten prožíval „slast z podrobení“, a slast zažíval i zatýkající, jehož zase zachvátila „slast z převahy“. V souvislosti s poezií Stanislava Dvorského těžko pominout psychoanalytickou interpretaci této dětské hry. Jedná se přirozeně o nadsázku, nicméně si dovolím emfatický výkřik. Kolik krásného sadomasochismu je ukryto v dětství. Celý život z něj můžeme žít! Ostatně v úryvku z eseje Nevědomí a básnický objev, který zkoumá hlubinné zdroje básnické inspirace, autor zjevně popsal i vlastní básnickou metodu:
[…] v básnické zkušenosti se aktuální novost řeči dostavuje s nevědomým propadem do jiné zkušenosti, staré či – měřeno osobním historickým hlediskem – dávné, zkušenosti, vskutku nejranější, spadající do času, kdy vše bylo pro nás nové bezpříkladně, poprvé a nejautentičtěji.33
O Dvorském bychom nakonec mohli mluvit mimo jiné jako o básníkovi dětství a revolty. Dětství je neustále přítomno a revolta nastává v okamžiku, kdy je tato hlubinná vrstva konfrontována s dospělým životem. Obě tyto polohy u básníka mnohdy nerozlišitelně koexistují. Například ve chvíli, kdy poněkud ironicky hovoří k neznámé ženě:
co říkáte souloži se zbrojnošem myslím že bys ohluchla
naše smrt jako když se uvolní ženský účes
tváře se vyměňovaly a stejně se mění i životopisy.34
V následujících verších ale promluva opět sklouzne ke vzpomínce:
v létě jsme chodívali bosí po rozpálených okrajích chodníků
kruh se uzavřel a vznikal nový: léta na pařezech.35
V čem přesně spočívá Dvorského revolta? Je to revolta proti ztuhlé podobě věcí, světa i společenských konvencí. Autorovo básnické gesto převrací naruby ustálené podoby skutečnosti. Nebo lépe řečeno: spíše je mezi sebou výsměšně konfrontuje. Jako například v milostném hovoru, který se ale okamžitě přesmýkne do jiné tóniny:
[…] nemohu na nic jiného myslet
jenom na tebe ano má lásko
ze všech slastí mám nejraději umělé opylování[…]
najednou jsem zaslechl vysoký jízlivý zvuk jako kdybych spadl do spousty ovoce
je podzim dívky krásně dozrávají matky si otírají ruce do zástěr.36
Přítomnost je kontaminována sesuvem do hlubin paměti. Z parodické milostné promluvy báseň sklouzává k vizi matek se zástěrami.
V závěru básně Vrať se válko I se objeví potměšilá otázka:
dokonale zpustošená tvář kdo to je?
jak se tváříte vy když přijde jakýsi odborník do bytu rozhlédne se a poručí všechno zazdít.
Spolu s Dvorským se výjevu docela smějeme: vidíme byt, kam jako v absurdním dramatu dorazí pracovník, který mírně zděšeným obyvatelům poručí „všechno zazdít“. Básník ale vzápětí upřesňuje, co by měl nejmenovaný pracovník zazdít:
příkopy kde jsme odpočívali v infantilních kolébkách z jehličí.37
Opět tedy dětství. U Dvorského soukromé rituály, dávné reminiscence dostávají striktně metafyzický význam. Co se tím myslí? Že ač jsou Dvorského básně syceny obrazy a vjemy, které pocházejí z hlubinných zážitků, přesunem do dospělého světa získávají znepokojivou všeplatnost a mnohoznačnost. Ba až tísnivost, jež odkazuje k samému tajemství existence.
Stanislav Dvorský je jako básník velmi citlivý k zobrazení krajiny. Skoro by se dalo říci, že vedle bytostného sarkastika a básníka závratné obraznosti je v něm ukryt i přírodní lyrik. V básni „Konec sezóny“ sledujeme matoucí lovecké výjevy:
raněná sluka spadla do rákosí poblíž vloni sestřelené divoké kachny
my zatím usínáme a necháváme běžet dva psy.38
Působí to jako záznam skutečného prožitku, ve kterém není na první pohled patrná žádná ambivalence, jen nepostřehnutelné zatrnutí – to když aktéři během lovu „usínají“. V už několikrát zmiňované, složitě komponované skladbě „Koleje“ zazní autorovo vydechnutí:
potřeboval jsem vyjít na vzduch a myslet chvíli v osamocených kusech vět
úplně soustředěný na otevírání zavíracího nože.
Vnímáme motiv odchodu do krajiny, který je v Dvorského poezii neustále přítomen. Básník posléze upřesňuje, o jakou krajinu jde, když myslí
[…] na vlky s očima vyhladovělých venkovských ratlíků
nemyslím že by všechna tato přirovnání byla zcela výstižná
tak jako tak na tom mnoho nezáleží
tak jako tak se po vás slehne zem.39
Zdá se, že je to venkovská krajina, prapůvodní krajina básníkova dětství. Odhodlání k odchodu je ale ihned vyhroceno poukazem na jeho faktickou nemožnost – „tak jako tak se po vás slehne zem“. Zaznívá v tom skepse a vědomí nemožnosti života vůbec. V době konce civilizace se život uprostřed lidského společenství jeví už jen jako přehlídka různě předehrávaných rolí. Touha po úniku jinam v Dvorského básních plyne z potřeby nalézt prostor, kde ještě přebývají zbytky prvotního divošství, rajské a extatické slasti:
houstnoucí peří na obloze vysoko nad brouky
porážejícími mravence
domy odkud vyprchalo nadšení
utekl jsem do pastvin nakonec nás už nikdo nebude chtít mlátit.40
V básni „Pocit zahrady“ autor vzpomíná na důležitý, formativní okamžik:
zas mám šťovíkové prsty
přikláním se k prázdnu pro jeden lomikámen
zavěšovali jsme se tenkrát na jisté větvi hlavou k zemi
pro jakýsi blankyt zahlédnutý pod vyhrnutými sukněmi.41
Výjev slastných obrazů dětství není tentokrát zpochybněn. Snad jen eroticky „vyhrnuté sukně“ nás mohou na chvíli zmást, ale i tyto počitky k dětství patří. Báseň přechází k vidině větru, o němž básník prozradí že:
nejdůležitější na zahradě – byl vždycky vítr.
Vzápětí ale Dvorský nezaměnitelným způsobem toto konstatování upřesní pomocí potutelné závorky:
(ne vichr který ve venkovských restauracích shazuje půllitry ze stolů a jinde vyráží žezla panovníkům z rukou).
Výjev se stává přeludnějším. Báseň končí znepokojivým zamyšlením, ve kterém se autor zpytuje:
jenže jak jsem měl tenkrát vědět
že hlemýžď jehož tělo zalézá a vylézá z hrobu zobrazovaného domkem znamená zmrtvýchvstání?42
Krajina dětství se náhle proměňuje v krajinu smrti. Jako by extatické spočinutí v krajině, kde je ještě možné nerozděleně přebývat, bylo zároveň i konečným spočinutím ve smrti. Ta nás do prapůvodního stavu možná znovu navrátí. Při pomyšlení na Stanislavovo nedávné úmrtí je ale tato paralela poněkud nemístná. Myslím tím pouze jedno: odchod do krajiny má v sobě pro básníka zjevně cosi absolutizujícího a nevyhnutelného.
Když Stanislav Dvorský hovořil o pianistovi Errollu Garnerovi, zmínil ve spojitosti s hudebníkovým „zpožďujícím se“ stylem hry vlastní „existenciální“ pocit minutí se s životní šancí, s „velkou životní možností“, ať už v osobní, nebo společenské rovině.43 Jeho poezii potom můžeme číst jako vědomí nenaplnění této pomyslné životní možnosti, tohoto – řečeno spolu Jean-Paulem Sartrem – „životního projektu“. Petr Král poznamenává k charakteru novodobé imaginace toto:
[…] tvůrčí imaginace ve svých nejradikálnějších projevech opravdu nepřipravuje ,úplné osvobození člověka‘, ale jen vždycky znovu zpřítomňuje jeho ,projekt‘. Nebo, lépe, konkretizuje touhu po jeho uskutečnění a dává nám tak důvody k jeho realizaci směřovat, ať je uskutečnitelná nebo ne.44
Imaginace tedy lidský život přesahuje v tom smyslu, že nevíme mnoho o životních reáliích nebo osobních motivacích toho kterého básníka, ale ty přesto dál existují uchovány v poezii skrze autorova smyslová a myšlenková „data“. Minutí se se zamýšleným životním projektem pak nemusí mít podobu palčivého selhání, ale naopak druhé šance. Díky imaginaci se ono „mezidobí stínů“ promění v doupě, ohradu nebo prérii, zkrátka prostor, kde spolu s básníkem lze dále přebývat. Dvorského poezie je znepokojivá i extatická. Skrze povlovné rozvíjení dlouhých, až prozaických veršů v ní neustále probleskuje žhnutí, závrať či divošství, které působí při jisté majestátní kultivovanosti velice přitažlivě. Nakonec nám autor umožní prozkoumat krajinu probíhající apokalypsy i krajinu smrti ještě dříve, než jí sami projdeme.
Na závěr znovu ocituji úryvek ze skladby „Koleje“, v němž básník zdánlivě nalézá vysněný prostor, který se v jeho básních neustále objevuje:
nahustit vzduch vytrhat skoro všechny konvalinky udělat zase jedno místo pro obláčkovité těsto představ
[…]
pro čerstvě natřené rýče uklizené v čerstvě natřených policích
prostě místo kde bych se cítil jako doma.45
Takže nakonec úlevné spočinutí v místě, kde se básník cítí dobře, kde je doma, konečné zakotvení v úlevné slasti? Ne. Stanislav Dvorský v posledním verši spočinutí zpochybní a přenese nás rázem do krajiny nejistoty:
mohl jsem najednou utéct kam by se mi zachtělo
zkusil jsem říct strč prst skrz krk: strč prst skch kr kchftrlhht
kolem už nebylo kam by se mi zachtělo.46
Skutečná poezie nás nikdy nechce ukonejšit. Znepokojivá nejistota přetrvává v ovzduší i na samotném konci všeho. Tajemství zůstane nevyřčeno.
V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?
Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu a že tam se skrývají přeludné, monstrózní světy, o nichž nemáme ani tušení.
Automatický text, jeden z bytostných projevů surrealistického hnuti, byl důležitý tvůrčí prvek, který Novákovi sloužil jako východisko, k němuž se znovu a znovu navracel po celou dobu své básnické i výtvarné dráhy.
Kde leží naše budoucnost?
V bednách s jablky
Ve zboží zestárlého zahradnictví
Na zaprášené cestě jejího břicha
Metafyzika v poezii tak může obývat podobnou sféru jako modlitba, ale může se také odehrávat v méně nápadné podobě – kdy skrze výčet zcela konkrétních fenoménů zažijeme i pocit transcendence.
