Tomáš Gabriel

Anketa o environmentální poezii II.

V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?

Drobná publicistika – Glosa
revue Ravt 19/2019

Jakub Řehák:

Řeknu upřímně, co si myslím. Myslím, že už v základu této otázky je lež. Environmentální poezie, tato nová verze poezie s přívlastkem, se objevila až v posledním roce, nikoliv v letech posledních. Zaznamenal jsem ji spíš u začínajících, dosud nijak nevyhraněných autorů, a bohužel ani nijak zajímavých. Je to zkrátka jen nová módní vlna, která je ale ještě víc vnějšková, než když se před pár lety zjevil přízrak angažované poezie. A co z ní zbylo? Soudím tedy, že po „environmentální“ poezii zbyde ještě míň než nic. Navíc když vidím, jak na tuto vlnu horlivě nasedají i pilní účastníci literárního provozu, jako je třeba Olina Stehlíková, musím se pousmát. Jak chce být tato osoba věrohodná, když se ve své nové sbírečce stylizuje do kýčovité Matky země?

V Čechách se ale toto čas od času děje s železnou pravidelností. Určitá skupina literátů má neodolatelnou potřebu být pořád vidět, a udělají pro to cokoli. Nicméně se nespokojí jenom s tím. Ještě chtějí po ostatních, aby jim k jejich konjunkturálnímu třeštění vystavili glejt, a uznale je za to pochválili. Z takového důvodu pak vznikají podobné ankety. Pokud vím: snad jen básník Radek Štěpánek ve svých knihách ohledává dlouhodobě určité možnosti, jak v poezii mluvit o přírodě a krajině s jistým „environmentálním akcentem“. V tom mu zajisté náleží prvenství a mohu to alespoň respektovat. Ztotožnit se s tím ale nemohu.

Předem vytyčené téma v poezii je pro mne záležitost marná a nesmyslná. Ne snad z důvodu, že by nebylo možné si předem nějaké téma zvolit. Je to z toho důvodu, že snaha podepřít poezii vnějším tématem či tezí vždycky dopadne špatně. Z básně se stane jen próza nasekaná do řádků, a místo dýchající, svobodné entity zůstane jen ilustrace, nad kterou možná pokrčíme rameny či pokýváme hlavou, ale nikdy v nás nezpůsobí látkovou proměnu jako opravdová báseň.

Básník nikdy nesmí rezignovat na to, aby byl důsledný ve svém pojetí skutečnosti, které je ovšem s vnějším tématem neslučitelné. Polem básníkovy působnosti je myšlení v obrazech, protože jen básnický obraz dává vzniknout novým skutečnostem, které by ve světě nikdy nemohly existovat vedle sebe. A vtip je v tom, že nevíme nikdy předem. jaké obrazy nám v mysli vytanou, teprve až potom je můžeme následovat.

A kdyby se mne někdo zeptal, k čemu je všechna ta básníkova nová skutečnost, odpovím mu, že potřeba sbližovat zdánlivě nesouvisející skutečnosti či světy, je potřebou, která nás činí lidskými bytostmi. Že tato potřeba v nás existuje už od počátku času. I ve snech myslíme v obrazech a sny jako by protékaly celým naším tělem. A tato zvláštní, až primitivní odnož pradávného myšlení je přítomna i v poezii. Ale podobně jako ve snech v ní nikdy neexistuje předem zvolené téma.

Vím, že ti, co se snaží psát poezii s přívlastkem, který se navíc neustále mění, se hluboce mýlí, a jako básníci selhávají. Možná mají chvilkovou efemérní pozornost, ale jako básníci sobě ublížili a ublížili i poezii obecně. Devalvují ji v očích možných čtenářů právě jen na úroveň pouhé módy. Myslím si ostatně, že lidé, kteří žijí v krajině, a vědí, jak funguje, jak se chová, jaké má projevy, zvysoka kašlou na jakoukoli environmentální poezii. Stejně jako mytičtí pracující zvysoka kašlou na poezii angažovanou. Všechny tyto projevy jsou jen rituálními tanečkem mezi městskými účastníky literárního provozu, kde ambice hrají hlavní roli.

A rád bych dodal ještě něco. Přečetl jsem si v rozhovoru s Adamem Borzičem, mým přítelem a básníkem, kterého navýsost respektuji, jak ho vyděsilo, že taje permafrost. Jeho vyjádření je odstíněné – a naštěstí není hysterické ani militantní. Přesto si myslím, že úkolem básníka není se citově rozplývat nad každým zašlápnutým kvítečkem či dramaticky trpět nad tím, že se svět řítí do záhuby. Básník má rozšiřovat skutečnost svým viděním, a tím dát této skutečnosti novou šanci, další život, který nás zbaví lidských okovů. Básník se ale také má postavit všeobecné hysterii, která se třeba na sociálních sítích šíří jako virus, a říct: „K čertu s tou vaší planetou, ať klidně zahyne, poezie bude žít i ve vesmíru“.

Na okraj: když vidím středoškoláky, jak žádají a apelují na dospělé, aby jim planetu zachránili, myslím si, že se v tom ozývá především strach ze smrti a zároveň paradoxně i touha zemřít, která bývá mladým lidem tolik vlastní. Připadá mi ale poctivější nikoho o nic nežádat a smířit se s tím, že jsme koneční, že všechny věci na světě mají svůj čas, a pokud nás Bůh zamýšlí zničit, pak nezbývá než to přijmout. A zařídit svůj život podle toho. Jak? To už je věc individuální volby každého z nás.

 

 

Tomáš Gabriel:

Důvod je zřejmý, klimatická krize kvůli suchu a velkým požárům dorazila i do mainstreamového zpravodajství, takže se z ní konečně stalo celospolečenské téma. Lidé u nás jsou sice ještě zvyklí nadávat zeleně smýšlejícím lidem do ekoteroristů, zároveň jsou ale zvyklí nadávat obecně na počasí a to jako na potvoru sebou nese každým rokem jasnější environmentální podtext.

Také je zřejmé, že téma oslavy (spíše než ochrany) přírody bylo vždy poezii vlastní.

„Přírodní lyrika“ byla léta vlastně vysmívaná a přehlížená, možná i právem, protože často vycházela z romantických představ o přírodě beze snahy o její komplexnější poznání.

píše se ve výzvě na stránkách www.prirodnilyrika.cz. Jak by tedy mohla vypadat její obnova? Přírodu už není možné tematizovat jako nějaký věčný statek, protože je evidentně smrtelná, dává se nám jako něco mizejícího a měnícího se právě teď. Tedy jako aktualita. Oslavě a pozorování chybí širší tematizace současného stavu věcí a odkrytí všech vztahů na pozadí. Nejde ani tak o to, začít mluvit o přírodě v kontextu viny, bezmoci, ohrožení, zmaru a podobně (estetika skládky již objevena byla), ale o zahrnutí a rozvinutí chybějícího kontextu. Kdybychom teď na chvíli zapomněli na přírodní téma, můžeme psát o existenci člověka ve světě, tentokráte s důrazem na svět, případně o existenciálním zážitku světa, který byl vržen do lidí. Kulturní krajina není samozřejmostí.

Jedním ze základních principů literární tvorby je vytváření a zklamávání očekávání. Tento mechanismus nás staví před to, co nám velí zvyk, logika, konvence, klišé a před námi to mění na něco jiného. Probouzí se tak kritické myšlení, překonávají předsudky, udržuje to naši představivost ohebnou a živou. Podstatnou součástí této hry je také naladění společnosti. Být aktuální a reagovat na současná témata se u nás většinou považuje za zásadní prohřešek proti smyslu literatury, možná by se na to ale dalo podívat také obráceně. Možná už očekávání společnosti je prvním krokem v literární hře. Zní to jako docela legitimní postup, dokonce ani nevyžaduje opravdovou angažovanost – doba si nějak nabíhá a byla by škoda toho nevyužít k literárnímu dialogu. V posledku jde stejně vždy o jazyk, ve kterém se zračí život sám, totiž schopnost autora vést řeč a osvědčovat tím, že není strojem, že nese nenapodobitelné známky života.

Aktuality brzy zastarávají. Neznamená to tedy, že by bylo jejich prostřednictvím možné zpřítomnit proces stárnutí? Možná právě tomuto procesu je potřeba nově porozumět. Přenesme se do času, ve kterém vše bude jinak, Amazonie vytěžená, nikoho nebudou zajímat zprávy o tom, že v roce 2019 neprošel zákon o návratu remízků do našich polí. Není to nedohledná budoucnost, zažijeme ji brzy, zažíváme ji svým způsobem už i teď ve světle toho, co tu ještě ani není, ale čím dál tím jistěji bude. Aktualita se stává absurdní, protože má téměř nulový podíl na běhu věcí. Jsme plně zaměstnáni zoufalým věštěním blížící se budoucnosti a zároveň snahou o udržení pravdivého povědomí o minulosti, ale co děláme právě teď, se zdá být bezvýznamné. Vše podstatné ovládá setrvačnost. Lidé se o aktuální problémy skoro vůbec nezajímají. Není to tak, že by se po hospodách řešily pralesy, vymírání zvířat nebo třeba chudoba, současné války. Nejsou to provařená témata. To už tam spíš uslyšíme o tom, že je dnes hezky, co se urodilo na zahrádce, jací k nám létají na krmítko ptáčci. Zato jsou to ale témata výbušná a překypující předsudky, dezinformacemi a emocemi obecně.

Tím, že se někteří básníci této příležitosti chopí a pokusí se promluvit hlasem naší přírody, dostanou jedinečnou příležitost nejrůznější očekávání zklamat a naplnit je svými vlastními způsoby. Ukázat nám nejen expresivně podaná fakta, ale naše propojení s nimi a vlastně co se jim zlíbí. Zklamat musí očekávání, že se jen chtějí vést na vlně environmentální módy. Zklamat musí očekávání, že nahradí poezii výčtem ideologických frází s aplikovaným cool filtrem obraznosti. Když se jim to povede, může skutečně dojít k obrodě přírodní lyriky v širším slova smyslu, protože i z prosté meditace nad letem ptáčků se pak stane něco neočekávaného.

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Jakub Řehák

    (1978), básník, recenzent a editor. Držitel ceny Magnesia Litera. Žije v Praze. Vydal sbírky básní Světla mezi prkny, Past na Brigitu a Dny plné usínání. S Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší ...
    Profil
  • Tomáš Gabriel

    (1983) je básník a recenzent, zaměřující se na současnou českou poezii. Studoval na Fakultě humanitních studií UK, pracuje jako softwarový analytik. Je autorem básnických sbírek Tak černý kůň tak pozdě ...
    Profil

Souvisí

  • Tomáš Gabriel

    Rudíček a rampouch

    Ty se jdeš podívat na ten rampouch, Rudíčku? nenuceně prohodil Bůh, který u toho chtěl být také.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 15/2019
  • Magnesia Litera
    Božena Správcová, Tomáš Gabriel, Lenka Kuhar Daňhelová, Radek Fridrich, Michal Jareš

    Vyjádření porotců k nominacím na cenu za poezii (pro rok 2018)

    Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko.
    (Božena Správcová)

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2019
  • Ozvěny surrealismu
    Jakub Řehák

    Surrealismus bez surrealistů?

    Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu a že tam se skrývají přeludné, monstrózní světy, o nichž nemáme ani tušení.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 1/2019
  • Tomáš Gabriel

    Co se ti honí hlavou

    Reaguje se zásadně jen na v debatě již přítomná, existující témata, a to podpořením jednoho ze dvou již existujících stanovisek k dané věci.

    Drobná publicistika – Sloupek
    revue Ravt 18/2018
  • Ladislav NovákDílo I, Dílo II

    Dílo I, Dílo II

    Reflektuje Jakub Řehák

    Automatický text, jeden z bytostných projevů surrealistického hnuti, byl důležitý tvůrčí prvek, který Novákovi sloužil jako východisko, k němuž se znovu a znovu navracel po celou dobu své básnické i výtvarné dráhy.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2018