Tomáš Gabriel

Rudíček a rampouch

Ty se jdeš podívat na ten rampouch, Rudíčku? nenuceně prohodil Bůh, který u toho chtěl být také.

Beletrie – Próza
revue Ravt 15/2019

Z okraje střechy nad oknem do ložnice spadl přerostlý rampouch, který Rudíček ještě před poledním spánkem pozoroval, jak roste, a rozbil se na kusy. Tak si to aspoň představil, když se mu s bouchnutím BUM! přestalo zdát o běhání po střechách a plotech, a slyšel ještě cink křup bum cink! Doběhl do kuchyně, vylezl po své židlověži na stůl, sebral z něj zbytek rohlíku od snídaně, vylízal po sobě misku od jogurtu a takto posilněn se nasoukal do sakumprásk zimních dupaček a vydal se ven na ten rapouch podívat.

U zamrzlého jezírka před terasou si od rána se psem Béďou hrála maminka na leštění ledu, aby co nejvíc klouzal, a tak se k nim Rudíček na chvíli přidal.

Jak ses vyspal, Rudíčku? Zeptala se maminka a šoupala přitom nohama sem a tam, aby led pod sebou co nejvíc rozklouzala. Zato Béďa hned se vším přestal a rozeběhl se k Rudíčkovi, aby jej přivítal. Vždyť ho neviděl už od snídaně!

Rampouch! Bác! vysvětlil jim s vykulenýma očima Rudíček a bylo vidět, že má na spěch, aby celou věc prozkoumal.

Téda! zasmála se maminka, přestala šoupat nohama a ukázala směrem k oknu, kde rampouch ležel. Taky jsme to s Béďou slyšeli. To byla ale rána!

Bác! Rampouch! přitakal a ještě jednou vysvětlil Rudíček, zamával oběma na brzkou shledanou u klouzačky a vydal se hlubokým sněhem k oknu.

Sluníčko bylo zrovna na opačné straně domu, Bůh ale i tak viděl všechno, co se pod oknem dělo v různých odrazech, jako v zrcadle. Od krystalků sněhu, co ležel na okolních stromech a na ptačí budce, od maminčiných a Béďových očí, které se tím směrem dívaly, a taky od lopatky, kterou tu Rudík zapomněl někdy na podzim, když stavěl bahnitý hrad pro žabky, ptáky bahňáky, žížaly, mloky a Béďu (který byl vždycky všude).

Ty se jdeš podívat na ten rampouch, Rudíčku? nenuceně prohodil Bůh, který u toho chtěl být také.

Bác! poněkud stručně přitakal Rudíček a už se škrábal na strmou bílou závěj, která mu ještě bránila ve výhledu.

A víš, proč tady ta závěj je? zeptal se opět hlubokým hlasem Bůh, který už předem věděl, že se přes ni Rudíček jen tak nedostane, protože je moc příkrá. Rudíček ale nevěděl, co na tak mlhavou otázku má odpovědět. Řekl si pro sebe: zase něco povídá. A tak Bůh pokračoval dál.

Ta závěj je tu proto, že v ní stojí větrolam! Starý a vetchý, dřevěný větrolam, dodal ještě, když si uvědomil, že Rudíček asi neví, co je větrolam. A potom na chvíli zmlkl, když jej napadlo, že Rudíček asi ani neví, co je to starý a vetchý.

Větrolam je takové velké dřevo, které se staví k silnici, ale třeba i vedle domu, aby se o něj zastavil sníh, když fouká vítr. Podívej jak ten kopeček váš dům chrání! vysvětloval trpělivě Bůh. A zrovna když si říkal, že to měl podat snad ještě trochu jednodušeji, Rudíček se zastavil, pohlédl do místa v sněhu, které se právě sluncem nejvíc lesklo a zeptal se: Dřevo?

Ano! Zajásal Bůh a ze samé lásky vykouzlil Rudíčkovi v ruce dřevěnou lžičku. Ani ji z roztržitosti neudělal starou a vetchou. Vetchá znamená, že moc nevydrží, že je skoro rozbitá, že je taková jako na křupnutí, že bys mohl spadnout, kdybys na to dřevo lezl, mumlal si Bůh pod vousy, aby už Rudíčka moc nerušil. Ten popadl lžičku a jal se dlabat do závěje tunel veliký tak akorát pro něj a pro Béďu, což bylo v podstatě skoro to samé.

Brzy narazil na dřevo, to ale bylo staré a vetché a tak jím Ruďíčkova boží lžička projela jako máslem. Netrvalo dlouho a Rudíček se prodlabal až na druhou stranu ke kusům rampouchu, který se akorát začal blyštět, jak na něj dopadly první paprsky putujícího slunce. A viděli jej všichni: Rudíček, Bůh, Maminka, Béďa a ze střechy taky Táta, který si od rána hrál s taškami na střeše.

Chviličku.
Načítá se.
  • Tomáš Gabriel

    (1983) je básník a recenzent, zaměřující se na současnou českou poezii. Studoval na Fakultě humanitních studií UK, pracuje jako softwarový analytik. Je autorem básnických sbírek Tak černý kůň tak pozdě ...
    Profil

Souvisí

  • Magnesia Litera
    Božena Správcová, Tomáš Gabriel, Lenka Kuhar Daňhelová, Radek Fridrich, Michal Jareš

    Vyjádření porotců k nominacím na cenu za poezii (pro rok 2018)

    Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko.
    (Božena Správcová)

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2019
  • Tomáš Gabriel

    Co se ti honí hlavou

    Reaguje se zásadně jen na v debatě již přítomná, existující témata, a to podpořením jednoho ze dvou již existujících stanovisek k dané věci.

    Drobná publicistika – Sloupek
    revue Ravt 18/2018
  • Výroční ceny
    Tomáš Gabriel, Radek Fridrich, Alois Marhoul, Milena Fucimanová

    Magnesia Litera 2018 – Poezie

    Obcházení ostrova vytrhává Děžinského poezii z času, je meditací zaměřenou na bod. Dění je ponecháno perifernímu vidění. (Tomáš Gabriel)

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2018
  • Tomáš GabrielObvyklé hrdinství

    Každý autor by měl být obvyklým hrdinou

    Reflektuje Tomáš Čada

    Přestože jsem kouzlu Gabrielovy sbírky nepropadl, dokážu ocenit odvahu, s níž se autor do svého pokusu pustil.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 7/2017