Říkala: kolínko
Krystýnčino pyžámko se / vleze / do pyžámka Aničky
Krystýnčino pyžámko se / vleze / do pyžámka Aničky
Slon je velký, uši má
přes půl těla
je to gigant
těžko se mu vyrovnat
Puding:
z dětského
pudeme pink
jinak také
pindík
Jožínek drží
barbínu za nohu
a z vlasů PIŮ! PIŮ!
Pavlínka mu za to
jezdí po nábytku
letadýlkem…
Honzák Blbák zas schválně naboural
koloběžkou do pískoviště
Klárinka Mašků se v šatičkách
vznesla
aby mu na koleně
ošetřila krev
Říkala: kolínko
Krystýnčino pyžámko se
vleze
do pyžámka Aničky
Anička se přitom zase
vleze
do pyžámka Krystýnky
Nemám žádné “hračky”
a jsem jenom rádo
dovedu si aspoň užít
to málo, co mám
Kdy že jsem poprvé
vystavělo celé lego?
Promiňte, už si nepamatuji
musím běžet
Přestože jsem kouzlu Gabrielovy sbírky nepropadl, dokážu ocenit odvahu, s níž se autor do svého pokusu pustil.
Pavel Janoušek mne ve svém článku „Jsem starý a hloupý srandista, co si už nenechá poradit“ vyvolal jménem, jako druha postiženého stejným příkořím: zákazem nevážnosti, čímž obě polemiky nepřímo spojil a donutil mne tím k reakci.
Jednou z domněle odvážných, dnes již samozřejmých tezí oné doby bylo, že pokud by se podařilo krizi kritiky překonat, mělo by to blahodárný dopad nejen na schopnost čtenářů k literatuře přistupovat a číst ji, ale zprostředkovaně i na zlepšení schopnosti celého národa kriticky myslet, volit si úctyhodné představitele atd. Dnes již víme, že tato závislost skutečně platí.
Skrze mě znějí dlouho němé hlasy, / Hlasy generací otroků, co neberou konce, / Hlasy těch, co jdou za peníze, hlasy zrůd, / Hlasy nemocných a zoufajících a zlodějů a trpaslíků, / Hlasy koloběhu latence a růstu, / A hlasy vláken, která spojují hvězdy, a mateřských lůn a šťáv otců…