Když jsem byl zmíněn, coby tajemný TG, v článku Olgy Stehlíkové „Česká literární šovinistika“, spokojil jsem se s osobním vyjasněním toho, jak byly mé výroky v citované kritice myšleny – nechtěl jsem čtenáře obtěžovat „polemikou“, která by byla toliko obhajobou mé osoby. Takové polemiky, hned v počátku odbíhající od samotné věci k něčemu partikulárnímu, mne vždy rozčilovaly. Nechtěl jsem reagovat ani na článek Romana Kandy „Dost nevážnosti!“, protože se mi zdálo, že autor obešel poměrně zjevně nastolenou otázku smysluplnosti negativní kritiky („ve škole nás taky neučí výkladem toho, co dělají pětkaři…“) a přikročil rovnou k negativní kritice mého textu. Má reakce na zmíněné dva články by také nemohla být jasnou opozicí: s oběma texty v zásadě souhlasím, co do jejich podstaty.

Nedovedu si představit rovnocennou debatu o sexismu v literatuře, kde by jedna strana hájila ženy a druhá šovinismus – nanejvýš může dojít k vršení a následnému vyjasňování vzájemných nedorozumění, což nepovažuji za příliš zajímavé. Souhlasím také s tím, že je třeba zatočit s nevážností – totiž ne docela, ale tam, kde nahrazuje nebo přímo zastírá transparentní soud o důležité věci. Pavel Janoušek mne ve svém článku „Jsem starý a hloupý srandista, co si už nenechá poradit…“ vyvolal jménem, jako druha postiženého stejným příkořím: zákazem nevážnosti, čímž obě polemiky nepřímo spojil a donutil mne tím k reakci.

Nadměrné užívání ironie (potažmo nevážnosti) jsem v poslední době sám opakovaně kritizoval – naposledy v eseji k Nejlepším českým básním 2015. Odcituji stejný Wallaceův text, jaký jsem tam k vymezení problematičnosti ironie citoval:

„Schopnost zbavit se otázky, aniž bychom se vůbec zaobírali jejím předmětem, je ve své podstatě tyranií. Toho samého nástroje, kterého užívá k odhalení protivníka, užívá také k vlastní ochraně.“

Ironie bývá obvykle jednosměrná. Ve svém textu „Blažené souznění se smyslem věcí“ jsem proto záměrně použil ironii k vymezení se vůči jak pouze negativní, tak pouze pozitivní kritice literatury. Mým cílem bylo demonstrovat hodnotovou prázdnotu ironie, kterou jsme zvyklí tolerovat, pokud je směřována pouze jedním směrem. Zaměření se na zlatý střed, tedy její použití k tomu, dobrat se nějakého rozumného názoru, který by nebyl jen nadsazením na jednu či druhou stranu, vyvolává paniku.

Aby čtenář nebyl mým postupem jen zmatený, musí přestat sledovat rétorickou vlnu, podle které by se mohlo zdát, že bych citované pozitivní příklady kritik mohl citovat ironicky, a zamyslet se samostatně nad tím, jestli jsou zmíněné texty příklady dobré kritické práce, či nikoli, a také nad tím, co je pravdy na slovech, kterými je vyzdvihuji. Je-li pravda řečena, nezáleží na tom, jak ji dotyčný myslel (jinak bychom se freudovským přeřeknutím “správně” neměli smát). Kdo se však nechce vodítka ironie pustit, je zmaten: tak kritizuje ten Gabriel negativní kritiku nebo ji chválí? Koho to zajímá!

Kdybych zůstal pouze u nadsazení úrovně kritiky, u vylíčení utopických poměrů na zdejší literární scéně, každý by si řekl: jasně, to on jen tak pomrkává, ale ví, že pravda je někde jinde. Kde? Na to se slušný člověk neptá a pomrkává s ostatními. Věc sama sice zůstala zjednodušena a jednostranně zkreslena, nejsme však zmateni. Užitím ironie k vystižení zlaté střední cesty jsem však věc naopak zesložitil, mnohostranně zkreslil a způsobil zmatení tím, že jsem čtenáři vnutil otázku, na kterou by jinak odpovídat vůbec nemusel: jak to vlastně je? Možnost neprojevit svůj názor, ale přitom se nějak cool vyjádřit, prostupuje celý facebook, celou společnost. Mluví se o postfaktické (post-truth) době. Spisovatelé a literární kritici by vůči této v podstatě jazykové totalitě měli být nejcitlivější, a oni takoví opravdu jsou: bolestně si ji uvědomují, a jsou proto ironičtí jen ironicky (psáno s vědomím, že se to netýká všech).

S Pavlem Janouškem souhlasím v jedné věci, a sice že Olga Stehlíková napsala svůj článek sugestivně, nechávajíc si argumentaci v záloze. Takový postup je typický pro text, který nepředpokládá možnost budoucího posunu v náhledu na podstatu věci. A opravdu: kam také uhýbat z pozice odsuzování šovinismu? Jenomže být si jist špatností šovinismu a být si jist jeho konkrétními příklady jsou dvě rozdílné věci. Proto by bylo, myslím, korektnější, postupovat po menších krocích a obtěžovat se už předem s argumentací, nenechávat si ji v záloze.

Co přijde po článku Pavla Janouška, ve kterém hájí větu „Nejlepší básně letos poprvé vybírala žena“ jako neutrální, s odkazem na různé možné motivy autora titulku? Přijde nejspíše odpověď v tom smyslu, že zmínka o pohlaví autorky je nekorektní, nehledě na to, jaký je skutečný záměr autora onoho titulku, protože samotný úzus vyznačování ženského rodu tam, kde by se o mužském rodě standardně jen mlčelo, je zavádějící a vůči ženám netaktní. Co na tom, která z Janouškem nabízených možností je pravdivá – nedostatek taktu spočívá už v tom, že nás autor titulku bezděčně navádí se o tom dohadovat. A jako bych už slyšel, co by mohl odpovědět Pavel Janoušek. Že bychom se mohli dohadovat o jakémkoli jiném přídavném jméně, že při zmínce o například krychlovitosti nám také mohou na mysli vytanout její nelichotivé interpretace, ale nebudeme proto slovo krychlovitost zakazovat. A jako bych už slyšel, co mu já, Olga, Roman, či někdo jiný odpovídáme: připomínka ženskosti v titulku je dlouhodobě zatížená šovinistickými kontexty (ženská literatura, ženská logika, ženské starosti, vtipy o blondýnách a pod.), které tato zmínka automaticky asociuje. Třeba se dožijeme doby, kdy slovo ”ženská” nebude zatíženo negativními významy – nepůjde však ani tak o vývoj jazyka, jako naší předsudečnosti.

Tvářit se nechápavě, co na té mimoliterární a nadbytečné zmínce ženy dráždí, by mohl leda tak android Dat ze Star Treku. Tomuto přirovnání odpovídá i Janouškova metoda argumentace: brání se proti citově zabarvenému, sugestivnímu výčtu Stehlíkové chladnou analýzou. Kam takový přístup vede, se už druhý rok po sobě ukázalo v kauze Ortel, ve které je nad míru jasné, že texty této kapely mají neonacistický podtext, ale jejich věcná analýza (před zákonem) v nich žádný problém nenachází. S věcnou analýzou šovinismu je to obdobné, sama o sobě nás k pravdě nepřiblíží, ba právě naopak.