… není proto divu, že jsem dostal vynadáno od Romana Kandy, který si jako seriózní člověk   na nějaké ty pitomé žertíky příliš nepotrpí. Literatura je totiž děsně vážná věc a šprýmovat o ní je nevhodné, ba nepřípustné. Provinit jsem se měl tím, že jsem v lehkém tónu a zlomyslně žertoval nad sloupkem Olgy Stehlíkové a přitom se zcela minul „s jeho obsahovým jádrem“. Výsledkem bylo, že jsem ji zcela nespravedlivě obvinil z toho, že

„jakoukoli zmínku literárních publicistů o ženském pohlaví“

hodnotí jen jako výraz šovinismu a genderové nespravedlnosti, které se česká literární obec systematicky dopouští na ženách.

Základem Kandovy argumentační konstrukce je tvrzení, že seriózní Stehlíková napsala něco velmi vážného a důležitého, pokusila se „o formulaci obecnějšího hlediska“ a popsala „určité krizové symptomy dnešní kultury“. Naopak já jsem problém, na nějž poukázala, nepochopil – a co hůř: začal jsem nad ním zcela neseriózně, bezostyšně a exhibicionisticky žertovat, aniž bych si například uvědomil, že vážně existuje rozdíl mezi biologickou a sociální determinací ženy, což je věc fakt vážně vážná. Odtud pak Kandův způsob seriózně seriózního uvažování míří k  myšlence nejserióznější, totiž k představě, že české literatuře nebude líp, dokud se žertování takových škodlivých vtipálků, jako jsem já a Tomáš Gabriel, nezarazí. Neboť dosti nevážnosti – a to s alespoň s jedním vykřičníkem!

Ponechám stranou, že Kandův literární program vstupuje do sporu nejenom se mnou či kolegou Gabrielem, ale také s nesčetným množstvím myslitelů, kteří od pradávna poukazují na skutečnost, že komická nadsázka a humor jsou přirozenou součást mezilidské komunikace, jakož i na fakt, že smích umí mnohdy pojmenovat podstaty lépe než kožené, zaprděné žvatlání. Nebudu ani dokazovat, že schopnost humoru a smíchu je dokladem psychického zdraví jedince a celé společnosti, a že se jejich podvratné síly bojí jen majitelé jedné pravdy, kteří inklinují k autoritativním sociálním modelům.  A už vůbec tu nebudu vypočítávat země a státy, v nichž se Kandův požadavek „Dosti nevážnosti!“ skutečně podařilo naplnit – a to nejen ve sféře literární.

Za důležitější považuji poukázat na Kandou ignorovaný fakt, že můj text byl adekvátní reakcí na daný podnět, neboť tím, kdo pracoval s prvky nevážné komické nadsázky, byla už sama Olga Stehlíková, byť možná bezděčně. Což ostatně naznačuje i úvod sloupku „Česká literární šovinistika“, v němž autorka vyhlašuje, že bude citovat „pro jistotu, pro důkaz i pro legraci“. A tomuto lehčímu tónu odpovídá rovněž způsob, jakým argumentuje: její text totiž zjevně nechce pouze doložit diskriminaci  žen-spisovatelek v české literatuře, jeho cílem je také provokativně se vysmát těm, kdo ji mají páchat. Kdybych psal vědeckou studii, doložil bych to rozsáhlým věcným rozborem faktografické, jazykové a stylistické strategie, kterou autorka ve svém sloupku volí; v rámci polemické glosy mi snad jako „pars pro toto“ postačí poukázat jen na pár řádků jejího textu. Třeba hned na její první citaci, neboť je v lidské  v povaze vytáhnout na oponenta  ten nejsilnější argument na začátku. A ten  podle Stehlíkové zní:

Ono je vlastně s podivem, že „ženskou autorku“ vůbec k něčemu v literatuře pustí: „Nejlepší básně letos poprvé vybírala žena“ hlásal titulek MFD (kdyby to loni byla čivava či posádka UFO, bylo by to mnohem méně překvapivé).

Jen naprostý kanda by mohl přehlédnout emociální zacílení této formulace, jakož i to, že zdrojem této subjektivní emocionality není citovaný titulek, ale slovní ambaláž, která jej doprovází a sémanticky posunuje do pozice odstrašujícího příkladu.  Stehlíkovou citovaná slova totiž věcně zprostředkovávají jen tu skutečnost, že letos poprvé nejlepší básně vybíral člověk ženského pohlaví – a oznamují ji způsobem, z něhož není patrné, jaký vztah k této skutečnosti zaujímá ten, kdo ji zachytil. Věcně vzato jsou vlastně čtyři možnosti, proč autor tuto informaci do titulku vložil:

1. Fakt, že ženě byla svěřena role editora, považoval za chybu, protože ženská se z principu na něco takového nehodí.
2. Bylo mu to víceméně jedno, jen věcně konstatoval něco, co by snad některé čtenáře mohlo zajímat. Titulek totiž prodává.
3. Vzal ženu v této roli jako zajímavý fakt, snad i proto, že ženy očekával odlišný přístup k poezii, než jaký měli muži, kteří to dělali před ní.
4. Považoval za nespravedlnost a diskriminaci, že ženě byla role editora svěřena až po tolika mužích.

První odpověď je šovinistická. Druhá genderově neutrální. Třetí je ženám nakloněná. Poslední pak za ně aktivně bojuje. Přinejmenším statisticky lze ovšem předpokládat, že citovaný titulek není zlý a informace, kterou nese, je vůči ženám korektní, ba jim spíše fandí. Jenže právě to Stehlíkovou nezajímá – ona jej v polemickém zápalu použije „jiným“ způsobem: jako doklad něčeho, za co jeho autor nemůže. Její argumentace je totiž stylizována nikoli logicky, ale asociativně. Mohu ji číst buď jako výzvu novinám, aby pro příště pohlaví editorky zcela ignorovali, anebo jako expresivní poukaz na nespravedlnost, již jsem ve výše uvedeném výčtu označil písmenem „d“. Tedy na fakt, že to tak dlouho trvalo, než nějaké ženě bylo „vůbec svěřeno“ právo vybírat nejlepší básně.  Nejspíše ale platí obě tyto možnosti.

Proto také je sousloví „nejlepší básně letos poprvé vybírala žena“ autorkou vloženo do sémantického kontextu, v němž je jeho původní význam manipulativně vymazán a smysl výroku účelově posunut. Prostřednictvím předsazené formulace je naznačeno, že mužští účastníci aktuálního českého literárního života jsou vůči ženám natolik předpojatí, že „je vlastně s podivem, že „ženskou autorku“ vůbec k něčemu v literatuře pustí“. Následná zmínka o ženě, jako člověku, jenž letos „vybíral“ nejlepší básně, tak už nemůže nevypadat pozitivně, vyhlíží spíše jako podlá lest zarytých sexistů. Hermeneutický kruh, ve kterém apriorní předpoklad vede k apriorním závěrům, je pak působivě a vygradován do dehonestujícího a opět ničím nepotvrzeného tvrzení, jež naznačuje, že mužský autor inkriminovaného titulku jej zvolil jen proto, že žena v dané roli byla pro něj ještě větším překvapením, než kdyby ji vykonávala „čivava či posádka UFO“.

Skryté úskalí takovéhoto výsměchu v české literatuře ovšem spočívá v „drobné“ autorčině nepřesnosti, respektive v jejím drobném opomenutí. Opomněla totiž ve svém textu citovaný titulek datovat, takže neinformované adresátky a neinformovaní adresáti její stížnosti nepochybně podlehnou sugesci v textu přítomných slov „letos“ a „loni“ a popsanou šovinistickou nespravedlnost budou vnímat jako záležitost nedávnou čili aktuální. Stačí ovšem nalistovat webové stránky nakladatelství Host, které ony publikace každoročně vydává, a dozvíte se, že první tři ročníky (2009–2011) skutečně vybírali jen muži, nicméně již v roce 2012 se editorkou výboru stala Simona Martínková Racková, v následných letech dvojice Ivan Wernisch a Wanda Heinrichová (2013), respektive Petr Hruška a Olga Stehlíková (2014). A protože text Olgy Stehlíkové  byl publikován 29. 9. 2016, nemohu způsob, jakým argumentuje, označit jinak než jako věcně chybný anachronismus, případně záměrnou manipulaci, která adresátu podsouvá něco, co by možná bylo pravda před pěti lety, ale ne dnes. Vnímám to jako důkaz toho, že její argumentace vyrůstá nikoli z reálného stavu věci, ale z jejich subjektivní reinterpretace a ze snahy doložit svou pravdu za jakoukoli cenu.

Co na to říci? Snad jen: och ano, i sloupek Olgy Stehlíkové je plný nadsázky a výsměšného humoru, což by snad mohl rozpoznat i Roman Kanda. Pak by ovšem měl Jitce Stehlíkové vyspílat přinejmenším stejně jako mě, neboť i ona svým žertování nepřípustně zlehčuje vážné problémy. Pak by si možná také povšiml, že v  jejím textu není ani slovo o rozdílu mezi biologickou a společenskou definicí ženy, za to je ale prostoupen apriorní předpojatostí, která fakta účelově ohýbá tak, aby se s nimi dalo efektně mávat. A začal by snad chápat, proč jsem odpověděl ve stejném duchu – a proč nadále trvám na formulaci, že Stehlíková ve svém sloupku argumentuje tak, jako by

„jakákoli zmínka literárních publicistů o ženském pohlaví autorky“

byla

„jen sprostý šovinismus, a to zvláště ve chvíli, když se z této diference cosi odvozuje.“

PS. Romane, už jsem byl dostatečně nudnej a koženej? Rád bych se totiž dožil světlých zítřků naší literatury, kdy z ní ve jménu jediné správné pravdy budou konečně vymýceny všechny ty trapné srandičky…  jen si nejsem jist, jestli pak všechno nebude ještě o hodně směšnější.