Projdeme-li nahoře z první části hřbitova do druhé (tedy do části Bubeneč II) a zamíříme-li vpravo do zdejšího oddělení 12, nalezneme tam na hrobě č. 66 bustu zralého muže zelené barvy, která už poněkud pouští. Přesto jsou jeho rysy velmi charismatické. Ozdobný nápis nám oznámí, že zpodobněným je jakýsi Olda Erben (1893–1935). Kdo to byl? To je další záhadou. Naštěstí je alespoň na bustě podpis, z něhož je patrné, že jejím autorem je Karel Kotrba (17. 1. 1893–11. 8. 1938), generační souputník a snad i přítel Erbenův. O sochaři Kotrbovi víme, že byl členem Umělecké besedy, SVU Mánes, SVU Myslbek, Jednoty umělců výtvarných a Sociální skupiny Ho-Ho-Ko-Ko! Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Španiela. Tvořil v duchu sociálního civilismu, mimoto stojí za zmínku jeho portréty přátel a četné práce pro architekturu.

Kousek zpátky v oddělení 13 (hrob č. 13) leží herec vpravdě geniální, František Smolík (23. 1. 1891–26. 1. 1972), mistr vážných charakterních rolí, ale i těch komických. Připomeňme si některé z nich: odvážný profesor v dramatu z protektorátu Vyšší princip, kouzelný stařeček z pohádky Obušku, z pytle ven! či zkrachovalý advokát, jenž se kvůli své nevěrné ženě upije k smrti, ve filmu Batalion (natočeném mimochodem podle skutečného příběhu JUDr. Uhera). Na rozdíl od této filmové postavy měl Smolík velké štěstí: jeho manželka Milada Smolíková (18. 10. 1891–1. 11. 1972), taktéž herečka, známá hlavně na divadle, ho neopustila, naopak zde společně s ním odpočívá na věky věků (respektive po dobu, dokud bude někdo platit pronájem hrobu).

Herců v této druhé části hřbitova leží vícero. Tak v oddělení 9 na rohovém hrobu č. 102 můžeme vidět obal urny s nápisem Josef Kašpar Pražský (18. 8. 1860–18. 7. 1930) – herec. Bohužel o něm nic víc nevíme. Lépe jsme na tom o pouhých osm hrobů dále dovnitř oddělení. V č. 94 totiž leží herečka ve své době slavná – Irena Kačírková (24. 3. 1925–26. 10. 1985). Tuto šarmantní ženu jsme mohli vidět například jako princeznu Drahomíru v pohádce Byl jednou jeden král… Nejvíce byla obsazována v šedesátých letech, hrála třeba profesorku v populárním muzikálu Starci na chmelu či v nadčasové sci-fi Ikarie XB 1. Snad nejslavnější její rolí byla titulní postava komedie Bílá paní. S Františkem Smolíkem si zahrála v dramatu o alkoholismu Dnes naposled. V roce 1967 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně, s nastupující normalizací začala však být režimu nepohodlná, a proto se ve filmech i televizi objevovala minimálně. Nikdy se nevdala, rakovině, které nakonec podlehla, vzdorovala dlouhé čtyři roky. Hned vedle Ireny Kačírkové (č. 96) spočinula oběť okupace ČSSR vojsky „spřátelených zemí“. Na náhrobku je gravírovaná podobizna sympatického mladíka. Nápis pod ní je více než výmluvný: Ivan Laita – 15. 5. 1950–byl zabit 21. 8. 1968.

Ve stejném oddělení, ovšem na hlavní cestě, stojí uprostřed hrobu č. 11 malý sokl a na něm sádrová busta mladého muže, připomínajícího fauna či jiného poloboha. Vzdor tomuto zdání leží zde vskutku zapálený komunista Tomáš Řezáč (2. 3. 1935–10. 9. 1992) – prozaik, básník, publicista, propagandista a spolupracovník StB působící v exilu, syn spisovatelů Václava Řezáče a Emy Řezáčové. Už během povinné vojenské služby byl přidělen ke kontrarozvědce. Po srpnu 1968 „emigroval“ do Švýcarska, kde vykonával činnost špiona. Do ČSSR se vrátil v roce 1975. Často zajížděl do Sovětského svazu, psal i v ruštině. V tomto jazyce napsal také pamflet proti spisovateli Solženicynovi, kde bývalého vězně gulagu a držitele Nobelovy ceny za literaturu vylíčil jako méněcenného idiota. Snad jedině kvůli tomuto hanopisu si ještě někdo občas vzpomene na jeho kdysi nechvalně proslulého autora. Na hrob chodí starší rusky hovořící paní, která na něj nechala položit i Řezáčovu bustu. Ta je prý od slavného sochaře Jana Koblasy (ročník 1932), který po roce 1968 emigroval a jenž byl údajně kdysi v mládí Řezáčovým přítelem; tehdy prý také vymodeloval jeho bustu. Nicméně tuto informaci nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit.

Velmi plodný literát leží v oddělení 15 u zdi, oddělující obě části nekropole (č. hrobky 38). Michal Navrátil (21. 8. 1861–3. 10. 1931) vystudoval práva, byl úředníkem pražského magistrátu, ale známým se stal především jako vlastenec, lidumil, autor a vydavatel životopisů významných osobností a jiných děl (např. Adresář soudců v Čs. republice r. 1924, Almanach českých lékařů s podobiznami a 1000 životopisy, Dějiny kovářů na panství Vlašimském, Almanach československých právníků atp.). A těchto spisků napsal prý pěkně prosím na pět tisíc! Navíc přispíval do kalendářů, památníků, deníků a časopisů, ale i do Ottova slovníku naučného. Zkrátka byl pilný jako včelička. Hrobku jeho rodiny zdobí metrový reliéf ženy se skloněnou hlavou sedící na náhrobku; pravou paží se opírá o knihu s nápisem FINIS, držíc v ruce dvě paličky makoviček, symbolu to zapomnění. Autora tohoto díla žel neznáme. Za pětimetrovým božím umučením vpravo začíná oddělení 8. Hned v prvním hrobě odpočívá malíř, grafik, mistr leptu a mezzotinty, pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze, zakladatel a předseda SČUG Hollar Tavík František Šimon (13. 5. 1877–19. 12. 1942). Jeho dílo tvoří z velké části pohledy na Prahu, New York a Paříž, které jsou ovlivněny francouzskými impresionisty a japonskými grafickými technikami. Společně s ním je tu pochován i jeho syn Pavel Šimon (16. 6. 1920–26. 6. 1958), taktéž malíř a grafik. Ten se věnoval zejména volné malbě, grafice a ilustraci. Leží tu s nimi i jejich manželky. Na náhrobku je plaketa s reliéfem T. F. Šimona od jeho přítele a generačního souputníka Josefa Šejnosta (30. 5. 1878–9. 2. 1941), což byl akademický sochař a medailér. Celkem vytvořil přes tři sta děl, z toho asi dvě stě medailí. Věnoval se i teorii, např. v roce 1924 napsal dílo Problém pokroku v sochařství.

Nedaleko odtud před obřím křížem v oddělení 5 naproti velkému kontejneru ve dvojhrobu 7–8 leží rodina Boudova. Jako první zde byl pohřben Jaroslav Bouda (23. 11. 1898–5. 7. 1919), talentovaný student malířské akademie, syn profesora kreslení Aloise Boudy (25. 1. 1867–29. 12. 1934) a Anny Boudové, rozené Suchardové (23. 10. 1870 – 14. 5. 1940), ze slavného rodu novopackých sochařů a loutkářů. Leží tu také mladší bratr předčasně zesnulého Jaroslava, kladenský rodák Cyril Bouda (14. 11. 1901–29. 8. 1984), nejslavnější z celé umělecké rodiny, fantastický ilustrátor obrovského počtu knih, který byl roku 1976 poctěn titulem národní umělec. Studoval AVU u Maxe Švabinského, později se stal asistentem T. F. Šimona. Svým originálním a nezaměnitelným stylem ilustroval například Pražské legendy Františka Langera, Staré pověsti pražské Václava Cibuly, Vandrovali vandrovníci Adolfa Branalda, Kocourkov Josefa Hiršala a Jiřího Koláře aj. Tento rodinný hrob zdobí vysoký náhrobní reliéf muže se zvednutými pažemi a hlavou obrácenou vzhůru s nápisem: Kéž jeho duše uvolněna od těla, světa i klenby nebe – utone ve věčném souladu! Autorem tohoto díla, vytvořeného pro Jaroslava Boudu, je titán českého výtvarného umění František Bílek (6. 11. 1872–13. 10. 1941), grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese.

V tomtéž oddělení se nachází hrob (č. 20) bez kamenného rámu, ba i bez náhrobního kamene. Na tomto nijak neoznačeném místě, porostlém břečťanem, odpočívá kytarista a hráč na foukací harmoniku Petr Kalandra (10. 3. 1950–7. 9. 1995). Působil ve skupinách Marsyas, ASPM či Blues Session. Byl vyhledávaným studiovým hráčem, nazpíval také písně pro film Tankový prapor. Zemřel předčasně na následky úrazu. Jeho prastrýcem byl Záviš Kalandra, vystudovaný filosof a filolog, divadelní a literární kritik, historik a novinář, a rovněž představitel trockismu v KSČ, odkud byl ve třicátých letech vyloučen; v roce 1950 pak ve vykonstruovaném procesu popraven. V té době byly malému Petru Kalandrovi tři měsíce. Záviš Kalandra však v tomto hrobě neleží.

Ve vedlejší uličce (stále jsme v oddělení 5) v hrobě č. 73 odpočívá Jaroslav Durych (2. 12. 1886–7. 4. 1962), vojenský lékař a katolický prozaik, básník, dramatik a publicista. Z jeho velmi bohaté tvorby připomeňme například tzv. Velkou a Malou valdštejnskou trilogii, tedy historické romány Bloudění a Rekviem. V hrobě s ním leží tři Marie, pravděpodobně sestra, manželka a dcera.

V oddělení 4 stojí na hrobu č. 18 urnový obal s nápisem Lukáš Tomin (1963–1995) básník. Za touto prostou charakteristikou se skrývá tragický osud. Tominovi rodiče byli chartisté a disidenti: filosof Julius Tomin a spisovatelka a novinářka Zdena Tominová. Když bylo Lukášovi 16 let, StB jej donutila mluvit. Řekl vše, co věděl o Chartě 77 a o činnosti svého otce. Režim následně donutil rodinu emigrovat do Anglie, kde Julius Tomin získal stipendium od Oxfordské univerzity. Po návratu do Česka působil Lukáš Tomin jako překladatel a novinář, publikoval dvě knihy v angličtině. Kvůli zážitkům s StB však trpěl depresemi, které ho nakonec donutily ukončit život v Divoké Šárce skokem ze skály.

Jen o několik míst dále dolů v tomto oddělení zdobí hrob č. 2 socha stojící ženy s pokrčenou pravou paží a dlaní zdviženou k pozdravu, na krku má křížek. Levou rukou si přidržuje v pase tuniku. Působí poněkud primitivním či naivistickým dojmem. Na hrobě je nápis Rodina MUDra Křepelky, o níž nevíme bohužel nic. Autorem sochy je však bezpochyby Jaroslav Hruška (9. 5. 1890–4. 7. 1954). Tento plzeňský rodák studoval nejprve na keramické škole v Bechyni, později na pražské UMPRUM. Ve dvacátých letech pobýval s manželkou v Paříži. Po válce obdržel 2. cenu za návrh Tylova pomníku v Plzni.

V tomtéž oddělení v hrobě č. 64 odpočívá hudební skladatel a sokol zároveň: František Josef Pelz (1848–1922), autor sokolské hymny Lví silou, jak to stojí na náhrobku. Jeho pamětní deska je umístěna na náměstí v Hostivicích u Prahy, kde strávil větší část života. Skladba byla za nacistického i komunistického režimu zakázána; rovněž několikrát upravována, čehož se její autor už naštěstí nedožil.

V oddělení II ještě mineme hrob č. 110, kde odpočívá malíř, grafik, ilustrátor a historik umění, žák J. Preislera a M. Švabinského Karel Tondl (2. 7. 1893–3. 2. 1980). Studoval umění mozaiky a gobelínu ve vatikánských řemeslných dílnách, později působil jako profesor státní grafické školy v Praze. Těžištěm jeho práce byla volná grafika a knižní ilustrace. Byl činný rovněž literárně a dotáhl to až na zasloužilého umělce.

Od jeho hrobu zahneme vlevo, projdeme zpět otvorem ve zdí do oddělení Bubeneč I. Po pravé straně míjíme budovu chudobince, po levé straně oddělení 2, kde byly pohřbívány děti. Tam nás upoutá soška děvčátka s mašlí ve vlasech s košíčkem v levé ruce. Na hrobě je nápis Libuška Hubáčková 17. 3. 1924–29. 12. 1926. Autor dílka pro nás zůstává neznámým.

To už se však ocitáme na hlavní cestě u lípy vedle kontejneru a cedule Bubeneč I. Oddělení 1, kterým jsme se prošli minule.