Bubenečský hřbitov se rozkládá kousek nad bývalým vlakovým nádražím naproti Chitussiho nemocnici v ulici Antonína Čermáka č. p. 84/2. Otevřen byl roku 1888. Po vstupu do brány nachází se hned vpravo nízký dům, v němž sídlí správa hřbitova, v zadní části domu je kaple. Za ní, necelých dvacet metrů v pravém rohu, pak šatna místních hrobníků, v jejíž horní části byla kdysi márnice. Nalevo od brány stojí dvoupatrová budova bývalého chudobince, který stále plní svůj účel, jen se tomu dnes říká jinak: azylový dům pro muže. Nekropole má tvar pravidelného obdélníku, jenž je vprostřed podélně rozdělen zdí na dvě části: starší hřbitov Bubeneč I a mladší Bubeneč II (tím se projdeme příště). Na konci a začátku zdi jsou obě části hřbitova průchozí. Místní terén stoupá do mírného kopce lipovými a javorovými alejemi, v obou částech stojí uprostřed cesty asi pětimetrový pomník ukřižovaného Krista, tedy dvě identické sochy. Kdo je jejich autorem? To je první (a zdaleka ne poslední) záhada, na niž neznáme odpověď.

Po vstupu do hřbitova po pravé straně hlavní cesty u lípy vedle kontejneru a cedule Bubeneč I. Oddělení 1 nachází se hrob s pozoruhodným nápisem Kazimír 1947–1988 a jeho matka 1882–1925 (číslo hrobu je obtížně čitelné, snad 32). Nad deskou s nápisy je plaketa ve smutku skloněné hlavy vousatého muže, snad umučeného Krista. Kdo byl však tento Kazimír a kdo byla jeho matka, případně kdo je autorem tohoto dílka, netuším.

V tomtéž oddělení ve druhé příčné uličce odtud nachází se travou zarostlá mohyla (čtvrtý hrob zdola, číslo není nikde vidět, snad je to 63). Na bezejmenném náhrobku stojí krásně propracovaná asi půlmetrová plastika babičky, držící v pravé ruce holubici, která se sklání pro zob do dlaně ženiny levé ruky. Na podstavci plastiky je vytesán nápis Naše drahá máma. Autory tohoto díla je duo kamenosochařů František Vejs (narozen 24. 11. 1871 v Hořicích; není známo, kdy zemřel) a Josef Deyl (narozen 19. 3. 1889 v Třemešné u Hořic; ani u něj neznáme dobu úmrtí). Oba absolventi c. k. odborné školy sochařsko-kamenické v Hořicích mají vzadu na plastice vyryta svá jména. Vejs maturoval u třídního profesora Mořice Černila v roce 1889, Deyl u Václava Suchomela roku 1907. Sochu s největší pravděpodobností vytvořili za první republiky. Kdo však byla tato babička a „drahá máma“, jak se jmenovala a komu patří tento hrob?

Půjdeme-li od této mohyly výše uličkou, dojdeme do dalšího oddělení. Nalevo od stromu s nápisem Bubeneč I Oddělení 4 první hrob (č. 28) patří rodinám Zachově, Hajných a Židlických. Na náhrobním kameni je busta starého muže s knírem s náznakem úsměvu, pod ním nápis Jan Zach sochař Narozen ve Slaném 27. 7. 1914 Zemřel v Crater Lake, Oregon, U. S. A. 27. 8. 1986. Pravděpodobně se jedná o pozdní autoportrét sochaře, který vyznívá lehce naivisticky. Jeho úsměv je podobně záhadný jako ten Mony Lisy.

Jen pár kroků vpravo naproti na rohu v oddělení 3 je hrob č. 1 rodiny Austovy a Lancovy, který zdobí bronzová plaketa s reliéfem starého muže se zahnutým nosem, ústy staženými dolů a silným podbradkem či voletem. Portrét působí vskutku groteskně až karikaturně. Nápis v pravé části plakety nás informuje, že podobizna patří jakémusi Aloisi Austovi. Naopak v levé části je podpis autora a datum zhotovení díla: A. Sopr 1956. Za iniciálou se skrývá druhý Alois, a identitu obou se mi podařilo odhalit.

Alois Aust (26. 9. 1889–11. 11. 1961) byl hudebním skladatelem a dirigentem, často však používal pseudonym Ladislav Opatovický. Složil na tři stovky písní, největší část jeho bohaté tvorby spadá do období první republiky. Se svým orchestrem koncertoval, skládal a nahrával na gramofonové desky repertoár vskutku široký: od písní národních, lidových, dechových přes sokolské až po trampské. Stačí zmínit názvy některých jeho skladeb: „Tyršův tělocvik v obrazech“, „Na stráž, bratři!“ (prostná cvičení mužů), „Pluj, lodičko“, „Až budem kdesi v dáli“…

Aust byl zřejmě letory veselé, neb je i autorem hudby k veselohře Ladislava Žilinského Svět na rozcestí. Složil rovněž zpěvohru na lidové písně slovácké Ondráš a Maryna. Asi jeho největším, dodnes známým hitem je skladba „Za tou naší garáží“. Zda však napsal hudbu na verzi textu, v němž na hlavního hrdinu písně Anča doráží, jak jej známe například z repertoáru kapely Šlapeto, to mi není známo. Aust-Opatovický byl ještě poměrně činorodý za protektorátu, po druhé světové válce však pomalu, ale jistě mizí z umělecké scény. Na tu naopak nastupuje autor skladatelovy svérázné podobizny Alois Sopr (18. 3. 1913–25. 7. 1993), sochař a medailér původem z Plzeňska. V Praze vystudoval UMPRUM i AVU, byl členem SVU Mánes i Skupiny 58. Jeho portréty působily často komicky, některé z nich musely být odstraněny, a přesto, že byly výrazně poplatné době a komunistickému režimu.

O kus dál v oddělení 7 (č. hrobu 29) nachází se místo posledního odpočinku romské muzikantské rodiny Gondolánových, velmi populárních hlavně před listopadem 1989. V protějším oddělení 8 (č. hrobu 60) zase odpočívá Bohumil Kulínský starší (25. 8. 1910–11. 4. 1988), sbormistr, hudební pedagog a zakladatel dětského pěveckého sboru Bambini di Praga, který vedl společně s manželkou Blankou. V roce 1977 po nich sbor převzal jejich syn, jenž se později negativně proslavil sexuálními skandály s nezletilými členkami tohoto tělesa, ale to už je zase jiný příběh…

V oddělení 9, na hrobě č. Karla Frolíka (1865–1912) nachází se vskutku pozoruhodné a na první pohled záhadné sousoší. Dole vpravo lev, který vzhlíží k desce s nápisy mrtvých a cení zuby v otevřené tlamě, nalevo od něj plaketa s motivem ratolesti a nápisem Bubeneč. Z plakety směrem k desce s nápisy vyrůstá další ratolest. Na špičce pomníku pak sedí dravec z čeledi orlovitých. Napadlo mě, že král zvířat v dolní části má zřejmě symbolizovat českého lva, který doráží na c. k. orlici, jenže chyba lávky. Rakouská orlice byla přece dvojhlavá, zatímco zde stojící dravec má kotrbu jen jednu. Pak jsem se zadíval na ptáka pozorněji, a co nevidím: vždyť on vám svírá v drápech činku! Konečně mi svitlo: nebožtík byl kromě lokálpatriota rovněž hrdým členem Všesokolské jednoty bratrské. Pojďme si přiblížit sokolský znak ukázkou z povídky Praha. Optimistické líčení města ve čtyřech obrazech, jak jej viděl v dubnu 1907 Gustav Meyrink.

„… připochoduje červená záplava. Čeští turneři, nazvaní ,sokoli‘, s krvavě červenou košilí, aby se naznačila krutost, a kvůli eleganci a hbitosti v holínkách. Před nimi vlaje jasně modrý prapor – Evropanovi dělá dobře, když před ním něco vlaje – na něm stříbrný znak slovanské tělovýchovy: sokol s činkou v drápech. Neboť sokol je a zůstane nejpříhodnějším symbolem pro cvičence – co je proti tomu opice?! Kdo z nás ještě neměl příležitost pozorovat, jak se sokoli – když je všude klid – tiše, tichounce vplíží do železářství – huš, uchopí nejtěžší činky a vznesou se do výše, směr domů, k nehostinnému skalnímu hnízdu, aby doma učili své samičky vzpírat. Jak nádherná hra přírody!“

Zbývá jen dodat, že na pravé straně pomníku dole je podpis sochaře a místo jeho působení, částečně však porušené. Nápis jsem rozklíčoval jako Zdeněk Vondra – Hořice. Může být ale i Zdeněk Vondrovic. Opět tedy, pravděpodobně, absolvent c. k. odborné školy sochařsko-kamenické v Hořicích. Více se mi o autorovi tohoto fascinujícího sousoší zjistit bohužel nepodařilo.

Od září 2014 dominuje oddělení 10 třímetrová skulptura s proláklinou uprostřed, vzdáleně se podobající fragmentu antického sloupoví. Na tomto hrobě č. 61 však není žádná cedule se jménem nebožtíka ani autora tohoto zvláštního pomníku. Že by další záhada? Ne tak docela. Ještě před pár lety zde tato dominanta nebyla, místo ní stál nízký náhrobní kámen a na něm nápis Karel Bodlák (3. 11. 1903–1. 2. 1989), český pedagog, básník, filozof a literární kritik. Tento soběslavský rodák absolvoval místní učitelský ústav a pak Školu vysokých studií pedagogických v Praze roku 1924. Ve stejném roce knižně debutoval sbírkou básní Elektrická džungle: Sloky a poznámky, vydanou vlastním nákladem. Kromě básní psal literární kritiky a eseje, jimiž přispíval do dobového tisku. Jako kantor učil češtinu, zeměpis a dějepis, kromě Prahy působil též na Kladensku a na Podkarpatské Rusi. Za první republiky založil s manželkou Jarmilou literární revui Strom, jež byla za protektorátu zastavena Němci. Účastnil se protinacistického odboje; po válce odešel s necelým tuctem profesorů do Děčína obnovit vyučování na zdejším gymnáziu. Mezi lety 1946 až 1948 uspořádal a vydal některá díla Ladislava Klímy, jímž byl velmi ovlivněn (Vteřina a věčnost, Traktáty a diktáty). Ve sborníku Ladislav Klíma. Filosof-básník, který redigoval, publikoval svůj esej „Myšlenkový svět Ladislava Klímy“.

Ostatky Karla Bodláka leží v hrobu dál. Ten však v roce 2014 zakoupil, ač se zatím těší dobrému zdraví a zemřít se nechystá, Ivan Mečl (ročník 1969), výtvarný kritik, galerista, majitel nakladatelství Divus, vydavatel časopisu Umělec, držitel Ceny Věry Jirousové za rok 2013 a provozovatel kubinovského výstavního a divadelního prostoru Perla v objektu bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou. V únoru 2014 vystavil ve své dnes již neexistující pražské galerii v budově bývalých Elektrických podniků sochařská díla současného umělce a svého kamaráda Martina Zet (ročník 1959), jenž vystudoval pražskou AVU a v současné době již nesochaří, nýbrž se věnuje videoartu a sám učí novou generaci výtvarníků. A zřejmě v rámci užití Zetovy tvorby ve veřejném prostoru napadlo Mečla zakoupit propadlý hrob (shodou okolností právě Bodlákův) a instalovat tam Zetův kamenný objekt. Od září 2014 tak tato moderna sousedí zprava s jen o něco větší tújí, zatímco o dva hroby dále vlevo stojí asi metr a půl vysoká pískovcová socha anděla se zvednutou pravou paží a uraženou dlaní, v levé držící list kapradiny. Socha pochází pravděpodobně z přelomu 19. a 20. století, autor je neznámý. Moderna s klasikou tu vedle sebe tvoří zajímavý kontrast. V hrobě samotném (č. 59) leží rodiny Vrťátkova, Vejdělkova a Krýslova.

U pravé obvodové zdi (oddělení 13) leží v hrobce č.43 akademický malíř Rudolf C. Kripner (28. 8. 1858–27. 11. 1924). Náhrobek zdobí reliéf: vidíme na něm staršího proplešatělého muže s knírem, laskavě se usmívajícího, v obleku a s kravatou. V pravém dolním rohu je patrný podpis L. Houška, o němž bohužel nevíme nic. A kdo byl tedy Rudolf Kripner? Narodil se v Příbrami a vystudoval malířství na pražské akademii. Tvořil hlavně v oboru figurálním, jeho specialitou byly kopie starých mistrů. Úspěšně prováděl restaurování starých chrámových obrazů, např. v kostele sv. Ignáce. Dodnes je v pražském Klementinu k vidění jeho olejomalba Podobizna Martina Středy, kterou zhotovil pro jezuitskou rezidenci na Novém městě pražském v roce 1903. Mimochodem hrobka jeho zákazníků z řádu Tovaryšstva Ježíšova nachází se jen několik míst vedle Kripnera směrem k rohu zdi (hrob, respektive trojhrob č. 54). Jezuitů tu odpočívá ad maiorem Dei gloriam (k větší Boží slávě, jak zní jejich heslo) celkem dvaadvacet.