Jenže není předmoderní pozitivní vztah k slzám také záhadou? Zatímco si od potu, krve či dokonce výkalů zachováváme distanci, slzy z tohoto odporu vyjímáme.

Tělo, v němž koluje rudý ďábel, se stává luxusním, leč přiotráveným artiklem.

Urputná snaha nezestárnout učinila stárnutí všudypřítomné. Všichni víme, jak směšné jsou tyto pokusy – na to nepotřebujeme de Beauvoir. Ale de Beauvoir dodává: ony jsou především dojemné. Nebráníme se stáří proto, že bychom byly tak povrchní, ale z obavy o naši důstojnost.

Spíše zarazí, že se na základě své velikosti a svého duchovního rozpětí považuje hned za potomka Julia Caesara.

Ale je tu ještě druhý význam: fascinace hmyzem. Nejen touha po normalitě, dokonce po určité formě regresu může souviset s výjimečností. S výjimečností? Komu by šlo o výjimečnost?

Schopenhauer asi nemá pravdu. Ale má nepravdu? Přinejmenším jednu obtíž vyjádřil skvěle: Jak těžké, ne-li nemožné, je tváří v tvář světu i nám samým pronést ono božské: „Je to dobré.“

Že jsou lidé v pohybu, neznamená, že se mění.

Návrh pro toto vydání: pokusit se být místem, v němž utichá násilí vůči sobě i druhým.

Milovat lze jen křehkost, a ta je dílem času, který je synonymem rozkladu.

Věděl to i Nietzsche, který svůj boj zasvětil jedné obzvláště důsledně prosazované fake news: představě, že existuje Bůh – jen jeden jediný všemocný Bůh, Bůh mimo čas, Bůh trestající zlé, respektive ty, které za zlé považujeme, a odměňující dobré, tedy nás.

Minule jsem na této stránce poznamenala, že drogy a klišé představují dva žánry, jak zvládat prohry.