Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.

Zánik světa je lepším výrazem pro to, čeho jsme svědky, než omílané heslo „rozdělená společnost“. Přišli jsme o společný svět, v němž nám jde o porozumění.

Mayrová nepíše o této ontologické nicotě, ale o nicotě sociální, a ta před nás staví nikoliv možnost, ale nemožnost.

A jakkoliv neupíráme hodnotu vědeckým objevům, přece jen je jejich poznání zvláště omezeného typu. Že jsou dnešní vědecké pravdy zítřejší omyly, je banalita. Zato Oidipús nezestárl.

Podle Williama S. Burroughse uspokojuje pobyt na baru všechny potřeby, hlavně tu nejvyšší: touhu po možnosti.

Taková podstatná bezvýznamnost nás nepředchází, ale je čímsi, v co bychom měli vyústit. Nejvyšší mocí by byla ta, jíž se její původce sám uzávorkuje – moc zbezvýznamnění.

A tak mě napadá: Co když je Facebook tak úspěšný ne proto, že jsme zmetci, kteří chtějí jízlivými komentáři ubližovat druhým, ale z očí do očí to neriskují? Co když nás Facebook přitahuje spíše proto, že druhé rádi „lajkujeme“, ale tváří v tvář cítíme rozpaky?

Jenže není předmoderní pozitivní vztah k slzám také záhadou? Zatímco si od potu, krve či dokonce výkalů zachováváme distanci, slzy z tohoto odporu vyjímáme.

Tělo, v němž koluje rudý ďábel, se stává luxusním, leč přiotráveným artiklem.

Urputná snaha nezestárnout učinila stárnutí všudypřítomné. Všichni víme, jak směšné jsou tyto pokusy – na to nepotřebujeme de Beauvoir. Ale de Beauvoir dodává: ony jsou především dojemné. Nebráníme se stáří proto, že bychom byly tak povrchní, ale z obavy o naši důstojnost.

Spíše zarazí, že se na základě své velikosti a svého duchovního rozpětí považuje hned za potomka Julia Caesara.

Ale je tu ještě druhý význam: fascinace hmyzem. Nejen touha po normalitě, dokonce po určité formě regresu může souviset s výjimečností. S výjimečností? Komu by šlo o výjimečnost?