Zamilovanost nazýváme závislostí, ale závislostí prý může být i nefunkční vztah. Rovněž práce se snadno stane závislostí a samozřejmě sex, natožpak pornografie. Doba, kdy jsme věřili psychiatrům, že na antidepresivech závislost nevzniká, je také pryč. Náš sklon vysvětlovat ledacos podle modelu závislosti je otravný, ale jednu výhodu má. Všudypřítomné závislosti jsou dostatečným dokladem toho, jak nepřesvědčivě působí jejich standardní výklad. Tradičně se mělo za to, že závislák nemá vůli. Jenže workoholik nemá problém s vůlí, možná leda s tím, že je příliš silná, a i feťák vyvíjí nesmírnou houževnatost, aby se dostal k dávce.

Jak tedy funguje závislost? Může pomoct model já, který navrhl Søren Kierkegaard. Já je podle dánského filosofa syntézou psychiky a fyzična. Jenže to není vše. Takovou syntézou je i zvíře – i to má psychično, tedy určitou míru spontaneity, a pak tělo. Člověkova význačnost tkví v tom, že se vztahuje ještě i k této syntéze: zatímco zvíře může chtít jen to, co chce, a nechtít to, co nechce, člověk může nechtít to, co chce, a chtít, co nechce. Jinými slovy si určuje své vášně i názory. Sám sobě si může říct: „Co tě to zase napadá za nesmysly?“

Ale být takovou syntézou, která se sama k sobě vztahuje, není snadné. Plyne z toho úzkost. Sem tedy vstupuje závislost? Tlumí úzkost? To by bylo dost prvoplánové vysvětlení. Navrhuji chápat závislost jako pomýlený závazek. Proč závazek? Náš vztah k nám samým musí být určen závazkem, který nás přesahuje. Jedině tím podle Kierkegaarda zamezíme rozptýlenosti, což je ústřední nebezpečí modernity.

Pro dánského filosofa je takovým závazkem manželství nebo vztah k Bohu. Příliš tradiční odpověď? Kdepak. Vztah k Bohu zakládá vědomí absolutní transcendence, kterou má zapotřebí právě moderní člověk. Nyní totiž zakoušíme, že společnost je mnohdy větší tyran, než jím kdy byl Bůh. Hrozí, že se tak moc budeme snažit vyjít všem vstříc a uspět, až pozbudeme své já. Bůh je možnost výjimky – i když mi všichni říkají, že se mýlím, že selhávám, možná mám já pravdu, třeba i proti celému světu.

Jak to souvisí se závislostí? Závazky nám moc nejdou. Jenže jestli má Kierkegaard pravdu, což nelze vyloučit, možná máme radikální závazky zapotřebí. A snad odtud pramení touha něčemu se oddat. Závislost, ale i její léčba, je závazkem, který podobně jako manželství nebo víra prostupují celým životem. Skýtají nám odpověď na to, z čeho žijeme.

Problém není nechlastat. Problém je, co dělat místo chlastání,

poznamenává Daniel Hradecký v Troskách jednoho deníku. Žádná slabost vůle. Závislost je filosofický problém spíše než psychologický. Odpovídá na otázku, kým jsme, anebo možná: kým jsme se chtěli stát, ale nevyšlo to.

Podle Williama S. Burroughse uspokojuje pobyt na baru všechny potřeby, hlavně tu nejvyšší touhu po možnosti. Bar je „vír možností“. Může se zde stát cokoliv. Kierkegaard by dodal: stejně jako u Boha. Bůh i bar – radikální otevřenost tam, kde není cesty. Odevzdanost, která dnes není k mání ve vztahu k lidem, je možná žitelná ve vztahu k substancím, věcem, vzorci chování.

Smysl to dává: vlastní závislost vás neopustí. Je to jistota, na níž lze stavět. A že se na nějaké jistotě dá stavět, znamená, že se na ní dá dobře hroutit. A ona stále drží. Až na věčnost?