Co filosofie jednou spolkne, většinou už nevydá. Z takového zajatce se stává pojem, který se prohání v akademických článcích, zatímco společnost je jinde. Ale existují i výjimky, třeba pojem vzájemnosti – ten žije ve filosofii i na veřejnosti. Jeho otravná verze se vtělila do fráze „moje rouška chrání tebe, tvoje chrání mě“. A navzdory tomu, že ohleduplnost se zdá být nenapadnutelná, je otázka, jestli jejím vzýváním neztrácíme ze zřetele ctnost ještě zajímavější.

Jedním z axiómů současné filosofie je teze o niterné provázanosti s druhými. Druzí nám nejsou vnější – spíše platí, že bez nich nejsme sami sebou. Taková konstituce vlastní identity je dobře patrná na sociálních sítích. Lajky mají takovou moc právě proto, že nás stvrzují či dokonce staví na nohy. Sociální konstituci identity nám nasvítila i pandemie. Během karantény jsme zakusili sebeodcizení pramenící z nepřítomnosti druhého. Ukázalo se, že sociální distancování je zároveň distancováním od sebe sama.

Ale vzájemnost se dotýká i těch fenoménů, které by ji měly popírat. Proslulá je koncepce daru od Marcela Mausse. Spíše než znamením velkorysosti je dar pokračováním agrese jinými prostředky. Darem si něco vymiňujeme nebo si druhého zavazujeme. Jak příznačné, že ve staroseverštině je slovo Gift označením pro dar, ale i pro jed. Navíc je i označením pro manželství: společné obdarování – společná otrava.

Tohle nietzscheovské odhalení je hodno cynika, za něhož Nietzsche bývá považován. Jenže Nietzschemu samému to zcela právo není. Málokterý filosof se tolik zaměřil na opomíjenou ctnost velkorysosti. Tu přitom považuje za znamení nadčlověka, což není tvor vyznačující se mocí, ale spíše schopností dávat. Darovat, aniž bychom chtěli něco na oplátku – možná že právě to je nejcennější vztah k druhému.

Ale velkorysost nemusí být jen to, k čemu dorůstají ti nejlepší. Snad je to něco, z čeho spíše vyrůstáme. Co když to není vzájemnost, na které stojí naše vztahy? Možná k člověku bytostně patří, že je schopen jít nad to, co se po něm chce, udělat více – bez vedlejších úmyslů a očekávání. Dokonce tomu může být tak, že z této tajuplné nadprodukce vyvěrá každý životaschopný vztah – závisí na tom, že uděláme první krok, i když nevíme, jak to dopadne, a dokonce může být přímo podmíněn tím, že zoufale odmítáme vzájemnost.

Duchovnost a štědrost spadají pro Nietzscheho vjedno. Štědrost, na niž pomýšlí, přitom nepoukazuje k altruismu, tedy ke sklonu nadřazovat druhého nad sebe sama. Vše dobré je spjato s určitou formou egoismu. Duchovnost je povědomím o vlastní síle, kterou člověk však nezadržuje, ale rozdává, mnohdy nevědomě. Pak v něm žije život, který je z principu velkorysý a nic si neponechává pro sebe sama. Coby duchovní tvorové jsme v tomto smyslu nenasytní – ne v braní, ale v darování.

A tak mě napadá: Co když je Facebook tak úspěšný ne proto, že jsme zmetci, kteří chtějí jízlivými komentáři ubližovat druhým, ale z očí do očí to neriskují? Co když nás Facebook přitahuje spíše proto, že druhé rádi „lajkujeme“, ale tváří v tvář cítíme rozpaky? Možná tedy naše hlavní obtíž netkví v tom, že jsme zbabělí, a proto se na druhých proviňujeme on-line. Problém může být i v tom, že jsme zbabělí, a proto se ve skutečném životě nechováme tak velkoryse, jak bychom si sami přáli.