Franz Kafka míval špatně seřízené hodinky, aspoň to v knize Kafkův druhý proces tvrdí Elias Canetti. Pozoruhodné to není ani tak proto, že se s rozštelovanými hodinkami o něco hůře žije. Spíše zarazí, že Kafka přitom tolik usiloval o normalitu. Proč si pak záměrně neseřídil hodinky? Napoví fragment z pozůstalosti a Proměna. Ve zmíněném fragmentu se autor doznává k tomu, jak moc obdivuje to, když se někdo stane otcem. Ihned namítá: Copak otcovství není to nejsnazší? Nesvědčí o tom zástupy otců? Věc si žádá zpřesnění: Existují dvě cesty, jak být otcem – člověku se to přihodí, anebo to učiní. Většině se to přihodí a pak nelze hovořit o zdaru, ale málokdo otcovství skutečně činí.

Kafka chtěl být normální. Rozhodně však nebyl zvědavý na to, aby se mu normalita přihodila. To by totiž o jejím zázraku nevěděl, přirozeně by ji žil a nepřipadalo by mu na ní nic pozoruhodného. Normalitu si chtěl vydobýt, vědomě. Ale proč se tak pachtit za normalitou? Skýtá nejširší rádius. Lidé, kteří podlehnou své výjimečnosti, byť by byla skutečná, ustrnou v jednostrannosti. Nejpozoruhodnější je proto z výjimečnosti vědomě „couvnout“ do normálu.

Co Kafkovi bránilo? V normalitě překáží příliš ostré vědomí. Příznačné je, že Kafka za svého duchovního bratra považoval Heinricha von Kleista, který ve své komedii Rozbitý džbán převrátil klasického hrdinu Oidipa. Ten byl tragický, protože nevěděl, že pachatelem, jejž hledá, je on sám. Naopak v Rozbitém džbánu vystupuje moderní hrdina: detektiv, který od počátku ví, že on sám je pachatelem. Zdá se, že by tento hrdina mohl být literární předlohou Kafky, jenž dopředu ví, že selže, který navíc dopředu cítí i bolest, již utrpí. Jeho jednání nevyvěrá ze snahy něčím hnout. Spíše je obranou vůči bolesti, kterou v předjímání již zakouší.

Rozšteloval si hodinky, aby nezapomněl, že normalita je námahou – nic, co by se člověku mělo dít, nic přirozeného. Divné věci se kolem času dějí i v Proměně. Řehoř Samsa netrpí jen tím, že se proměnil v obrovitý hmyz. Trápí jej navíc odchylné životní rytmy: ty hmyzí se za rodinou opožďují. Řehoř pomaleji vstává, později uléhá, a postupně tak ze života rodiny mizí. Nezakouší však jen ztráty. Když byl Řehoř fungující živitel rodiny, hudba jej nezajímala. Až když se proměnil v hmyz, zpozorněl. Pozoruhodná je proto tato stěžejní otázka: „Je snad zvířetem, že dokáže ocenit hudbu?“ Dříve mu byla hudba čímsi, co běžně zakoušel, aniž by ji skutečně slyšel. Teprve když se proměnil v hmyz, začal ji vnímat.

Možná to neplatí jen pro Kafku. Musíme být mimo, abychom správně cítili a správně žili, abychom aspoň na chvíli zakusili zázrak normality. Jistě, nabízí se námitka: „Správně“ cítit, „správně“ žít – co znamená „správně“? Ale copak to není jednoduché jako Kafkův obraz? Otec od rodiny, zbytek si domyslíme.

Ale je tu ještě druhý význam: fascinace hmyzem. Nejen touha po normalitě, dokonce po určité formě regresu může souviset s výjimečností. S výjimečností? Komu by šlo o výjimečnost? Obyčejně nám jde o jiné věci. Úplně normálně hledáme spásu. A ta možná souvisí s návratem do neosobnosti. „Žije ve mně havěť všech věků,“ píše Georg Trakl. Kafka by možná odpověděl: Staň se tím, kým jsi. Přitom se však rozumí samo sebou: Být tím, kým jste, se vám nesmí stát – musíte to udělat.