V minulé eseji jsem tvrdila, že častá fráze, podle níž se v současnosti neustále vše mění, má jednu vadu. Sice měníme zaměstnání, partnery i domovy, ale sami zůstáváme týmiž. To, že se často přemisťujeme, na našich osudech nic nemění, protože náš charakter je jak odlitý z betonu. A jak víme od Hérakleita, charakter je naším osudem. Když jsem dala esej přečíst blízké osobě, odpověděla mi, že je to pěkné, až na to, že to není pravda. To jsme samozřejmě věděla, ale přesto bych to napsala znovu.

Byla by škoda, kdyby člověk musel říkat jen to, co je pravda. Často není nic tak podnětné jako kus nepravdy. V nadsázce lze tvrdit, že ve filosofii a v umění není pro pravdu prostor. Když se podíváme na nejskvělejší filosofická díla, najdeme v nich plno neuvěřitelných tezí. Příkladem je Arthur Schopenhauer. I filosoficky nevzdělaný čtenář si všimne, že Svět jako vůle a představa je dílo postavené na gigantických vnitřních sporech. To není překvapivé. Naopak je to typický rys velkorysých klasiků. Na nedůslednosti si dávají pozor druhořadí autoři.

Schopenhauerovou hlavní tezí je, že Leibniz neměl pravdu: nežijeme v nejlepším z možných světů, žijeme v tom nejhorším světě, který je až tak hrozný, že kdyby byl ještě o kus horší, už by nemohl existovat. Proti platónsko-křesťanské tradici netvrdí, že svět je stvořením Boha či stínem božských idejí. Nejsme stínem světla, jsme stínem temnoty, bezcílné vůle. Tato vůle je v základu idiotská. Neví, co chce, neví, proč chce, ale chce – bez ustání. My sami jsme vyvinutějším jevem tohoto metafyzického průšvihu. Ale ani naše schopnosti nejsou odvozeny od schopností vyšších. Naše vidění je založeno ve slepotě, naše myšlení v idiocii. Čím jasnější je naše mysl, tím spíše si uvědomujeme, že v základu světa je utrpení, a dokud budeme při vědomí, budeme trpět. Jedinou cestou, jak uniknout neštěstí, je omezit naše vědomí na nižší úroveň – učinit krok zpět do idiocie, která o sobě neví. Jiný smysl života neexistuje.

Schopenhauer asi nemá pravdu. Ale má nepravdu? Přinejmenším jednu obtíž vyjádřil skvěle: Jak těžké, ne-li nemožné, je tváří v tvář světu i nám samým pronést ono božské: „Je to dobré.“ Schopenhauer také tvrdil, že jediné ospravedlnění pro filosofii je její schopnost naučit utrpení mluvit. Ale ani to není pravda. Je legitimní, aby si filosofové kladli jiné cíle. Jeho příklad však ukazuje, že filosofie se nevyvíjí výlučně cestou cizelování myšlenek, ale hysterických výstupů. Myslitel se zaměří na jeden aspekt zkušenosti, který nesmírně i nemístně zveličí. Z hlediska této nemístnosti, z hlediska „utopie“, která doslova znamená „ne-místo“, jasněji vidíme to, co je. Anebo jinak: extrémy osvětlují pravdu, v níž se každodenně pohybujeme, aniž by samy tyto extrémy pravdivými byly.

Filosofova tvorba je paradoxní. Něco nového by vytvářel neměl. Snad by neměl přicházet ani s novými myšlenkami. Svět už je i tak zatarasený nadbytečnostmi – materiálními i duchovními. Z toho všeho by měl ubírat, aby bylo lépe vidět. Měl by mít odvahu k jednoduchosti, která se bez hysterie, snad i bez lži neobejde. Toto filosofické stanovisko si ostatně může osvojit každý: neptej se, co ti kdo může dát, ptej se, co ty komu můžeš vzít.