Jeden zvlášť povedený žánr otázek objevila Markétka z Goethova Fausta. Když ji sváděl starší učenec, dotázala se ho:

Jakpak to s náboženstvím máš?

Výraz „Gretchenfrage“ se v němčině vžil pro otázky, které jdou na tělo. Markétka míří na zásadnější věc, než je náboženství: Jak to má Faust s láskou? Jak míní své návrhy? Ostatně náboženství a láska jsou tradiční spojenci. Náboženství odpovídá na nejosobnější otázky a to, za co vůbec lásku považujeme, vypovídá o tom, kým jsme. Poetičtěji to vyjádřil svatý Augustin: Láska je těžištěm našeho bytí.

Goethe a Augustin – věrohodní svědci naší lásky? Augustinův bujarý život vyústil ve víru v Boha, Goethův Werther z nešťastné lásky spáchal sebevraždu. Ne že by se oddanost Bohu a smrt z lásky staly nedůvěryhodnými, ale přece… Je láska k Bohu tím, co běžně za lásku považujeme? A neměl Werthera někdo vzít k psychiatrovi?

Nebo by Wertherovi bývalo mohlo pomoct, kdyby mu někdo řekl: „Jaké štěstí, že ses dotyčné zbavil!“ Že jsme dětmi moderny, mimo jiné znamená to, že máme vyvinutou schopnost obranných mechanismů proti zklamání. Nepácháme sebevraždu, vypomůžeme si ironií. Tento verbální arzenál tiší rozchodové otřesy a předchází ztrátám na životech. Přiotráveni cynismem dobře snášíme to, že naše životy jsou hřbitovem uhynulých vztahů.

Minule jsem na této stránce poznamenala, že drogy a klišé představují dva žánry, jak zvládat prohry. Cynismus je další farmakon. Naštěstí si mezi hladinkou cynismu, klišé a farmakologickým zaopatřením nemusíme vybírat. Že je kombinace dobrý nápad, potvrzuje kniha Love Is the Drug, která vyšla k letošnímu svátku zamilovaných. Podle autorů, filosofů Briana Earpa a Juliana Savulescua (který byl původně lékařem), je načase, aby naše milostné životy zakusily psychedelickou revoluci.

Chemicky měnit city? Jaké barbarství! Ale moment: neděje se to už dávno a v relativně vysoké míře? Antidepresiva a anxiolytika – ty má moderní člověk rád. Dosud se ale nezohledňovalo, že člověk nejenže žije ve vztazích, ale existují filosofové, kteří mají za to, že sám člověk vztahem je. Není v tom případě zapotřebí ošetřovat nikoli jednoho, ale oba? Jistě, jmenuje se to párová terapie. Ale proč pak celý vztah rovnou „nezamedikovat“? Využívat k tomu v blízké budoucnosti budeme léky na bázi MDMA (de facto extáze) nebo psilocybinu (psychedelická látka obsažená v některých typech hub), které pozitivně působí na vztahové chování. Když se přesto ocitneme ve fázi rozchodu, lékaři nám budou moci nabídnout rozchodové psychedelické pilulky. Ani zde se nejedná o novinku. Nezanedbatelná část rozchodů ústí v nasazení antidepresiv, která jsou však méně účinná, a navíc se obtížně vysazují.

Tradiční „Gretchenfrage“ se ocitla ve víru doby. Už nějakou dobu se neptáme na to, jak to má dotyčný s náboženstvím. Jdeme rovnou k věci: Máš přítelkyni? A co děti? Brzy se možná budeme ptát: „Fauste, pověz mi, co bereš… Jestlipak je tvoje léčivo kompatibilní s tím mým?“ Kniha Love Is the Drug je ale zákeřnější v tom, že nám neodhaluje budoucnost, nad níž bychom se mohli kdovíjak pohoršovat. Sama je taková „Gretechenfrage“: Proč se už dávno neptáte, co ten druhý bere? To, že něco bere, je totiž pravděpodobné, a jakou účinnou látku pocítíte vy a vaše láska, je dobré vědět.