Milí čtenáři Tvaru,

tento editorial měl být ušitý jásavou nití, měl být slavnostní, radostný. Jak by také ne, když Tvar slaví 30. narozeniny. Dali jsme si na jubilejním čísle hodně záležet. Však vizte: rozhovor s prvním šéfredaktorem Michaelem Třeštíkem; první díl seriálu o historii našeho časopisu z pera Pavla Janouška; dvoustranu textů z úplně prvního Tvaru, které vybrali nejmladší členové naší redakce; básně takových básníků, jakými jsou Petr Hruška, Ewald Murrer, Jaromír Typlt, Milan Děžinský a Martin Stöhr; a konečně ukázku z nové prózy Jáchyma Topola. Toť obsah vyjadřující radost z třicetileté existence! Avšak neradujeme se. Člověk míní a pánbůh mění, v týdnu, kdy jsme začali číslo chystat, nás zasáhla prudká bolestná rána. Zemřel Stanislav Dvorský.

Stanislav Dvorský byl velký básník. Současně esejista, prozaik, hudebník, grafik. A konečně náš milovaný kolega, který sedm let připravoval sazbu Tvaru. Je to pro naši redakci velká bolest, je to drásavá bolest i pro mě osobně, budu tedy hodně osobní. Vidím ho poprvé v jeho příslovečném sáčku, seznamuje nás Petr Král, ten den se myslím konaly v USA prezidentské volby a my se hned shodli, že fandíme Obamovi. Věděl jsem o něm tehdy jen, že je to mimořádný básník, nicméně už napoprvé jsem jeho nenápadnému šarmu podlehl. Sálala z něj tichá síla. Jakkoli se náš vztah vyvíjel převážně po profesní linii, stali jsme se přáteli. Dobrými přáteli. (Píšu tato slova a cítím se jaksi vyprázdněný, jako by mi je žal ukradl a schoval někam za komín.)

Poznal jsem Stanislava jako nádherného člověka, jehož osobnost byla směsicí vysoké inteligence, jemného taktu a pokojné vřelosti. Za sedm let spolupráce jsme neměli žádný skutečný konflikt, tento důstojný a současně jiskřivý člověk byl pro mě i celou redakci nefalšovanou autoritou. Stanislavova práce byla i v pokročilém věku excelentní. Ale nebylo to jen umění sazby, byl to především zápal pro věc samu, která činila naši spolupráci nezapomenutelnou. Stanislav texty nejen sázel, on je taky četl a mnohokrát nás upozornil na věcné či jazykové chyby. Rád jsem říkával, že jsme asi jediný časopis, jehož grafik opraví redaktory, že toho a toho roku Apollinaire do té a té kavárny určitě nevstoupil. Věděli jsme, že tento noblesní muž je svrchovaným básníkem a pozoruhodným intelektuálem. Už jeho přítomnost dávala Tvaru jisté kouzlo, jistou aureolu.

Když mi Naďa Dvorská zatelefonovala, že Stanislav umřel, na chvíli se mi zastavil svět. Jako by mi v té jediné vířící vteřině došlo, jak moc jsem ho miloval a obdivoval za to, kým pro mě skutečně byl. Svět bez Stanislava bude jiný, méně vznešený a méně inspirativní. I Tvar bez něj bude jiný… Jedno z následujících tematických čísel chceme věnovat jeho dílu, neboť jeho velikost nebyla ještě dostatečně rozpoznána a doceněna.

Stando, děkuju Ti za všechno!