Nejsem z říše zkřiveného vlasu
Přeuložil jsem svou pravou tvář

Dobrý portrét se skládá ze všeho
co přiletí

Taky jsem mohl začít přitahovat
              pravé ořechové

       žádané zboží
       váhavé střelce

              pravé ořechové!

Odjakživa
se kolem mě rojí ztřeštěnci, odnaproti
vždycky přichází někdo, kdo přihořívá hoří
anebo na mě znenadání kývne mezi dveřmi
„Sice nevím, na co zrovna teď myslíš

ale bude to
rozhodně něco tak rozhodně
rozhodně něco takového
že to nakonec někdo vezme a zneužije

a celé to pak skončí
v pěkném pekle…“

Hrkne ve mně
Přeseknutě

Jak teď poskládat svůj zmatek
aby z toho byla aspoň hra
a protihráč mohl táhnout
nečekaně ostře?

Jeho tah:        Kdybych drtil v prstech
teď anebo nikdy
prozradil bych ti svůj praskot

Můj tah:        Kdybys měl tu správnou uniformu
poslal bych tě k sobě na výzvědy
jestli už konečně
něco vím

Jeho tah:        Vydřel sis to
a teď to opusť

Můj tah:        Ohryzal bych zříceninu
jenom abych nemusel bez přestání
ohryzávat zříceninu

Jeho tah:        Rozpoznáváš, co ti hrozí?
Stane se z tebe
těžké
zodpovědné
soukolí

(Krátká přestávka ve hře
Je potřeba vyměnit ozvučnou plochu)
Oba hráči mlčky postávají vedle svých žen
Jedna se zničehonic otočí a prstem něco rychle
načmárá tomu svému na rameno     V měkké látce
na okamžik zasvítí stopa nápisu, který se ale hned
v tu chvíli vytrácí     Druhá žena udiveně zavrtí hlavou
Přiloží prst na rameno svého muže, nejdřív trochu váhavě
jako by přemýšlela, jaké slovo napsat Ale
pak udělá jen škrt a divoce ho
přečárá

Můj tah:        Nebesky tichá toulka, kterou si ale budu muset
pozemsky vykřičet

Jeho tah:        Aby tě už nešvihaly jenom konce větví
aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!

Můj tah:        Ne, já tady mluvím o dřevních dobách
a ty se kácíš!

Jeho tah:        Jazyk ti dávno zdřevěněl

Můj tah:        Tady žijí jenom ti
kterými to nehnulo

Jeho tah:        Možná už bude čas udeřit na mrtvé
kde je jim konec

Můj tah:        Zmrazeného času není víc
než ztraceného času

Jeho tah:        Znechucení
v původním znění
s titulky

A moje prohra: Oblékám se zase do svého
důvěrně známého zakletí     Nahlížím si přes rameno
ale nevidím tam nic, žádnou důležitou šifru
A i kdyby tam snad byla     Kdo ví, jestli by taková šifra
nezněla jako slova, která jsem kdysi přes uličku
rozluštil v pomačkaných novinách
na klíně neznámého spícího:
„nehájím se“

Nehájím se

A moje výhra:               Nevím proč se mi vybaví
jak jsem si jednou dlouho prohlížel fotku, na které
byla stokrát ta samá tvář Ale jedna z těch sta byla
mázlá     Jako když se přes ni zavlní vzduch, který zasálal
z rozpálené hlíny     Měl jsem za úkol to opravit
Ale čím dál víc jsem měl pocit, že je právě tak dobré
tu tvář zpátky doostřit
podle všech ostatních
jako ji nechat

Jedinou rozmazanou