(Tereze)

I. Tančím s borovicí

Veliký vítr se žene nocí,
vidím, jak mu borovice za oknem
odolává z posledních sil.
Poryvy burácejí ulicemi, řinčí plechy střech:
kovový zvuk duní, celé město se třese,
cinkají řetězy, rolničky z pekla. Bubny!
Bubny! Napjaté blány, činely myšlenek
třískají o sebe, třísky zvuků
křešou své jiskry
do troudu ubíjející každodennosti,
do prachu každodenního ubíjení.

Město napíná šlachy až k prasknutí,
nadýmání střídá dávení, úzkost zmar,
zmar útěk a útěk bez naděje: jsme tady,
tady a teď: nikdo s námi necvičil,
nikdo nás nepřipravil a najednou
hned není kam se schovat
ani kam uhnout.

To, co má být před námi, nikdo nikdy neviděl.
A nikdo nikdy neviděl ani to,
co vidíme už teď:
veliký vítr se žene nocí, – už je to on?
– a podle čeho se to pozná?
Noc čpí spáleninou,
v ústech písek, pachuť krve,
nedokončené slovo, zvířecí vzlyk.
Země, řekni, co chceš, ty stará koule?
Každý, kdo dýchá, nenápadně měří síly,
potěžkává zbraně, zatíná svaly,
cení zuby, zadržuje dech.
Nikdo nechce dát najevo strach ani slabost.

Veliký vítr běží nocí
a vysává z ní všechnu vláhu,
kterou tmě předal den.
Běžíme také.
Každá síla se zdá hned slabší,
každá radost smutnější,
co roste, pomíjí, ale pamatuj:
bolest je pořád život.
Vše živé se chystá k boji,
ryb v oceánech už přitom ubývá mnoho let,
rodí se nové ostrovy, země nezemě,
každý, kdo dýchá, lpí na nádechu,
kdo potřebuje pít, žízní,
ptáci volající ráno jsou nedočkaví,
černá bledne, bílá se špiní
a ve městě bdí světlo i nad spánkem.

To, co je před námi, dostalo mnohá jména,
ale nikdo to nikdy neviděl:
můžeš to zveličit i popírat, jak je libo:
tak započíná nový věk,
tak započíná nový věk každý den,
stojíme na svém a nikdo
nedává najevo strach ani slabost.
Já pevně nestojím, tančím s tou borovicí,
tančím s borovicí a běžím s větrem o závod,
bojím se a jsem slabý,
půjdu tedy v čele
a tebe i tebe potřebuji po svých bocích:
chystá se boj, jaký svět neviděl,
válka, která ze všeho živého
konečně udělá vše živé.

II. Bok po boku

Tiskneš své tělo k tomu mému,
stejně pevně, jako se já tisknu k tobě,
odevzdávám se ti, štítu, skále, která nás ochrání,
řádu a rytmu, tanci.
Tiskneš své myšlenky k mým myšlenkám,
tiskneme se tak navzájem, propisujeme se
tvrdými údery do kláves
na prázdné stránky pro dny nadcházející,
proplétáme se a pleteme,
choulíme do sebe, zahříváme,
záda na záda, bok po boku:
ženeš stáda svých slov ke smečkám těch mých,
své mlčení k mému mlčení,
svůj strach k mému strachu,
aby se přestaly bát samy o sebe,
aby se přestaly bát spolu.

Nebe se propadá, praskají stromy,
výhledy zrní, zítřek je tady: ná, puťa puťa, ná:
ná, puťa puťa, ná: zavalují nás vize budoucnosti,
ale budoucnost je přelud, ani tady, ani tam.
Musíme si vzít k srdci,
abychom si předem nepřipravovali,
jak se budeme hájit. Neděje se nic než to,
co se děje:
veliký vítr se žene nocí,
od úplňku zase ubývá,
ale i ta trocha světla stačí,
abychom viděli, jak se větve borovice
klátí sem a tam,
jak pevně lpí strom na svém místě,
jak silná křeč v něm skřípe při každém pohybu,
jak pevná řeč se rodí v písni dřeva.

Neděje se nic než to, co se děje.
Veliký vítr běží nocí
a vysává ze země všechnu vláhu,
to těžké v něm klesá ke dnu a to snadné
kamsi do nenávratna odlétá.
Máme ústa plná žízně a oči plné kamení
a když konečně zaslechneme déšť,
utěšující zvuk jemného mrholení,
když konečně nás něco studeně kousne za límcem,
není to déšť, ale suché jehličí,
opadávající ze všech smrků Vysočiny.

Veliký vítr se žene nocí a mění náš výhled.
Zatím není tak silný, aby lámal,
ale už šikuje člověka vedle člověka,
člověka po bok zvířete, strom vedle stromu,
pařát blízko zubů,
ploutev k muří noze,
rameno na křídlo,
strach strachu nadosah:
náš hlas a ptačí zpěv se zrodily ve stejnou chvíli,
kočičí toužení a dětský pláč
zní i utichají v sobě navzájem,
tvůj obraz zrcadlí všechny oči,
dlaně a prsty objímají větev, myšlenky bolest,
slova chtějí hojit, stín dává naději,
srdce duní kamenně a písek
pije naše slzy.

III. Z dálky (člověk)

Slyšíš to moře, nekonečný dech,
pukající semena řeči, hudby, slyšíš
jak blízko jsme nadohled konci začátku?
Tomu, čemu říkáme začátek, je často konec
a skončit znamená vždy začínat.
Každý strom je teď skálou, která poltí příliv,
strom se přidává ke stromu,
teprve pod náporem mizí hranice
a les se stává lesem,
ve zpívajícím dřevě zní
náš pláč a ptačí zpěv,
píseň propadá nocí přes louky a pole
a prohání se spícími ulicemi města.

Hlasy se překřičují a podpírají,
klíčí a lámou,
boky se vlní, křivky větví,
hou houpy hou – odpovídá les tomu vlnobití,
– houpy houpity hou.

Píseň sílí, střemhlav padá a zase stoupá:
pták a člověk, kost a kámen,
moře života žongluje s radostmi závrati:
slyšíš ten dech, to ustavičné přelévání?
Nad lesem se valí závěje mlhy,
nový jazyk se rodí v mezeře mezi nádechem a výdechem,
tma stéká po kmenech stromů,
noc objímá les a vichřicí zní plechové vlnobití:
v kolébce vln máme šanci
poslat k vodě člověka starého jako svět,
pustit ho konečně po větru:
čím byl on, tím jsem teď já
a ve všem se mu rovnám.

Přijímám tě za manželku.
Jsem slabý, bojím se a nestojím pevně,
toužím po zítřku a zapomínám na dnešek,
ale zítřek je přelud, ani tady, ani tam.
Hlasy se překřikují a podpírají,
klíčí a lámou,
všechno je kluzké, úhoří,
Země, ty stará koule, zmizíš v plamenech, uhoříš?
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,
dokud bude vlaštovka hledat své hnízdo,
včela svůj úl a meruňkový květ,
ryba proud, podemletý břeh,
voda kámen obroušený jak umluvená ústa
a každý strom sežehlého tvora,
který se složí v jeho stínu.

IV. Z blízka (mezi lidmi)

Jenže ani ta křídla už nejsou slyšet,
zmizela za obzorem,
je podzim,
minula nás ladně tvarovaná hejna tažných ptáků,
popelaví jeřábi, husy,
balónky hmyzu znovu popraskaly v trní,
jen z drátů vztekle vrčí vysoké napětí.
Už jsem to všechno dávno napsal
a teprve teď to dává smysl:
báseň je ze slov, tělo z popela,
věty se rozpadly ve slova,
slova v písmena, písmena shořela –
blechy vytahané z kožichu naší kočky.

Teď tedy neslyšíš nic,
ani já neslyším nic,
řveme tak, jako řve vítr kolem nás
a řveme ještě víc:
hlas přes hlas klopýtá a padá,
věta rdousí větu,
slovo se ztrácí mezi slovy
a to, na čem nejvíc záleží, umlká.
Tohle je boj o záchranu života.

Zblízka to není konejšení,
ale oslepující tříšť vln:
chci se něčeho chytit, větve, ruky,
nebál jsem se tak, dokud jsi tu nebyla,
slibuji, že tě nikdy neopustím,
jdu první, bojím se a jsem slabý,
déšť učí zpívat kámen
a vítr mění kosti ve flétny,
stromy jsou přetržené
struny zborcených harf.

Řveme, abychom překřičeli vítr,
víc a víc se řvaním zaklínáme do ticha.
Až svět ztichne úplně, nebude to slyšet,
jen prázdno bude ohlušující.
Všemu teď nějak říkáme
a každý tomu říká nějak jinak.
Hledáme jméno, sváříme se
při hledání slova,
které už se dávno stalo tělem,
žije a roste a požírá svět
bez ohledu na ústa, která je vyslovila.
I tomuhle zlatému teleti se pokloníme,
i z něho budeme rvát
každý největší kus,
i z něho se budeme krmit?
Opakuj se mnou, dcero, synu,
učte se mluvit, milé děti:
je to antropocén, šesté vymírání,
pravda a láska, pokrok, růst,
uhlí a ropa, svoboda, štěstí,
rovnost, volnost, bratrství,
kecy, kecy, můj text,
kecy, kecy, má báseň, poezie,
peníze, Greta a Shell,
Bufallo Bill i ExxonMobile,
zbožní přátelé z Nantucketu:
tohle je olej, který osvítí naši temnotu
a promaže zatuhlá kola vnitřností umírajícího času!
Tohle je naše šance, nová příležitost!

Už dlouho jsme tomu nějak říkali,
byla to budoucnost,
která začínala teď.
Tak to bylo.
Ale už neslyšíš nic,
ani já neslyším nic,
ani ta křídla už nejsou slyšet.
Veliký vítr se žene nocí,
řvu a ty mlčíš,
čím víc mlčíš, tím víc řvu,
zákon je zákon a zákon je pořádek:
uděláš všemu korekturu svým mlčením,
zůstaneš samozřejmě znovu nad textem,
pod ním, za ním.
Řvu, nejsem o nic lepší než každý další,
řvu a vím, že to nepovede nikam,
možná to ani nemá nikam vést,
vítr láme strom za stromem,
nikdo nikdy nikde nikam,
a stromy praskají,
i ve mně praská jako ve staré židli,
něco se láme, jsou ze mě jen třísky,
zlomeniny a třísky, třísky a zlomeniny.

Najednou znovu vidím paniku v očích mého bratra
a sám sebe umírat s ranou na ruce rozšklebené až k lokti,
vracím se o deset let zpět do nejdelší noci,
vracím se do všech ostatních nejdelších nocí,
kterým až k smrti chyběl spánek:
každý zvuk je tříska,
i světlo zní komářím bzučením a křikem vran,
každý krok za dveřmi už lomozí klíčem,
každý hlas křičí až k ohlušení.
V. Ztraceni v lese

Najednou se to stane: všechno povolí.
A zatímco já konečně zhluboka dýchám,
v tobě skřípe.
I v deltě řeky je krev krví, víno opíjí
a voda v sobě nese dál své zaklínadlo,
čepele ledu i neproniknutelné mlhy.
Běžím vstříc ničemu, znovu a znovu,
rozevírám doširoka náruč,
je to pořád stejné,
aby křeč povolila,
musí se tlačit opačným směrem.

Vracím se žít, abych tě našel,
ponesu s tebou všechno dobré i zlé:
překračujeme vývraty, brodíme se
v závějích uschlého jehličí,
mrtvé smrky strnule ční
a vítr se o ně rozdírá,
zatímco zlaté listopadové modříny
uklánějí své koruny v modři nebe z dětských výkresů,
odkud se slunce věčně směje,
z komínů domů stoupá dým i v létě
a ovocné stromy vždycky plodí.

Teď v tobě klíčí semínko sezamu nebo lnu,
další blankyt, modré oči:
možná právě teď se tam prvně sevře a rozevře srdce,
srdce, právě teď,
teď,
zrodí se nový rytmus,
který se přidá k tepu světa,
nádech k výdechu,
výdech k nádechu:
vše je odpovědí.

Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
Každou vteřinou se vše mění,
horko střídá chlad, ticho řev,
snažím se vklínit do prasklin,
pukám jako pazourek a tříštím se na kusy.
Střepy pronikají do tvého masa,
i pohlazení tě zraní,
beru tě za ruku a mé prsty jsou třísky,
bolest je z pilin, v ústech písek.
Nakonec zůstaneme zase jen my
a z obzoru zbyde to, co vidím bez brýlí.
Když klečím, začíná nebe mnohem níž,

všechno je rozmazané,
barvy se slévají v jednotvárnou šeď dne před koncem.
Lampy jsou kopule pampelišek:
jen foukni a zboř to poslední, co zbylo,
semenům pak bude patřit celý obzor.
Kolikrát mě spálíš svou bolestí,
kolikrát mě svedeš na scestí při vlastním bloudění,
tolikrát shořím a tolikrát vstanu z popela,
aby mé plameny svítily na naši cestu.

A čím víc bude vichr burácet,
tím jasněji budu hořet,
k tomu ať mi pomáhá Bůh.