Radek Štěpánek

Bezedná ústa ptáčete

„Bahno dáví nitěnky a perloočky, vítr těžkne výpary tlení. Už pro dnešek je dost. Ale zítra se možná právě tady promění i rosa na kopřivách v hrozny mšic.“

Beletrie – Poezie
revue Ravt 12/2018

Těžká báseň 

I.

Z levé strany mě podpírá můj stín, z té pravé zurčení vody. Už 800 metrů stoupá s námi. Co chvíli se loučíme, smiřujeme se, že všechno pohltí jiný zvuk. Ale voda se ozve mnohokrát ještě naposledy vždy, když je žízeň největší.

Tu poslední nabíráme v mechovém potůčku na úbočí hory, uzavírající dolinu. Stříbrné proudy vyrývají vrásky do jejího čela. Tam smí jen vítr, zpěv ptáků a snad i lidská řeč.

Hory se nad námi sklánějí, slunce je neúprosné. Nejdu psát báseň, chci vynést vše tíživé co nejvýš a pohřbít to tam.

 

II.

Rovina, les, holiny po kůrovci, tůň s ledovou vodou: to všechno je dávno za námi. I slunce se posunulo: jsem slunečníkem mému stínu a potím se jak Nadal.

Jediné, co zůstává pevné, je vnitřní rytmus.

Hýbu se: cepín, cepín, mačka, mačka.

Jdu: cepín, cepín, mačka, mačka.

Stoupám: cepín, cepín, mačka, mačka.

Cepín, cepín, mačka, mačka, cepín, cepín, mačka, mačka, cepín, cepín, mačka, mačka, cepín, cepín, mačka, mačka…

Od posledního sedla odkládám vše přebytečné. Držím se jen svého dechu, smutku a občas i trsů trávy.

 

III.

Havran, který překřičí vítr a krouží kolem vrcholu, se jmenuje Ivan. I vítr se jmenuje Ivan. I kámen a závrať, doširoka otevřený obzor s okolními vrcholy, srázy a plesy pod nimi.

Tohle je brána básně, tudy se jde na nebesa. Tady nechám vše, co jsem přinesl a budu doufat, že je to dost, abych se směl i vrátit.

 

IV.

Jsou kilometry, které nohy neujdou, zamlčené svahy a místa k nepoznání. Hluboko mlčím. Na dně údolí hledám kletbu a les se mi směje cinkáním zvonců ve stádě zatoulaných ovcí. Vždy je proč se smát. Vždy je pro koho.

Další kilometry, svahy a místa, to všechno je má odměna.

Další kilometry, svahy nahoru i dolů, nahoru i dolů, má odměna.

 

 

 

Rákosník v poezii

Chvíli neposedí. A i kdybych si oči vykoukal, zůstane z něj navždy jen žíznivá šmouha a hlas odhodlaný prohnat celý svět svým zobákem.

Křičí v rozkvetlé trnce, že letošní jaro pomine, aniž by zavonělo. Staví se na hlavu. Páčidlem skřeků se snaží vloupat do květů. Skřípe a škrábe až z trnky sněží, ale ani na dně pomrzlých pupenů nenachází víc než v okvětních plátcích. Jeho plamínek syčí v závějích.

Jiskra pak přeskočí na druhý břeh, kde zapaluje jeden stvol rákosu za druhým. Každým tónem se řízne do jazyka o loňské listí. Křesá naději, i kdyby měla povstat ze spáleniště. Polyká bolestí zhojené výčitky a léčí se jejich tichem. Nad všemi ptáky mluví, až když zůstane sám, zpívá čistě a s krví na jazyku, zpívá a nad Soudnou tůní se zavírá noc.

 

 

Záleží jen na tom, kdy vstoupíš

Veliký kámen před prahem zůstal, stále stojí i obvodové zdi: vejdi do rozvalin, překroč petrklíč. Klenba střemch stíní lidské stopy, život pohlcuje jiný život a každá bolest je pamětí zrození.

Vrstva překrývá vrstvu, rýhy eroze se zakusují stále hlouběji, aby vše minulé nabídly budoucnosti. Měkké a úrodné odplouvá s každým větším deštěm a tvrdne při vyjasnění. Zůstává jen zubatá holá skála, myšlenka ztvrdlá na kost, ale i ta se dočká doteku, který ji rozruší a znovu obměkčí.

Ruiny jsou živnou půdou. Rychle se zabydlují. A pokud se někdy vrátí lidé, budou svůj prostor znovu dobývat.

 

 

Bezedná ústa

Našel jsem místo, kam všechno mizí. Nejnižší bod. Bezedná ústa ptáčete.

Tady se čeká na budoucnost. Tady se tloustne.

Zátokou brodí pisily na čapích nohách. Mělká voda se hemží perletí. Bahno dáví nitěnky a perloočky, vítr těžkne výpary tlení. Už pro dnešek je dost. Ale zítra se možná právě tady promění i rosa na kopřivách v hrozny mšic.

Ptáče shodí prachové peří, odlétne, zazpívá. A bezedná ústa rozevřou svou propast v jiné krajině.

 

 

Jako radost 

Světlo se propaluje zvětšovacím sklem listí ořešáku do trávy jako na obraze od Slavíčka. Ve vypálených kruzích srší vosy z myších děr a monotónním bzučením staví zvukotěsné bariéry svých domů. Kdysi tu žily i ropuchy. Dnes skrývá vyschlá zem jen hlízy papírových hnízd.

Lezeš mi v hlavě, šestinohá myšlenka, kloš ve vlasech, nepříjemná a neodbytná, až po krvavé půlměsíčky za nehty.

Ne, báseň nedovede zbavit bolesti. Jen ji zvěční, aby pak rychle zestárla.

 

 

Dech

Musím to zastavit. Chytit se něčeho. Až teď si vzpomínám, že mohu dýchat.

Lovím dech skřípnutý křečí pod žebry z vnitřností zaťatých v pěst: páčím prst za prstem nádech po nádechu. Už vidím dlaň a srdce, které se po osvobození několikrát smrští naprázdno a ponoří se do vlastního rytmu. Odráží se od stěn, prochází sály, jediný tón duní mezi stěnami, krátká ozvěna polyká sama sebe, prostor roste.

Zhluboka dýchám, vím, že dýchám a nikomu neupírám možnost nádechu.

 

 

Na jedno použití

Konečně umím psát o vůni hotelového pokoje, o tíze zavazadla, které skrývá všechno. Samozřejmě že je to málo, ale i to ošoupaná krosna jen stěží polkla a teď to tím rychleji dáví do připravených polic a skříněk. Pár kusů oblečení, většinou na léto, protože dny budou dlouhé a stejné bez ohledu na počasí a zima, ta je teď v jiném životě.

Dlouho jsem vybíral z tisíců knih a mám jen tři, které mi byly milé tak, že je teď nemůžu číst. Mapy s prošoupanými okraji, stokrát složené, ale i ty jsou zbytečné. Svět, kterým provázely, je přeházený jako taška na nářadí – a to, co je k opravě třeba, tam nikdy nenajdu.

Blízké je mi jen to, co nenese stopu nikoho jiného. Čerstvě vypraný ručník, mýdlo v obalu s logem zaniklé turistické společnosti, role toaletního papíru, recepční s automatickým úsměvem.  Věci na jedno použití.

Chviličku.
Načítá se.
  • Radek Štěpánek

    (1986) vydal doposud pět básnických knih, poslední u nakladatelství MUNIpress s názvem Hic sunt Homines (2018). V nakladatelství Adolescent mu také v 2018 vyjde básnická skladba Eroze. Spolu s Vojtěchem ...
    Profil

Souvisí