Alžběta Luňáčková

Tvrdohlavá jak nářečí

Páternoster je děloha, / ve které jsi mě líbal jako chlapa / Vzala jsem ti chlast, abys mohl růst

Beletrie – Poezie
revue Ravt 11/2018

***
Nepatřím-li ti, nepatřím ani studu
Spánek má příchuť spánku,
chůze je svéhlavá bytost
Cesta k jádru vede nížinami,
a pokud jsem byla pramenem,
nyní jsem separovaný tok,
v lidech prudká povodeň,
krevní řečiště vylité z brázd
Ne každé trápení znamená stoupání
Nakloň hlavu k rameni
a uvidíš, že letadla nemíří do cizí země,
ale brzdí tam, kde to znáš
Chytneš-li to za správný konec,
nebe se rozevře jak zip
a ocasy letadel odhalí nalitá ňadra
Potopa je tam nahoře
Potupa je známá nížina

 

***
Hranatý život je slepá skvrna,
vymodlený tvar, do kterého se soukáš
a berlí prozkoumáváš terén
Pod vědomím je největší tma
Jsme jeřáby umístěné do divočiny,
vláčné pohyby, o které se nezapřeš,
těla těhotná ze setrvačnosti
Není jiná možnost
než to poslat dál,
rodit paniku, úzkost, paranoiu,
sestrojit nevěru,
pozvat si do bytu cizí element
Nahmatáš hýždi z mramoru,
kost, kterou zahlédneš v ranním světle,
bim-bam, bim-bam, význam
štíhlých hran už nemá smysl,
tohle bylo jen jednou,
ale ne naposled
Mluvíme stejným jazykem,
ale rozumíme si při trapném odkašlání
Hádám, jak daleko si budu,
sáhnu-li na sebe vypůjčeným gestem,
oslovím-li se infinitivem,
nebudu-li precizní růžolící maso,
ale pravý úhel

 

***
Abych neměla ráda jen sebe,
nakláním se nad vodní hladinu,
ale je to jen záchodová mísa
Můj domov má modrou barvu
a zrcadla, ve kterých se prohlížím nahá
Separace je turbulence,
abych šla nahoru, musím se propadat,
abych byla plná, musím se vyzvracet
Páternoster je děloha,
ve které jsi mě líbal jako chlapa
Vzala jsem ti chlast, abys mohl růst
Kojeneckou lahev, ze které teď
tajně ucucávám já

 

***
Doma se učím chodit v županu,
abych zateplila strach ze slídivých prstů,
které jsou mé vlastní
Letos prý budeme žít v pravdě,
a dokud nejsem kostnatá, nejsem pravdivá
Venku se děje velké ticho
Mlčení znamená přípravu
Hřích je porušení zákona
Potřebuji vás vykrmit,
abych zmizela
Máte hezký svetr, pane doktore
Zatímco já pozoruji obraz s rozvodněnou řekou,
vy vidíte mě
Ten den, kdy jsem mluvila o lásce,
přistálo na okně holubí lejno
Tu noc, kdy jsem byla uprostřed slasti,
zeptal ses, koho budu volit

 

***
Vydejte se na dlouhou cestu za chybou,
všechno má svou stinnou stránku,
i má ruka v nepřirozeném úhlu vrhá stín
Co když ale stojím v pravé poledne
na ideálním místě, pane doktore
Nechodím za vámi trpět,
ale sbírat slova jako houby po dešti,
nacházet mezi stařeckými skvrnami
cestu ven z nejhlubšího lesa,
na jehož konci čeká rozzuřené dětství

 

***
Věci, které jsem dělala rukama,
odplouvaly jak polykání dobrých slov
Vyházet, seřadit, narovnat, umýt,
vykostit úzkost, abych vstávala
ohebná, pružná, připravená
obouvat různé velikosti bot
A zatímco ostatní tvrdili: vše má svůj čas,
já oponovala: vše má své místo
Jídlo jsem domů nosila v sudých počtech,
abych nakrmila i tu druhou
Byla vždy lepší než já a měla jsem ji radši,
říkali jí: zlatíčko, tohle jsem ještě nikdy neviděl,
jsme kompatibilní
jako bychom pocházeli ze stejné krajiny
A já jsem trvala na svém,
tvrdohlavá jak nářečí,
a vše jsem to jenom pozorovala

Chviličku.
Načítá se.
  • Alžběta Luňáčková

    (1995), pochází z Opavy. Časopisecky publikovala v Hostu, Souvislostech, Protimluvu, Ravtu. Studuje bohemistiku na UK a psychologii na UPOL. Žije a pracuje v Praze.
    Profil

Souvisí