10 MO Robert Wudy
Robert Wudy

Benátský chodec (báseň o čtyřech zvukových obrazech)

A tak jako bůh se potápějí Benátky… / Vůně prastarých omítek s vůní / před chvílí vypraných košil a blůz / – pár neviditelných vlaštovek, co dělají domov / – pronikají se v Calle Zoccolo.

Beletrie – Poezie
Z čísla 10/2018

Benátčané neumějí plavat
a mají strach nejen z hluboké,
ale dokonce i z mělké vody.

George Gordon Byron

I.

Píšu otci na Campo San Polo:
„Drahý otče,
Benátky jsou vzácný mořský plod
v korunách dubů.

Jak člověk strmě vyrůstal,
jak bůh strmě klesal,
bůh a člověk právě zde se střetli,
v uličkách, kde
zelenkavě mléčné moře
do města si vyrazilo –

tak jako poprvé, dnes opět:
oceán vyrazil si do města
pod zákazem koupání, malý kus
nedotknutelného moře.

Drahý otče, omlouvám se,
dlouho jsem se neozval…“

Daleko jsou mi všichni tak blízko…

 

II.

A tak jako bůh se potápějí Benátky…
Vůně prastarých omítek s vůní
před chvílí vypraných košil a blůz –
pár neviditelných vlaštovek, co dělají domov –
pronikají se v Calle Zoccolo.

Calle del Cantier vede až do moře
stylem bezstarostné řeky.

Jak měkké prostěradlo
ve vzduchu se vznáší
nějaký ženský hlas,
výš a výš se vznáší,
vznáší se, vznáší, až
vznáší otázku:
„Ci sono nuvole o montagne?“

Nějaký mužský hlas odpovídá:
„Non lo so, forse qualcosa in mezzo?“

Z Fondamenta Santa Lucia
přes Canal Grande, dál po
Calle Longa, doleva
přes mostek na
Campo Santo, podél
Rio Marin až na
Campiello del Cristo, kde
začíná pršet.

„Zeus!“
pohání člověk buldoka.
„Zéééus!“
hromuje, blýská očima;
buldok, zcela nevinen, v obklíčení,
sám v středu pláštěnek,
stojí, chladnokrevně čeká,
napíná neviditelné vodítko pohledem;
jeho člověk stává se operním pěvcem:
„Zéééééééééééééééuzeuzéééééééůůůs!“
Pláštěnky odcházejí;
Zeus bohorovným tempem dohání svého člověka,
spolu přecházejí Ponte Bernardo,

prší,

prší a zase přestává.
Kapky, kapky, kapky jak nudle
u nosu milované babičky
v Rama Moro Lin visí
na všech převisech,
kapky už už kapající zpět dolů
do moře, které spláchne vše pryč –
(Daleko jsou mi všichni tak blízko…)

Průzorem Sotoportego Molin
nevelký kostel sešitý
tuctem spon! Tolik šroubů –
to i na zdejší zvyklosti je dost,
ubohý domek s ohnutou páteří,
nad vodu skloněný jak věchet.

Starý sešroubovaný svět
má střed právě tady.

 

III.

Odpoledne vše se zrychluje a
násobí, cirkuluje kolem jádra Rialta,
nohy nohy míjejí,
nohy nohy míjejí,
na nohy nohy šlapají,
nohy nohy míjejí,
jednotlivé malé, tak plaché a křehké
genie loci už nevydrží na místech,
prchají před davy, po
Calle dei Frati, na
Campo Santo Stefano, přes
Ponte dell’Accademia, do čtvrti
Dorsoduro, kolem
Palazzo Contarini, přes kanál do
Calle della Chiesa, přes
Campiello della Chiesa, přes
Campiello Barbaro, dál po
Calle del Bastion až na
Campo della Salute, kde
kotví širé moře, kde je
socha muže bez ruky,
muže s výrazem velké bolesti,
tepající v kamenné tváři. Ale i
socha ženy s dravým ptákem u nohou,
socha muže hledícího u vytržení
do koruny lípy – lípy stejně staré jako on,
té lípy, která za staletí
vzrostla až nad jeho hlavu –

hlava se motá, někam se zahýbá,
zase a zase zahýbá, až se stojí zpět u
Chiesa di Santa Maria della
Consolazione, kde
racek prochází se jako dóže –
dál po Calle de la Fava, pak vpravo
Salizada San Lio, tam však zpět –
jak zavanul kolem nosu vítr, který
foukají uzené rybí tlamy od
Campo San Bartolomeo – rychle,
rychle zpět, okolo
Chiesa di Santa Maria della
Consolazione, přes
Campo della Fava, přes
Rio de la Fava, po
Calle dei Stagneri až na
Campo San Bartolomeo, ale
uzené rybí tlamy tam nejsou,
uzené rybí tlamy jsou ty tam, jen
hromádka odhozených zážitků v rohu,
jen několik pohledů ledového nezájmu,
jen několik vypreparovaných vejrů
dutců, kteří vše, co vidí, odhazují na dlažbu,
stejně tak, jak prázdné důlky ryb
se zbytky ledu odhazují kuchtíci –
je třeba jít dál, na stejné místo,
na stejné místo někde jinde, po
Salizada Pio X, přes
Ponte Rialto, dál po
Ruga dei Oresi, dál a dál –

věže se naklánějí,
o šesté znějí jako Sirény –

hlava už motá se obstojně, motá se,
motá – nebe připomíná moře,
moře nebe, začíná odněkud pršet,
prší, nápis říká: „Campo delle Gate“, a
Campo delle Gate znamená, že
zašlo se moc na východ, a tak zpět, po
Calle Lion, přes
Rio di San Lorenzo, přes
Campo San Severo, okolo
Corte del Pozzo Roverso, okolo
Corte del Paradiso, okolo
Chiesa di Santa Maria Formosa, okolo
Corte del Cafetier, vpravo na
Campiello del Tintor, do knihkupectví,
do křesla vnořeného tři prsty v kanálu
ku chlazení chůzí rozpálených nohou.

Ale dál, dost válení se v křesle: dál přes
Rio de la Tetta, přes
Rio di San Giovanni Laterano, okolo
Corte del Paruchier – ecco, che bellezza:
Basilica dei santi Giovanni e
Paolo, okolo
Scuola Grande di San Marco, přes
Rio dei Mendicanti, dál a dál, přes
Rio Widmann, přes
Rio dei Santi Apostoli,
do noci, která je krátká, kratší než
Canal Grande tam a zpátky.

Tam a zpátky,

tam a zpátky –

Benátky oddychují, šumí jak
šampaňské tam a zpátky –

tam a zpátky –

tam a zpátky –

tam do noci a k ránu zpátky.

Úplněk a nov.

Příliv a odliv.

Noc a den.

Tam a zpátky.

 

IV.

Laguna zjitra je lagunou více –
Veneti vstávají jak rybičky.

Sotva proloupnou oči,
už zpívají si jako ptáčkové,
ani nestačí si zívnout,
už létají z nich árie,
pějí plnými hlasy,
hlasy s hlubokými dny,
s dny hlubšími než kanál,
jdou zpola poslepu
tak lehce
v úzkosti uliček,
jak v opeře,
jak na baletu,
v uličkách, kde projde jen jeden
anebo dva v objetí.

Rackové se chechtají,
jak ti jejich Benátčané
po ránu jsou k zulíbání.

Benátky klesají, klesají…
však Benátčané –
Benátčané nikoli.

Dóže je mrtev,
ať žije Itálie!

Jako lapidárium pod širým nebem –
skvadra slavných, stále dražších soch
stále levněji znázorňuje
ctnost pradávné ctnostnosti,
bere koupel v přílivu obdivu davu,
jak svátost podává svůj patinový nárt,
vždy při deváté vlně žehná
těm, kdož na smrt jdou, uprostřed
vodní symfonie jen přehršel variací
na jeden zapomenutý hřích.

Neptun jako ostraha objektu
přivýdělek má k penzi
na třech místech současně,
jako otec, jako syn,
jako duch po nocích.

Rána těžká. Zbytkový stud.

Zavřené studny,
pod těžkými kamennými víčky
sní svůj sladký sen o vodě.

Benátčané stěhují se pryč,
do Trevisa, Mestre, Padovy,
však praví Benátčané –
praví Benátčané nikoli.

Benátky klesají, klesají…
však praví Benátčané –
praví Benátčané nikoli!

Dóže je mrtev,
ať žije Itálie!

Dóže je mrtev,
ať žije Itálie!

Věnováno Petru Borkovcovi

Chviličku.
Načítá se.
  • Robert Wudy

    (13. dubna 1977, Praha). Básně publikoval v Tvaru, Hostu a dalších časopisech, na podzim roku 2018 mu Nakladatelství Pavel Mervart vydalo debutovou sbírku Nové pověsti. Věnuje se též tvorbě bajek. ...
    Profil

Souvisí