Na vnitřní okruh

Ano, pane, jste Mercedes ďábel
a Champaňský bůh k tomu.
Co říct, když den co den
zamyká do železné panny v satelitu
frustrovanou divoženu,
děti s čítankou v podpaždí, i svého psa.

Malý brífink mrtvému už neuškodí.
Naše pí ár uhořela při návštěvě příbuzných,
skenery někdo rozbil zsinalou pěstí
a okno nejde otevřít už pět let: Klimatizace.

Každý výdech se automaticky o stupeň ochladí
a stojící nejblíž ho lapne do plic.
A tak fungujeme už dlouho,
na vnitřní okruh.

Odcizení

Potřebuju jen
heslo, mohérový svetr, viržínko, vůni podzimu.
A pár světlejších zítřků.

Jako slídivý krvavý anděl,
surfuješ, spamuješ, zanecháváš stopu.
Ve svém koutě si zamačkávám bouli.
To jak jsi rychle zavřel
bránu do své potemnělé nory.

Tvůj web, tvé chaty,
křehké, úzkostné stavby v hloubi,
za skleněným plotem.

Co chci? Prý mám všechno.
Já, off-line princezna, stín
zatočený v perském koberci.
Nemám nic.

Na břehu

Vyplavit maily, průchody duše i nábřeží očí
až zahlédneš
pomočenou hlavu mučedníka.
Ponížení padlému hrdinovi,
co vezl jakéhosi geeka do války
o vilu na Hanspaulce, zlatou squashovou raketu
a ženu,
která nikdy nestárne a neumírá.

Nedohlédnout na dno, mít svůj koráb
v temných vodách:
koupit si hackery i parník,
který za pár korun zajede pod most
a zatroubí cosi o marnosti.

Lepší společnost

Vážení starci, vyhladovělé štíhlíce a bezobratlí.
V pohárcích tekuté mýdlo,
na tácech jednohubky z pemzy a utržených nehtů.
Pozvu se do svého hradu
na hostinu tenisových a burzovních bohů.

Pohovořme si o frázování a zbytečných ambicích.
Proč nestuduji francouzštinu
pět minut před koncem světa?
Nikdy se neprojít mlhou na Islandu,
protože k čemu.

Jen tak zlehka pošimrat idiota
inteligentní odpovědí, která se před ním rozprostře
jako před hladovým ubrus.
Plno olovnatých drobků.

Reklamní

Zírám, ospalky v koutku života.
Jsou tu. Sotva pětadvacetiletí
klučíci jako lovci
vyzbrojení mobily, firewaly a hypotékou,

A pak taky holky v nedbalkách.
Obvyklá pavlačová válka o to,
kdo má větší kozy, klip na YouTube a měkčí mozek.
Tedy aspoň malou naději.

Život je coolna z bilboardu.
Rozsvěcet i zhasínat v zazděných oknech
podle pravidel
šíleného architekta z reklamy.

Vyhlídka

Tváře prověšené starostmi –
iPody, účty, seprané prádlo
na denní nošení.
Třicet let jsme se připravovali
na teď.
Kolikrát vyjdeme on-line,
tolikrát vrátíme se; a navždy off?
Znova rozsvěcet tváře už na chodbě,
znova setřít prach z monitoru dní.
Jednou otisky prstíčků na display,
jindy vůně trávy:
Chvíle, kdy se díváme do zahrady
a chceme se dotknout rašících pupenů.
Sotva natáhneš ruku,
zežloutlé padají k zemi.
Přerostlí, tvítující, vklíněni do morku kostí:
Snad googlujeme to,
co nechceme žít.

Žižkovská mytologie

Knajpy s chlupatou
mytologií zarostlou do zdí,
ulice dlážděné kočičími hlavami.
A sny Žižkovanek:
Bydlet na Vinohradech, snubní prsten z bílého zlata.
Pomatená blogerka vyhazuje z oken
staré svetry, nedopalky cigaret a občas i postel.

Ty kovové děti, co lezou po vysílači nahoru
prý nechtějí mobily, tenisky Nike ani Colu light.
Říká se, že jen slunce nad Vítkovem.

Ostrůvek

Letenské orgie až do dna. Letci ospalí in vitro.
Prázdné kelímky, potulní kejklíři,
tančí kolejištěm jako bitevním polem.
Za semaforem počínají jiné formy života.
I činžáky na Korunovační, švidravé oči snu,
se přiklánějí k názoru, že tato tíseň neskončí.
Půlnoc má vytrhané vlasy. Lemují
nástupní ostrůvek
leč nastoupit už není možné.

Eurovíkend

Představy cibulek a okvětních lístků. Zády
opřeni o zábradlí. Popíjíme holandské take away
a paní odnaproti, ve své výkladní skříni,
maže toasty tichem.

V grachtech neonky vln, na březích kola
usoužená stehny. Zavíráš oči.
Vidíš? ptáš se, a nad kanálem se vznáší víla,
náruč plnou brček od McDonalda.