* * *

těžko rozlišit dobré od špatného

ranní autobusové kopce
zmlžený jinovatkový Jižák
stále nový a starý
okna se procházejí po ulici
stavební památky jsou zabetonovaný nářek
nedělní četba čtvrtečního dopoledne

nejhorší je, když člověka popadne
nostalgie po přítomnosti
to už nerozliší nic

* * *

přesto… chci jenom to,
co bylo a není
ty, co byli a nejsou
co není a nebude

zmizelá minulost je jediné, co chci
zmizelou minulostí rozbujelou přítomnost chci

ne každá minulost je ztracená
ne každá ztracenost je minulá
ztracenost mě kdysi zdrtila a ztraceností přibývá
ještě víc a s hukotem a slaností a větrem
vítr přižene bezvětří a touhu po
větru, který tiší ztracenost a jitří
touhu a lítost rozbujelou pominulým
zmizením

slyšíš se v ozvěně jak měsíc
vždycky se musí žít směrem
stálé očekávání zkázy

* * *

strávila jsem celý den tím
že jsem se těšila, i když jsem
myslela, že už to neumím

vlastně jsem se těšila na minulost

otočila jsem se a bylo

listopad umřel
umřeli listopadoví rodiče (lidi)
prosinec
prostince
prostě nic
s prosíkem

* * *

podivně a nešťastně se čas valí
ranec mokrého prádla z kopce

jen čeká, předjímá
marně dojímá

její záda a šíje
kradmý doklad zranitelnosti
posádka nevinnosti

(pecen zimní pláže, moře
hrob)

slova, která oslovují, jsou
nevyřčená, potkávají duši

když nechceš vidět, že je anděl
všimneš si jejích zad a ramen
a je ti do pláče
věčně jen spolu ohledáváme věčnost

tvář chvil škrábe v krku
kane

* * *

dychtivý noční vítr
si tiše odnáší svůj stín
život řídne, houstne sen

jaké to asi je snášet vejce a stát se mandlí
úterý byl den zlatých blesků
žijeme, protože smrt je nepochopitelná
v maličkém pláči geometrického šílenství
je možné mít ráda bez bolesti?
padáš a nevíš, zda se vznášíš?
láska je smutná kráska
prý měla zánět píšťal a misky slov
čtu tmu, bílé výkřiky, jemné jihy

v noci prší tak osobně a skromně
pach mokrých kamenů a listí
noční člověk vchází do skromných míst

* * *

stele mi pole
lesní poloha
lesní stín a polo-skvrny
skvrny stínu, světla
hrstky čekání a vytržení

už nemohu domů
protože kaňky domova nacházím všude
a pak mě z nich pálí v polo-skvrnách

celé dny trávím tím, že mám pocity a bloudím
stele mi pole na ubytování
bezprizorní
někdy se předtucha konce jeví jako vzpomínka

* * *

má kniha je plná černých stran
bílých jich plachých hejn

jasmíny jinam jdou, jemně jihnou
klást na úzkostné stavy odpoledních návratů
nejlépe se žije ve spaní

tečka je zapomenutá chyba
a kniha odchází do tiskárny
teprve když se člověk vzbudí, pochopí, že spal

jako tehdy když se ještě jezdívalo do Rumunska
pouštěly jsme si z vlaku draka měsíc
noci, proč na mě tak doléháš

úzkost, strach, (silná) obava
co je duše – pocit života
někdy strach, přemýšlení
vůně brambor nebo únorová kresba

nad ránem se mi zdálo
o touze ještě jednou uvidět naše
nad ránem jsem je viděla
málem jsem tam zůstala
málem mě nepustili do vlaku
muselo to být v Rumunsku

to všechno dopolední štafeta z dětství
ranní raní hledám
jako když se budí hroby
plné přesných záblesků

* * *

cítíš vzduch, jak sem večerně voní
jako odcházení
spolkneš prášek na spaní
malý měsíc
ráno už nevíš, jestli jsi ho vzala, nebo ne

slov mám jak kamenů v kapse

zdálo se mi o našich, vždycky umírají
měli špičaté vyšpulené obličeje, říkala jsem si
i já budu jednou takhle vypadat (špulit)

od samoty mládí do samoty stáří
tím, že jsem ji opustila, získala na slávě
v louži u příjezdové cesty se modlí hrdličky,
vrabci, sojky
kolem nich jde skepse
se psem do chaosu

na tváři cítíš slunce v jehličí tiše být

* * *

v noci prší, tak osobně, tak skromně
hlavně pro mě
pach mokrých kamenů a listí, mokré tmy

někdy, když se zvedne odpolední vítr
ještě čerstvý, ale už smířený
vdechnu a jdu dál

vzpomínky na mne
na vlastní život, ale jiný světadíl
kocour křičí vždycky

pomalá noc, tichý čas
iluze na obloze
a všechno pořád na jiném světadíle

* * *

i pesimista v zahraničí
může mít rád stromy

omylem snídá ambroně
chutná to jak rýmy

dlouho neviděl řeku
ten stinný kšilt břehu