chci jenom to,
co bylo a není
ty, co byli a nejsou
co není a nebude

zmizelá minulost je jediné, co chci
zmizelou minulostí rozbujelou přítomnost chci

ne každá minulost je ztracená,
ne každá ztracenost je minulá,
ztracenost mě kdysi zdrtila a ztraceností přibývá,
ještě víc a s hukotem a slaností a větrem,
vítr přižene bezvětří a touhu po
větru, který tiší ztracenost a jitří
touhu a lítost rozbujelou pominulým
zmizením

slyšíš se v ozvěně jak měsíc
vždycky se musí žít směrem
stálé očekávání zkázy

—

má kniha je plná černých stran
bílých jich plachých hejn

jasmíny jinam jdou, jemně jihnou
klást na úzkostné stavy odpoledních návratů
nejlépe se žije ve spaní

tečka je zapomenutá chyba
a kniha odchází do tiskárny
teprve když se člověk vzbudí pochopí, že spal

jako tehdy když se ještě jezdívalo do Rumunska
pouštěly jsme si z vlaku draka měsíc
noci, proč na mě tak doléháš

úzkost, strach, (silná) obava
co je duše – pocit života
někdy strach, přemýšlení
vůně brambor nebo únorová kresba

nad ránem se mi zdálo
o touze ještě jednou uvidět naše
nad ránem jsem je viděla
málem jsem tam zůstala
málem mě nepustili do vlaku
muselo to být v Rumunsku

to všechno dopolední štafeta z dětství
ranní raní hledám
jako když se budí hroby
plné přesných záblesků

—

jsme spolu na hladině
hadí rým
jsem vír ty víra
spíme

nehybně jedeme
dvě zastávky
na zádech větru
do hor

jsi svůj
já svoje
bdíme

—

jako Schubertova píseň
mám těžké srdce
nikam se mi nechce
a už je černá noc

zůstalo mi jen
pár tvých slov
podél cesty

pořád se sama opouštím

někde být mne traumatizuje
někde nebýt mne traumatizuje ještě víc

někde nebýt mne traumatizuje
někde být mne traumatizuje víc

těla v prostoru, v čase
prostor je ztělesněný čas
čas je prostor bez těla

dětství je trápení, plné nejkrásnějších zážitků

—

jarní den
je leden
oknem sem
hustý rybník vtéká

úhor odříká
odklepává stupně

Annie říká:
fascinuje mne osud duše
jako odezva v čase

__________________________________________________________________

i pesimista v zahraničí
může mít rád stromy

omylem snídá ambroně
chutná to jak rýmy

dlouho neviděl řeku
ten stinný kšilt břehu:

5

zpod sakury ven
utekl mi den

odtekl a ještě teče
nohy brečí

sokol chytil veverku
drží ji k verpánku

elektrické vedení
nelení

na zahradě vysílená
nehynoucí idyla