Lenka Kuhar Daňhelová

Jaká nesmrtelnost?

já mluvením, / ty mlčením / smrt jsme plašili

Beletrie – Poezie
Z čísla 8/2018

* * *

Toli Mintz Toli Mintz,
tvé jméno zaklínadlo,
Toli Mintz Toli Mintz,
zlé od nás

cestu máš stejnou,
stejnou jak starý doktor,
na tomto světě se
ale nesetkáte.

Sanatorium Medema
Dům sirotků
Miedzeszyn
Varšava
Treblinka.

Děti jdou.
Toli Mintz s nimi.
Láska až do konce.

 

* * *

Čimo, jediná moje dcero,
smrtí své matky dražší jsi mi,
až k slzám blízká,
a já ti musím svěřit
to strašné, co mě uvnitř užírá.

Stále mám v břiše zmiji,
chovám v něm hada,
co jsem v osmém roce spolknul
ve spánku pod hrušní,
i když ji četník strašným kouzlem vytáhl –
viděl jsem ji!
– zároveň vím, že se usadila
ve mně
a čeká, do čeho zakousne
svůj smrtící jedový zub.
Od toho odpoledne
už jen odpočítávám ke smrti,
uhnízdila se ve mně, útroby svírá,
prázdně a uhrančivě hledí
a páchne zvratky a po kořalce.
Čimo, jak jen mám uvěřit,
že jsem to stále já, Ferhat,
kdo s tebou rozmlouvá?
Že moji duši nespolknul už dávno
zlý, drzý had?

 

Zápas

V spletených větvích bezoví
nepoznáš, co je smrt,
a odkud přichází.

Děsivé chroptění,
vřískot strak, pískot poštolky,
ledově chladný pohled kočky.

Úzkost jak rudá kapka
po stéble uschlé trávy stéká.

Strne jako ta hodina.

 

Ke kostelu

Já k tomu kostelu během, ještě v pyžamu.
Všichni se u něj v neděli sejdem.
Srocujem se tu po věky.
Pohledem změříme dálku k horám,
dech se zpomalí.

Já k tomu kostelu za nimi do kopce,
i když zem převzali obrovští mravenci,
a unášejí mi ji pod nohama,
nabírám svízel, lakotu, cestou
jen zdálky zírám na ty, které neznám.
V uších to šumí řečí, tiší
můj sudetský nářek,
milosrdně nevyjasňuje nic.
Nad rozmazanými fotkami
všechno se dozvím.
Všechno, co lze říct.
Pohledy mrazí mě v zátylku,
do mého nyní bez ptaní vcházejí.
Na pozdrav zabručí,
usadí se v něm.

Ještě je neznám, ale jsou tam všichni.
I němá Mina, Katarina, Ana,
Franc, Kristl, Vlado, Miran taky.

 

Básník jsi, ale bohém byl tvůj otec

Svého otce téměř neznal,
až teď se, náhodou, dozvídá o jeho smrti.
Rodiče Micky poskytli mu přístřeší
po jednom dobrodružství.
Jenže si nedokázal poručit.
Zimy jsou tady tvrdé
a jednou cestou zpátky
ve sněhu usnul a umrzl.
K poslednímu rozloučení
přenesli jeho tělo
do své chalupy.
To už si matně pamatuješ,
ač nevěděl jsi, proč se musíš
trmácet až sem a kde se tady vzal.
Těžko říct, zda něco mohlo skončit nějak jinak.
Těžko říct, zda teď máš svého otce víc,
než jsi ho neměl dřív.

 

Cirila

Co si pamatují přesně,
byl podzimní mlhavý den
a Niko Vrhnjak jim vpadl
přímo do náruče,
Franc Ribič – Zvonko to chytil
těsně u lesa, stačil odhodit
papíry – chytli ho, vyléčili,
jen aby ho pak mohli popravit.
Jediný Rudolf Verdinek
jim unikl. Později chodil
po vsích a kastroval dobytek.

Co ale stalo se s Cirilou?
Dala jí máma tu zástěru,
nebo ne? Nebo ji poslala ukrýt se k dobytku?
Nikdo si přesně nevzpomíná.
Jen to, že ji chytli a poslali zpět do domu.
A tady vzpomínky na ni končí.
Nikdo už o ní víc neví,
než to jméno. Cirila.

 

Z proutků za pařezem

na pasece, kde jsme
tehdy seděli,
dnes vysoké stromy. Šumí nad hlavou
a nikde hles, jen stopy všude.
Tabule sněhu hustě popsaná
neznámým písmem.
Desítky příběhů
končí dole v rokli.
Jeden se šťastným koncem
právě se vynořuje z mlhy.
Stoupá k nám,
oči má blízko u sebe
hluboce do nás pohlédne,
a když je na dosah,
vyhne se nám a zmizí.

 

Dopis bratrům

Josefe, Karle, moji milí bratři,
jak je to těžké o tolik vás přežít,
když život vám tu nikdo
nechce přiznat,
když ujídám se nekonečným
čekáním na drahého hocha
a trpím při představě,
jak musí trpět on.
Když zvednu hlavu ke korunám stromů,
v pupenech slyším praskat
rodící se listí.
Důvěrný, bezpečný zvuk, příslib.
Nedokážu vás oslavit jinak
než vzpomínkou, mí milí.
Až se můj drahý chlapec vrátí,
strastmi a nesvobodou potrhaný,
umřu mu.
Nevím, zdali se setkáme,
a pokud, zda se rozpoznáme.
Jedno vám ale slíbím.
Nikdy už nebudete sami.

 

Starý doktor

Co s tou obětí, když dneska
za vítěze prohlásíme toho,
kdo dodýchává déle?
Jak změřit lehkost v tíži?
Úlevu tváří v tvář smrti?
K čemu je lidskost ve chvíli,
kdy z člověka se stává pouhé tělo?
Věděl to, ví to všechny jeho děti.
Odpověď ševelí a vznáší se
ve větvoví borovic v Treblince.

 

* * *

Tvá smrt jej stála
jenom dvě pírka, červenko.
A ta tu teď v listí
výstavní krásou září,
zatímco o tvé křehké kůstky
pokryté zašlou krví
a oranžový chomáček
z tvé hrudi

svedou půtku psi.

Nad tvým životem i smrtí
Jak vzácná klenba
rozpíná se
pln jasu
ptačí zpěv.

 

Koglarjeva koča

Jen shlížet na starý sad,
kam stále docházejí trávu posekat.
Kdo vlastně, kde je Angela?
Ze všech stran hustý nepřístupný les,
chránící, co už jen místní pamatují.
Kdysi zde žil Pogorevčev Andrej,
nejšikovnější řemeslník v kraji.
Vrata do dílny polykají tmu
a léta jí trochu vypouštějí ven.
Šero. Les. Vyvrácená vrata.
Do rozbitých hrnků hřebíky,
rezivějí tu dodnes.
Za rozpadlým včelínem
větve starých jabloní
sepjaté k nebi.
Kdopak se za ně dnes modlí?

 

Od Kříže Terezie Benedikta
pod Hvězdou Edith Stein

Svou smrtí vztyčíš otazník
vyšší než komíny v Březince.
Osobní příspěvek
k problému vcítění
dopsaný s posledním vydechnutím:
jen láska zůstane.

 

Nad pulci

Bahno se zavřelo
zlé ptačí stopy
zlověstné znamení,
že tu krátce byli.
Nemáme před sebou žádná tajemství,
můj milý.
A pořád jich ještě dost zbývá.

 

* * *

Jaro vtrhlo
divoká ostrá zeleň
vmáčkne staré listí k zemi
noří se hloub do rašící trávy
hlava se propadá do polštáře
tvář ztrácí barvu
vyostřuješ se
s posledním výdechem
přijde milost
odvede tě

a náš žal
a ten náhlý výbuch jara

takhle v letu

žádné sraní

(12. dubna 2017 zemřel Jarda Žila)

 

* * *

My, smutní pozůstalí,
bloudili jsme tehdy
krajinou pod Velesovou horou
šílení smutkem
zmučeni bezmocí –

já mluvením,
ty mlčením
smrt jsme plašili

Básně jsou z připravované sbírkyJaká nesmrtelnost?

Chviličku.
Načítá se.
  • Lenka Kuhar Daňhelová

    (1973), básnířka a překladatelka z několika jazyků, prozaička a výtvarnice. Působila jako redaktorka časopisu Pobocza (Krajnice), spolu s manželem Petrem Kuharem organizuje již jedenáctým rokem literární festival „Stranou – evropští ...
    Profil

Souvisí

  • IMG_1399
    Rozhovor s Ryszardem Krynickým

    Jazyk, to divoké maso

    Ptají se Lenka Kuhar Daňhelová a Lucie Zakopalová

    Naši generaci silně formovaly historické zkušenosti, beznadějná situace, v níž jsme žili či přesněji: byli nuceni žít.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 14/2017
  • Matěj Lipavský

    Imprinty

    Pro tebe je B-h šéfem japonské firmy / co si nikdy nebere dovolenou

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 8/2018