…

Usínám teprve až mi přijde tečka
co posíláš že jsi dojel nocí
v níž souvisle prší
kolem chapadel benzínek
a lesů
vidíš oči
vysoké zvěře
jezevce
sovu mezi dvěma pohyby stěrače

Ve vší té vodě nevíš co jsi vlastně viděl
žíhání
popel ocasních per
jantar

V noci na dnešek zasáhnou celé území silné deště
říkalo by rádio
kdybys ho neurval v návalu vzteku na kančí stezce
u černé kaverny náhonu
když oznámili výsledky voleb

Po nocovce s kuličkami polystyrenu na řasách
děláš co děláš
a tím nemyslím žádnou zenovou lukostřelbu
jen že když začneš dělat kulisy pro reklamu
kuřácký stolek pro paní majitelku
často už při tom zůstane

Nejdřív si nakoupíš nářadí postavíš ateliér
pak začneš
až pak

Pak zbývá nadávat
zamluvit to
připomínat si Smíchov za velikou výlohou
pohlcený oblakem sladu a vodní páry vanoucí od zdi z náhrobků
s prázdnotou usmívajících se sériových andělů
sladce a vědoucně a prázdně
se usmívajících kolem kaple s krajkami a zvykovou úctou
na kterou se zredukoval ten poryv větru
z mechem zarostlé studny nad kterou jsme stáli
provívaní z té kamenné aorty
od kaple slušného chování dolů do čtvrti
s odpadkovými racky vyžranými na velikost mořských
vysedávajícími na plechu činžákového okna
v jedné z ulic jako střílna namířených k řece
kde se žlutý medvídek z PU pěny rozpadá ve světle

Mír mezi námi
stál naše rodiče
dvě stě tisíc spíš víc
za roky ležení na analytické pohovce
proti oknu do vnitrobloku
za chůzi po můstku
někde mezi láskou a hrůzou

Jak je to německé slovo?
Chtěl jsi číst Fausta v originále
(z Berlína jsem ti tehdy přivezl
ten žlutý paperback s krásnou typografií)
tak bys mi mohl poradit

Mezi láskou a hrůzou ze síly
když se ji dostaneš příliš blízko
až ti opaluje vlasy
chlupy na předloktí
kde jsi zkoušel po broušení
dláto jestli holí
a pak tam měl stále
jasný hladký čtverec kůže
tonzurku

Kult práce
pěnící se jako peroxid
po všem živém
vztek volání do dutiny zvonu
když mrznu na věži
a není to romantický obraz samoty na vrcholu
ale zedničina koncem listopadu

Mimochodem
toho Fausta jsem nedávno našel
v komínku knih pod ptačím hnízdem
už prázdným se zbylými peříčky
v tvém opuštěném olivovém drážním domku
kde jsi vysadil okénko ve štítě
aby průvan zahubil dřevomorku
ale uhnízdili se ti tam ptáci

To jsi přece vždycky chtěl
svou ornitologii dělat od kamen
za nimiž jsi v prosinci sušil nebohou sýkorku
uhnízdila se uvnitř pumpy
a ledový sloupec vody
ji vynesl až do kyblíku
v mrazu promáčel
už se točila na záda
zrnko granátového jablka pod sternem
oříšek srdce
to vzdával

Vůbec to tam vypadá jako vrak ponorky
břečťan se vplazil do předsíně
pomalu si odemyká
má čas
bezinka je největší ve střední Evropě
všechno na podzim obalené
šlemem bobulek

Na zdi to vypadá jako mozek vystřelený
stříbrnou kulkou v nějakém skvělém upírském filmu
u kterého vytuhneme nemytí plní dubového prachu
s octovým pachem v rozlezlé sedačce
zelení monitorem

Popisuju ti to
jako bys tam nemohl zajet
postát nad rákosovým jezírkem
prohrábnout popel

Černá díra
pohlcující světlo
všech mých pokusů zahlédnout
a alespoň letmo přečíst
je dětství
s průsaky narezlé
rašeliné vody
zasolující kůži
bříška prstů pak vypadají
jako šedavý sukulent

Stejně usnu teprve až mi přijde tečka
už sis to nastavil v telefonu
mně mámě sestře tečku
že jsi doma?
mezi prefabrikované šablony
promiňte mám jednání
taky tě miluju?

Máš dost
jdeš přes dvůr
radši se ani nedíváš
směrem k sadu
kde leží jako vyplavená načatá ryba podzim
aby se ti tou krásou
nesekla pumpa
granátové jablko pod hrudní kostí

Už se mnou nebýváš do svítání
a ani se ti moc nedivím
jen sedím jako indián
jednu větu opakuji desetkrát
a čekám až se mi vrátí duše
přes všechny pohyby a přesuny
příliš rychlé
než abychom šli zároveň

Až při vyměňování rezervy jsem si kleknul
a měl jsem si kleknout dřív
dlaní na plocho se dotknout
a třeba i políbit
zrovna jsi za křovím nadával zapínal se
to jsem kurva musel najet na střepy?
kolem ta krásná barva polí spálených round upem
vyvedl jsi mě z omylu
není to plazivý říjen jak jsem si chtěl myslet

Vzpomněl jsem si že po „V drúze kamene“
báseň pokračovala „kde jinde bych před Tebou se schoval
než u Tebe“

Poslal jsem ji ještě s jinými texty
do jednoho časopisu ale vyjebali se mnou
s modlitbama si nikdo neví rady
utěšovala mě sestra

Pak jsem zjistil
že totéž má někde sv. Augustin
slyšel jsem to citovat
v kázání v promrzlém Salvátoru

Brečel jsem a myl přitom nádobí
v kuchyni s okny nad Vltavu
v tomhle městě úzkou
že bys ji žabkou přehodil
já asi ne
oblázek by zapadl
někam pod útes
s borovicemi nahoře vybroušenými jinovatkou
jako kamej nebo nefritový kyblík na štětce
co jsem viděl ve Vídni v nějaké sbírce
s řezbou poutníka obcházejícího až k lemu
kde už koukají ty kuní a veverčí ocásky

Brečel jsem a myl nádobí za čtrnáct dní
zaschlou hořčici plesnivé pytlíky čaje lógr
rybniční teplé bahno v Zabloudilu mezi prsty
tam někde leží bahenní pomalu fosilizující dub
jestli jsi mi tedy zase nekecal
jako s těmi býky

Myl jsem nádobí aby až večer přijede nenašla ten zmar a hnus
kterým jsem se cítil obalený jako obaleč jablečný v Miu

Pak při zabíjení odpoledne v parčíku
bylo po poslední noci v roce nablito autům za stěrače
v pustotě žároviček kreslících siluetu smrčku
s modrým pulsem nedělní pohádky
dva kluci patami rozbíjeli led a malé bublinky
praskací kuličky pámelníku
…

Zakončil zprávou
dobrou noc líbám tě na čelo
právě on který mi říkal
kdybych se rozplýval
jaký má prstíčky
vlásky
už leze
brouček
radši mě zab
mě nedostanou mě ne
abych mluvil o mikronehtíčcích
ovčí modři očí

Teď už ví že nic nedrží
v rukou pevně
klekl si k postýlce na kolena
vděčnost
která je bezejmenná
se přesto snaží jménem oslovit

…

Pro tebe je B-h šéfem japonské firmy
co si nikdy nebere dovolenou
tak ty nesmíš taky
pro spálenou rýži
si rozpářeš břicho pod sakurou
protože nesmíš udělat chybu
a svojí únavou píšeš že jsi tu byla
jako by to samo o sobě nestačilo

Kdo se kdy o tebe
tak strašně přepočítal
že tribunál zasedá u pergoly
a ani oba tví bratři nejsou ex offo?
Obletuješ se jako dron v mlhách
za hranicí viditelnosti
jestli jsi správně
a vždycky jsi samozřejmě
v nepřítomnosti vinna

…

Šel jsem do Nové síně na výstavu
chvíli před zavíračkou si tam četla
jediná kustodka
A za přepážkou za dveřmi
s výplní z pískovaného skla
se smály a převlékaly
dvě dívky promítané na matnici
pásy světla
Užaslý jsem se díval
pět minut nebo víc
jako škvírou mezi prkny
na pohyb prstů
v zátylku s pinetkami
A díval bych se stejně
i na pohyb větviček nebo listí
v zázraku světla
ale přeci jen…