Marek Torčík

Scivias

bez výměny pachů a slin a pak / roztrhává účtenky aby zametl stopy

Beletrie – Poezie
revue Ravt 7/2018

    horo barvy ocele
     světlo obklopené stínem
     kdo jsem

nad chaosem
rozlomí částice do tvarů
co ještě nedokáže popsat
remodeluje subatomární strukturu
jednotlivé vazby jednotlivé fotony
proráží skrz

vzpomíná na sen kam vplouvá
neurčitost mravenčení
rozprostřené po kůži
rozepíná bundu
vyhrnuje rukávy odkládá
mobil plný signálu a slov

až se mu nechce uvěřit co vytvořil
čas
               na mikrovlnce ukazuje 11:49

nikdy to nezačne v pravý začátek

11:49
nad hranolem střech v centru
proniká do atomů
je uvnitř atmosféry
jako světlo
               mizí
                              sestupuje
v plynném stavu ho není           prchá

11:50
chvála stínů
do kterých se vráží jako klín
když slunce pálí hlavu
chvála stínů když
se vštěpí do světla
pořád bez naprosté tmy
pořád bez klidu

11:51
nevznikl sám od sebe     ani
ho nikdo nevytvořil               jen
zmnožuje metry prostorem času
rozděluje zrnka písku
rozeseté po pláži
a staví z nich ocelové nosníky
pilíře do tvarů budov
sklo

11:52
elektrické lampy namířené do oken
ulice nasvětlená neony natahuje se
k reflektorům aut nejbližší silnice

shůry to vypadá
jako mraveniště
jako rozteklá síť neuronů
elektrických impulsů v mapě mozku

11:53
tma v které je zahalena
nahota lidí před zrcadlem
vstupuje do místností do
těla těch

slov co rozkládají čin
vpros se do nich
vyryj na tablet klínovým písmem

pláž
na pobřeží vyplavené tělo
– v malých bačkůrkách
– v namodralém světle diodových blesků
– v namodralé kůži obalené kosti

titulní strany po celém světě

11:54
zvnitřnění těla i ducha i
ruce se stávají obrazem
rukou                virtuální city vštěpují nové
spoje do znavených konců

pláž
tisíce těl vyplavených vedle sebe
          jedno na druhém
hrbolky hrudí se zvedají jako duny
opálené do hněda

nenarodila se tam ale přesto
se válí v písku jen tak nahoře bez

A
denní nával na parkovací místa
posloucháš shon před jednotlivým slotem
vhazují mince do otvorů
vkládají karty

G
u ani na to nenalezneš
vtírají to do kůže, vpichují injekcemi

možná jednou bude klid ranního města
spojovat dech vysrážený nad hlavou

a ne smog

C
i to si nedokáže představit
v mhd se snaží vyhýbat lidskému dotyku
bez výměny pachů a slin a pak
roztrhává účtenky aby zametl stopy
aby mohl svobodně–

T
i my nemůžeme stát a dívat se
na jednotlivé mřížky které vytváří
před sebou. značkují je hned při vstupu

jako zvířata

11:55
nést si s sebou balíček čtyř písmen
rozmíchat a spojit zase zpět
znamená cítit rychlost jakéhosi
světla uvnitř těla

v určitém vlnovém rozpětí

Chviličku.
Načítá se.
  • Marek Torčík

    (1993, Přerov) žije v Praze, kde studuje v Ústavu anglofonních literatur a kultur. Je autorem básnické sbírky rhizomy (Šimon Ryšavý, 2016), básně i prózu publikoval rovněž časopisecky.
    Profil

Souvisí

  • Marek Torčík

    Rozptyly

    vytahuje peněženku stejným pohybem ruky / jako ji zasune. Vůbec/ nespouští oči z krabičky, přejíždí prsty po výběžcích jako dítě/ přivírá oči

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 3/2018
  • Marie Feryna

    Orál

    zatímco lásky / se dopouštíme v catsuitech / s reflexními prvky

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 6/2018