blížeji k nahotě

jirwe a mitwe umírali
polonazí. skrytí u baráků
jak rokyty před tesaříky
plní těch larev

jirwe otvírá ústa v přeslenu
mitwe významně mlčí
Pálava pod mostem

za rohem je ta fontánka (kde se koupou cikáni)
ostatní zas čekají u vína. mají modřiny
jak se buší do prsních kostí

mitwe sténá
v kradené kabelce má
kradený dukát na uřknutí
ohlížím se, kosou nad nimi
kreslím runu soukromí
sám se později žehnám lahvovými pivy

——–

je druhý den. příchozí dostává
dobrý krajíc česneku
na víno je čas. pije se později

teď je kolem poledne
mitwe sní o jurtě, mrdání, o zvuku kalimby
druh zas o nekonečném vínu
oba jsou mimo
špinavé kotníky, běžný hlas dutého koně
lidé

voňavka

vidím dvě jablka
jakoby zařízlá do kůže, zakrytá špínou
včerejším semenem
je k ránu a jirwe plánuje další den
zatímco spíš, sahá pod lemy šortek
jsi v nátělníku
masité ruce od samomluvy

pak vykřikneš ze sna
on ti plive do rozsvícených očí
unikáš když říká snad mám žízeň
vstaneš, připneš mu do zad rezavé kudly
sen nedokončíš

pod páchnoucí lavičkou otvíráš
květinu z plechu – je plná much
informací

jachtařský klub

Ka je “nikam” ve vlnách
běžíme ubikací z nukleární tmy
jizvy se hojí, v lodích, řasách
na hladině mám tělo citlivé i já

Ka zarostlá horkem
hýká jak letní maják
drolí se tu slova (na tvrdé a měkké kameny)
krajinářův výdech zní v rezavém pažení
suše, jako cvik na žíněnce

Ka
je kruh na hladině
vbíháme na mola

příměstský tábor

kolika agitacemi teď prošlo město
asfaltová hřiště pravými polibky
doteky, vzájemnostmi
kněžské halekání v horké tmě
zaslechl ožralý chudák
vkleče chladne a spí

mládež odloží kytary a frisbíčko
háže ke koši tašku s letáky
a fičí do undergroundu
s čerstvými tvářemi zastrkávat
žákovské jízdné do štěrbin

—

mohu se jmenovat Ticho?
zapáleně odpovíš:
s Ježíšem zažívám takový bomby…

mile a měkce mohla se ptát

B.Ř. ještě naposledy

ty píšeš básně… a k čemu to je?
spíš dělím srostlé sny
rýsuji patou obrysy slepoty
kotníky zarostlé v čtyřspřeží soulože

oponuješ mi, říkáš:
taková přece bývala naše rána
zející do týdne jak zubovina
prádelní struna pokrytá měděnkou

zjevíš se, jsi mátová pěna
máš příliš živá ústa
ty anděl sršení a tíha myšlenek
odmítáš odpovídat, stavíš se ke mě bokem
sedáváš na místech, kde leží stromy vzácného kamení
odmítáš dál odpovídat

tvoje růže mi bzučí na očním pozadí
se slastí na ni zírám jak neodkvétá
a roní slzy až k slzám podobné Diskordii

pohlcuje mne to

dílčí prázdnota ve slabikáři
prostor mezi těmi kosmickými Omon Ra