Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.

Poezie pro Zdenu Tominovou představovala a představuje především živou hodnotu, příkladnou otevřenost vůči neznámému, a nikoli literární žánr, byť jakkoli svůdný.

Nadčasová je tahle Oválská. A taky žádná konkrétní, kuchyňská, angažovaná, esoterická. Ani samá šprťouchlata, ani evangelium.

K čemu je poezie nerespektující úmluvy a zdvořilosti, která v nejhorším možném okamžiku napálí úzkostlivě udržované dámě, že je prostě stará a trapná?

Nelze pominout, že samotný syžet i autorské reflexe, deskripce i dialogy jsou bytostně nadány humorem.

Styl Švankmajerovy knihy, kterou lze bez nadsázky považovat za prvořadou literární událost tohoto desetiletí, se vyznačuje literární nehledaností.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.