Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou. To zřejmě vedlo i k jednomu z konfliktů, o němž se autor také zmiňuje a který mě osobně ještě po letech šokuje.

Abychom tedy s knihou zúčtovali férově: je to román o určitém životním postoji, který prostupuje současnou západní civilizaci a jejž lze snad popsat jako neschopnost vytrhnout se z blahobytu k upřímně míněné akci, za kterou by byl člověk schopen ručit.

Nebyl by to však Zábranský, kdyby na první pohled kontroverzní téma bylo tím hlavním a jediným, čím se zabývá.

Zábranský totiž není intoš – on je víc, on je nadintelektuál, který z obrovského nadhledu provokativně sere na ty trapáky, co se s nimi každý den musí zahazovat po pražskejch kavárnách, i na politickou korektnost.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.