Jsem ráda, že se kniha V zajetí obrazů dotkla (byť jen v pár řádcích) i výtvarné vizuality. Pokud autorka bude psát další pokračování, ráda si o tomto tématu přečtu víc. Zajímaly by mě odpovědi na otázky, jak vizuální umění komunikuje současná témata, co v sobě všechno dokáže odrážet, nebo jestli a jak s námi také nějak manipuluje.

I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.

Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.

Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.

Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.

Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě.

Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný.

Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.

Iryna Zahladko představila silnou evokativní výpověď, která se vás dotkne na mnoha úrovních a budete se k ní stále vracet a nacházet stále nové a nové významy. Nebála bych se předpovědět, že ji příští rok uvidíme minimálně na shortlistu některé z literárních cen.

Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…

Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.

Čtení každé Švandovy básně je zážitkem, který staví do popředí autorovy přednosti. Kromě syté imaginace, vytvářející živé a pestré obrazy, se spisovatel ve sbírkách předchozích i v té aktuální může opřít o dovedné nuancování, dodávající zobrazeným objektům, postavám, dějům i emocím motivickou a výrazovou specifičnost.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…