Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.

Na začátku léta 2024 přinesl Motýl Wernischovi (k narozeninám!) hotový rukopis, svázaný v deskách. Wernisch do něj opět jen nakoukl, nedokázal text číst, byl z něj otrávený. Ovšem vydání bylo na spadnutí. Na obálce knihy chtěl mít Motýl fotografii sebe s Wernischem u piva v zahradní restauraci na Malvazinkách. Fotografie sugeruje společné dílo, to bylo pro Wernische nepřijatelné. Dupnul si. Ale příliš si nepomohl.

Nejsme zkrátka tak mimořádní, jak jsme si mysleli, pokud bychom parafrázovali slova Paca Calva, a to je také memento, které bychom si z knihy měli odnést.

Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.

Pro Gödela by se vlastně víc hodilo označení myslitel než vědec, každopádně byl inspirativní – mě například jeho myšlenky inspirovaly k vlastnímu postulátu o charakteru nekonečna: nekonečno není matematické ani fyzikální povahy, nekonečno je povahy tvůrčí a projevuje se jako potenciál na korelativní hranici.

Autentické spirituální hledačství je jedním ze střípků dotvářejících charakter díla, do něhož je jeho příběh vsazen. Klimasmutek klade základní otázky týkající se lidské existence, jako jsou smrt, smysl života, spolubytí, utrpení nebo touha po transcendenci; odráží to, co teolog Paul Tillich dával do úzké spojitosti s vírou – nejzazší zaujetí (ultimate concern).

Suverénní dojem z Hlaučova debutu však citelně oslabuje rozvleklost některých pasáží a postupně narůstající repetitivnost určitých scén či slovních obratů. Textu nabitému množstvím dějových zvratů a událostí místy jakoby dochází dech, některé kapitoly se táhnou až v příliš poklidném tempu, které začíná uspávat, a původně svěže znějící jazyk vyprávění postupně těžkne a s narůstajícími stranami působí čím dál stereotypnějším dojmem.

Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.

Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.

Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě.

Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný.

Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.

Iryna Zahladko představila silnou evokativní výpověď, která se vás dotkne na mnoha úrovních a budete se k ní stále vracet a nacházet stále nové a nové významy. Nebála bych se předpovědět, že ji příští rok uvidíme minimálně na shortlistu některé z literárních cen.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…