Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu?

Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.

Možná jejich vztah nebyl nikdy skutečným vztahem, možná se jen vynořil z nějakého strašlivého a současně nádherného básnického mýtu napsaného krví jejich života.

A určitou mytizující transformaci provádí básník i se svým vědomím, či dokonce svědomím, se svou pamětí.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.