Dokument Jany Počtové K2 vlastní cestou (2020) ukazuje dilema horolezkyně Kláry Kolouchové mezi respektem k vlastní identitě a bytím s vlastními dětmi. Z rodinné rutiny vyráží na himálajské osmitisícovky a manžel ji v tom podporuje. Její tragická smrt na pákistánské hoře Nanga Parbat začátkem července posílila hlasy, že tradiční ženská role nemusí být zase tak špatná. Dobrodruzi obou pohlaví reagovali ve stylu prohlášení horolezce Marka Holečka z rozhovoru pro DVTV z června 2023: „Kdo se bojí života, ať ho nežije.“ Loni v říjnu se Holečkovi zřítil parťák Ondrej Húserka do ledové trhliny a zemřel mu v náruči, takže někdy ho nežijí ani ti, kteří se ho nebojí. Deník N přinesl 14. července rozhovor s titulkem „Když ženská nemaká a nemlčí, tak si ji podáme“ s polárníkem, reportérem a pozůstalým kamarádem Petrem Horkým. Ten má dobrodružství zároveň tak trochu jako práci, ze které přináší různé výstupy. Přiznává, že když nemůže vyrazit „do bíla“, stává se nesnesitelným mentorem svého okolí. I dobrodružství může zatuchnout, když se stane jedinou možnou cestou. Opravdové uvolnění se nedá naplánovat. Známe to z autofikce, ve které se ty nejlepší myšlenky vynořují mimo stanovenou strategii. Constance Debré svůj život nazývá dobrodružstvím, přestože jediným jejím sportem je každodenní křižování krytého bazénu. Její vášní jsou nově ženy. Píše deník o svých donjuanských peripetiích a (ne)vztahu se synem, který jí zatrhl zděšený exmanžel. Dává dohromady kontext nuancí, které naši pozornost běžně upoutají jen na chvíli, ale pěkně pohromadě nás obohatí o nový, netušený rozměr. Love Me Tender (Tranzit, 2025) není přehnaně emocionální, což je dobře. Příběh sám má v čtenáři rozeznít tu správnou strunu, což je vidět na stejnojmenné filmové adaptaci přítomné knihy, jež je ultimátním dojákem.
Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo. Jistá míra disociace je pozitivním efektem nejen u autofikce, ale i u interview. Respondenta modifikuje osobnost zpovídajícího, s každým jsme jiní. Pafko není v rozhovorech nováčkem, rozdává je rád. Jeden dal redaktorovi měsíčníku Reportér Tomáši Poláčkovi, který má na kontě knižní rozhovor s Lacem Déczim Totálně vytroubený mozek (BizBooks, 2017). Spřátelili se a Pafko s ním občas chodí běhat, ale Poláček se na jaře vydal stopem do Japonska, aby o tom sepsal další čtivou epopej ve stylu „dospělost v hajzlu“. Slovutného chirurga vyzpovídala jiná odbornice na slovo vzatá, redaktorka Reflexu Kateřina Kadlecová. Ve Faktoru Pafko (Argo, 2025) nabízí svůj pohled do neposkvrněné mysli pamětníka, jehož život je tradiční i neotřelý v jednom – stejně jako ten její.