Nepropadejme však panice, samozřejmě i kniha Viktor taková, jaká je, má jistý inverzní, pozitivní náboj; když se totiž díváme do propasti, ještě to neznamená, že bychom tam hned museli skákat. Stejně jako lakování všeho narůžovo může být značně depresivní, Bouškova „citová dystopie“ má i okrajově osvobozující tón.

Oproti prvotině ubylo v Onde přímočaré (a vlastně mladistvě sympatické) naivity, texty zhutněly do kryptické strohosti, ve které se ukrývá dvacetileté zrání. Sympatická bezprostřednost se časem proměnila v sympatickou ohleduplnost vůči lidem kolem autorky a naopak v náročnost na čtenáře a také v údiv nad mizením prožitého v hloubce časoprostoru (a ovšem, stále je tu snaha něco uchovat).

Ano, je asi těžké se nad těmito básněmi dojímat sebelítostí, proto se jim zástup rekreačních čtenářů poezie nejspíš vyhne, ale zbývající hrstka ocení, stejně jako já, možnost něco takového číst a s autorem sdílet. Díky za to Větrným mlýnům i redakci Josefa Straky (otevřenost a pochopení pro tak odlišnou poetiku – bravo!). Nechtějte vědět, zda se mi ty básně líbí, jsou mimo kategorie líbivosti, jde tu spíš o drsnou a nebezpečnou krásu.

Pro Gödela by se vlastně víc hodilo označení myslitel než vědec, každopádně byl inspirativní – mě například jeho myšlenky inspirovaly k vlastnímu postulátu o charakteru nekonečna: nekonečno není matematické ani fyzikální povahy, nekonečno je povahy tvůrčí a projevuje se jako potenciál na korelativní hranici.