„svoje básně píšu jako cizí / píšu já ale nejsem to já“ (s. 44). Kamil Bouška (1979) stvořil trochu monstrózní postavu Viktora. Čerpal přitom ze své minulosti, současnosti a také ze svého sklonu k extrémní a chladné expresi. A z čeho já čerpám přesvědčení, že Viktor je postava (jakési divadelní „exemplum“), a nikoli člověk z masa a kostí? Vedou mě k tomu verše z úvodní básně „Viktor“ (s. 5): „nemám pocity / sny ani představy“; jenomže takový člověk, dle mého názoru, neexistuje. Ať už si někteří stavějí ty nejstudenější krunýře s bezohledně tragickými důsledky, někde pod nimi každý člověk stále má pocity, sny a představy.

Máme tu tedy pomyslného drsňáka Viktora, který nevybíravě komunikuje se svým stvořitelem Bouškou (či „Boušánkem“, jak ho ve „svých“ textech také nazývá). Radikální dekonstrukci lidství a humanistických postojů započal Kamil Bouška už ve sbírce Inventura z roku 2018, ale pokud v Inventuře dávaly poslední básně jakousi naději, tak ve Viktorovi z lidství zbývá už jen nadsázka, tvořivě hravý škleb a jazyk (slova). Byla-li by myslitelná dekadence a exprese bez lyrického hávu, pak by Bouška byl dědicem těchto směrů, ale hned za cynismem je zde hlavní emocí sobecká naštvanost; přičemž ovšem stoprocentní cynik netvoří (až Bouška sekne s poezií, bude možné uvěřit jeho plnému ztotožnění s drsnou „viktorovskou“ pózou), ve Viktorovi totiž máme speciální odrůdu divoce vášnivého cynismu.

Všichni známe ten instinkt, to zatemnění, kdy se náš útěk změní v útok, jenomže Bouškův Viktor je nám předkládán, jako by tímto pudem byl ovládán výhradně a neustále. Každopádně je to poezie burcující, je ovšem otázkou, k čemu se tím můžeme nechat vyburcovat – nejspíš k tomu do něčeho pěkně kopnout a zlomit si palec u nohy… Při četbě si člověk vzpomene na řadu básníků, za všechny jmenujme alespoň dva. Tvorbu Bouškova „trigonského“ souputníka Pavla Novotného (především pásmo Zápisky s garsonky) připomenou básně, v nichž Viktor vzpomíná na dospívání na sídlišti. Na mysl mi neodbytně přicházel také Bohdan Chlíbec a jeho Zimní dvůr, pro značně znechucený náhled na lidské pinožení.

Bouška „básničkář“ a Boušánek, kteří jsou v básních „školeni“ a oslovováni drsným Viktorem, jako by představovali autorovu mladicky naivní podobu ztraceného lidství. Lyričtější poloha je zastoupena jen místy (a opět, jako v Inventuře, především ke konci sbírky), jmenujme alespoň báseň „Slůně“ (s. 42) či bezejmennou „XXX“ (s. 57) a citujme např.:

jenom ty Bouško
děláš ze svinstva poezii
s. 54

či „ach srdce, kde jsou tvá dobrodružství / jak tristně končí tvoje putování“ (s. 60). Ten nestyda Bouška tomu prostě dal řádně na prdel – nejsem literární vědec, takže si tuto „klasifikaci“ mohu dovolit. Jeho poezie nám s pohrdavým smíchem ukazuje, že oproti časům Dostojevského či Camuse se v naší době (a geografické poloze) existenciální démoni přesunuli z kručících žaludků do dobře živených mozků a vyprázdněných srdcí. Hezky bych se asi ztotožnil s básní „game over“ (s. 24):

…
proč si mám povídat s umělopotnou píčeligencí
proč mám potřebovat co nepotřebuju
STOP! KONEC! GAME OVER! NASRAT!

Kamil Bouška ve Viktorovi otevřel ventil a pořádně upustil páru, je si toho vědom, a proto poslední verše sbírky zní: „a nejhorší je / že jim to všechno / budu muset vysvětlit“ (s. 62). Tož jsem rád, že na to vysvětlování nejsem sám, akorát že ta poslední báseň se jmenuje „po smrti“, takže si na autorovo vysvětlení asi ještě počkáme.

Nepropadejme však panice, samozřejmě i kniha Viktor taková, jaká je, má jistý inverzní, pozitivní náboj; když se totiž díváme do propasti, ještě to neznamená, že bychom tam hned museli skákat. Stejně jako lakování všeho narůžovo může být značně depresivní, Bouškova „citová dystopie“ má i okrajově osvobozující tón.

Koneckonců dovedu si představit, že by producent Kamil Ouška natočil podle Viktora nějaký ten básnický Vyšehrad, hustou prču bez skrupulí. V takovém případě bych se přimlouval za celou tu naši nakvašenou básnickou partu, aby nám z toho kápla nějaká ta rolička (nebo podíl na scénáři: co básník, to jeden díl Viktora), ať z toho sepisování konečně taky něco máme – byť jen trochu toho marnýho bakšiše… A kdo si myslí, že jsem to přehnal, tak ten ať si to klidně myslí, já s tím přeháněním nezačal, že jo.