Kdybych věděl, co je poezie, nepsal bych ji, protože pak bych jejím psaním poznával jen to, co už vím. Jde tedy o poznávání, o cestu do neznáma? Kam? Proč? Je to jako ptát se hudebníka, co je hudba, a chtít po něm, aby odpověděl slovy, nikoli hudební skladbou, i když jedině vlastní poslech hudby, a tedy vlastní prožitek, vlastní zkušenost, by mohly být odpovědí. Je to něco fantomového, jako v těch nesmrtelných short-videích o zvířátkách: dejme tomu, že chovám kočku (nebo ona mě, jak už to někdy u domácích mazlíčků bývá) a upeču překrásný dort v podobě sedící nebo ležící kočky. Dort má všechny kočičí atributy, od ocásku po očička a fousky na čumáčku. Když před svou kočkou vezmu nůž a rozkrojím dort, vyděsím ji k smrti a je možné, že na mě zaútočí. Ta kočka je poezie a já se právě pokouším před jejíma očima krájet dort. Z jakého je těsta? Je to jazyk. Co je jazyk? V učebnici pro první ročník gymnázií se praví: „Jazyk je systém výrazových a významových prostředků“ a nakonec:

Jak jazyk přesně vznikl, nevíme.

Někde v tomto „nevíme“ se nachází poezie, která v temnotě chladí svou srst rozpálenou slovesnými výrony. Vlastním neviditelným tělem jazyka je Tajemství, je to Boží tělo, je to Její tělo.

Německý konceptualista Joseph Beuys řekl, že umělec (měl ovšem na mysli básníka) je kněz. Je-li básník knězem, pak nikoli pro domnělou nadřazenost nad ostatními lidmi, nikoli pro kázání, odpustky, zpovědi a podobné kašpařiny, ale jen proto, že slouží, že je služebníkem. Básník je služebník slova, slouží slovu, které přesahuje jazyk. V nejvyšší možné míře napíná jazyk, ten sdílený obecný jazyk svého společenství, ve snaze dotknout se neznáma, dotknout se Jejího těla, protrhnout blánu mezi profánní a totální skutečností Tajemství, v němž se snoubí bolest se slastí. Než se Joseph Beuys stal umělcem, jako velmi mladý muž bojoval ve druhé světové válce v německé nacistické armádě. Byl pilotem bojového letadla a byl sestřelen na nepřátelském území v odlehlé ruské oblasti. Utrpěl velmi vážné zranění hlavy a pravděpodobně by nepřežil, kdyby nebyl nalezen v troskách letadla kočovným národem Evenků. Ti přiměli Beuyse nehybně ležet a zraněnou hlavu mu potírali několikerými vrstvami tuku. Beuys díky této intervenci přežil. Později, už jako známý umělec, říkal, že nerozumí mnoha věcem, že neví, co je umění (ačkoli o něm hodně mluvil), ale jedné věci prý opravdu rozumí: tuku. Tuk se stal jedním z jeho hlavních materiálů v umělecké tvorbě. Samotná tato životní zkušenost je poezií, takovou, jaká je: krásnou, krutou a něžnou.

Existují mezi básníky takoví slovesní inženýři, kteří redukují poezii na práci s jazykem. Poezie není pouhou prací s jazykem, je to služba a služba není totéž co práce. Skončit u toho, že literatura se dělá ze slov, je asi tak inteligentní jako říct, že děti vznikají pohlavním stykem nebo že hudba se dělá z houslí. Poezie je přitažlivá a pohlcující síla, není to organismus, který by se dal rozkrájet, prozkoumat pod mikroskopem a taxonomicky utřídit. Je to síla, která pohlcuje jazyk. A jazyk je falešný hráč. Literatura se dělá ze slov, ale poezie nezačíná a nekončí u vysázených písmenek. Báseň nevzniká ze sebe samé a pro sebe samu, ale z osobně zakoušené skutečnosti, která dalece přesahuje vše, co lze napsat a vyslovit. Poezie chce být zakoušena, nikoli poznávána a poznána, chce působit. Tkví v tom, co je už nebo ještě nevyslovitelné, je před nebo za slovy, je na hranici nebo za hranicí jazyka. Jde o osobní zkušenost s něčím, pro co ještě nebo už nemám slova. Jde o hraniční zkušenost. Hraniční zkušenosti bývají často spojeny s krajní bolestí a utrpením. Bez nich je možné poezii číst (a tím znovu vytvářet a přetvářet její význam), ale není ji možné psát. Poezie je jazykem neartikulovaná možnost jazyka, je tím, co je v rámci jazyka jakožto dorozumívacího prostředku společnosti nemožné. Raná životní zkušenost Josepha Beuyse je prostě nevyslovitelná; lze o ní mluvit, ale nelze ji adekvátně vyjádřit jazykem. Člověk postižený takovou zkušeností prostě nemá slov. Kdybychom všichni byli šťastní, nepotřebovali bychom poezii, byla by nadbytečná. Protože však šťastní nejsme, potřebujeme poezii, ne kvůli útěše, ale kvůli artikulaci své zkušenosti, své situace. Nechci tvrdit a potvrzovat klišé, které říká, že bolest a neštěstí jsou nutné k tvorbě (záleží zřejmě na míře a stupních). Řekněme to třeba takhle: když jste dlouho ve tmě a pak vstoupíte do světla, prožíváte extázi, oslepující, bolestivou slast. Nebo když při opakované intenzivní fyzické lásce už nesnesete, že milovaná bytost ještě má vlastní tělo, zatímco jste během milování oba prožívali sjednocení s všehomírem. Hraniční zkušenosti, blesková nahlédnutí za oponu jevového světa. Podobné zkušenosti může prožít a prožívá každý. Co by se ale s námi stalo, kdybychom byli šťastní od narození až do smrti? Poezie udržuje kontakt s odvrácenou a živelnou stranou existence. Bez vyslovování a artikulace těchto oblastí bychom buď zemřeli, nebo se stali idioty.

Jazyk a jeho obsah je vždy už dán, je historický. Neexistuje lidská zkušenost, která by neměla své místo ve zděděné slovesné kultuře. Otázkou pro začínajícího básníka tedy není „co“, ale „jak“. Je dobré vědět, že jazyk není naším nástrojem, ale naopak my jsme nástrojem jazyka. Jazyk a jeho slova nás utvořily, utvářejí naši každodenní skutečnost, bez jazyka a slov by skutečnost neexistovala. Neexistovalo by nic, od obsahů vlastní mysli až po cokoli ve zjevném světě. Samozřejmě že když jsem začínal psát básně, mou první otázkou nebylo: jak nejlépe sloužit slovu. Měl jsem jedinou starost: jak ze slovesné kulturní tradice vyrvat něco vlastního a nepodmíněného. „Básnické tvoření začíná jako násilí na jazyku,“ píše mexický básník Octavio Paz. Je to tak. Jedinečné originální události a okolnosti jako by se pohybovaly v kolejích na trati, kterou postavil a už i projezdil někdo jiný. Společný kulturní jmenovatel překrývá jedinečnost a jedinečnou životní zkušenost, a to vždy, jakmile se jí jedinec pokusí vyslovit prostřednictvím zděděné slovesné kultury. Partikulární jedinečnost slovesných výpovědí je ovládána tím, co mají společného: slovesnou kulturní tradicí. Cesta do neznáma tedy začíná destrukcí zděděných slovesných souvislostí, z nichž je třeba vyrvat několik slov, která se mohou stát jedinečnými. Tato vyrvaná slova koření v obecném jazyku, nikoli v nějakém nářečí nebo v hovorovosti, ale v živém jazyku společenství, který lidé užívají k vyslovení svých citových, sociálních a jiných zkušeností. Lapidárně se k tomuto tématu vyslovuje básník Ivan Diviš:

Báseň musí být srozumitelná, a to všem. Poslední penner si po jejím přečtení musí říct: ten chlap neměl v hlavě nasráno!

Stále přitom platí, že poezie je hraniční možností jazyka. Básník atakuje jeho hranice až k nemožnému. Odtud plyne výsostné a výsadní postavení poezie mezi všemi uměními. Proto je poezie centrem veškerého slovesného umění: protože jen díky poezii víme, že jazyk nějaké hranice má a že jsou překročitelné až k praktickému jednání. Báseň se dělá z nejhlubších vrstev bytosti a nejtajnějších a nejmohutnějších vášní a sklonů společnosti, v níž básník žije. Proto básník nemůže jinak než neustále znovu sázet vše, čím je, aniž by za to cokoli očekával. Ostatně co očekávat? S ohledem na řečené je zřejmé, že poezie je společnosti na obtíž. Společnost ji pociťuje jako osinu v zadku, a to napříč časem, v tomto ohledu se nic nezměnilo. Umí-li někdo hrát s takovými mohutnostmi, je nepohodlný v každé době. Poezie otevírá témata, o kterých společnost nechce slyšet, klade otázky, před kterými si ucpává uši a strká hlavu do písku. Společnost chce své básníky umlčovat a zničit. Používá k tomu většinou ignorování. Lhostejnost je tou nejbrutálnější zbraní takzvaně svobodné společnosti vůči básníkům. V o něco méně svobodných společnostech je básník vězněn a fyzicky likvidován. Jde jen o rozdíl stupně. Básník může odpovědět jen přitlačením svého rozžhaveného jazyka do krvavé rány na tom nejslabším místě v těle společnosti. Musí to udělat, má povinnost vůči svému slovu. Společnost nechápe, že je spoluodpovědná za básníkovo poselství, ale mohla by konečně jednou pochopit, že ničením básníků přichází o své nejcitlivější jedince. Jestliže je dnes možné, aby českému básníkovi hrozilo trestní stíhání ze strany představitelů města v demokratické západní zemi, jakou je Německo, a to pro urážku německého politika v básni, je to pokus o básníkovo umlčení. Jestliže je v téže zemi a z týchž důvodů zakazováno uvedení inscenace divadelní hry německého dramatika, je to pokus o jeho umlčení. Jestliže český nejmenovaný idiot v pozici akademika na české akademické půdě položí veřejně otázku: „Jak by to umění vlastně mělo působit, co vlastně od umění chtít?“, je to pokus o vnější korekci a v důsledku o umlčování umělce. Pojem umění zahrnuje přirozeně i poezii. Nuže, poezie není na světě od toho, aby uspokojovala společenskou poptávku a plnila očekávání veřejnosti, ať už té široké, nebo úzce akademické. Společnost, která je ochotná odpovídat si na takto položené otázky a odpovědi pak považovat za relevantní platformu pro kritéria, kterými hodlá poezii posuzovat, degraduje poezii na masový nebo elitářský konzumní produkt, kastruje kritický potenciál poezie a tím kastruje i samu sebe. Poezie nesmí na požádání poskytovat společnosti obraz, který sama o sobě chce mít. Psychologickým pozadím podobných požadavků je strach z nepředvídatelnosti. Jde o vůli eliminovat dobrodružství, nebezpečí, živelnost, vášeň. Tato vůle k anihilaci toho, co činí život živým a zajímavým, je výzvou zítřejšímu umění. Dnes, kdy se hranice mainstreamu neustále zužují, zatímco by se dalo očekávat, že v demokratické společnosti budou naopak co nejširší, kdy se za hranicí přípustnosti a normality ocitá stále větší spektrum názorů, je podezřelou i celá poezie, která se tak ocitá málem na stejné úrovni a ve stejném pytli jako konspirační teorie.

Umění vždy přináší do soudobé společnosti, v níž vzniká, novou hodnotu. Tím narušuje status quo. Skutečnost, na které se musí společnost jako celek shodnout, aby jako společnost mohla fungovat, je v optice umění vždy statická. Umělecká činnost je umění proměny. Není tady proto, aby stvrzovala předem dané podmínky, ale rozšiřuje, ruší a převrstvuje jakoukoli danost. Svět konvencí a předem daných pravidel není básníkovým světem. Robert Lowell napsal, že „nihilista chce žít ve světě, jaký je“. Básník není nihilista, prociťuje a ctí život až do poslední buňky, a právě proto mu to, co je konvenčně v lidské společnosti považováno za život, páchne mrtvolností. V podobném duchu píše Milena Jesenská o Franzi Kafkovi v dopise adresovaném Maxi Brodovi: „Vím, že se nebrání proti životu, že se brání jen proti tomuto způsobu života zde.“ [zdůrazněná slova citátu podtrhla Jesenská] Básník je středem společnosti, ale střed je mimo společnost. Znovu tvoří jazyk, který jej stvořil. Stojí uvnitř i vně. Je tím, kdo upekl a rozkrajuje dort, je tím upečeným a krájeným dortem a je tím, kdo sleduje své pečení a rozkrajování. Vlastním materiálem básnictví jsou syrové emoce formované těstem jazyka. Tato přízemní kuchyňská metafora má své opodstatnění. Básnictví nepodává příběh, soustředí se na švy, mezery a trhliny v realitě, v přítomnosti. Na to, co je před příběhem, a na to, co po něm zůstává. Podává hutný obraz dalekosáhlých souvislostí a mohutností v smysluplném celku o rozsahu několika mála slov. A ano, je to pokrm, jímž se sytí celá společnost. Předmětem básnictví samozřejmě mohou být ideje, ale na ideovém soklu básnictví nestojí. Není divu, že po celoživotním obrušování, žhavení, pájení, pečení a stloukání emocí jsou z většiny básníků ve stáří, pokud se ho dožijí, „patetické trosky“, jak říká Michel Houellebecq. Když ale byla Ivanu Divišovi na konci života položena otázka, co je poezie, odpověděl: „No, pro mě je to osud.“ Ne, nebylo to patetické, byl to konstatovaný fakt. Básník za sebou měl velké dílo a před sebou brzkou smrt. Kéž bych mohl na tuto otázku jednou odpovědět totožnými slovy.

* * *

Českou poezii aktuálně ovlivňuje několik nedorozumění, k nimž bych se rád vyslovil. Týkají se básnického vidění, básnického Já a vztahu k čtenáři. Každé z těch témat by vydalo na samostatnou esej, dovolím si jen několik krátkých komentářů, kterými budu u čtenáře riskovat dojem, že se považuji za někoho, kdo ví, co je co a kam to patří.

Velká šelma, naše malá kuchyňská kočka, se dívá. Co udělají zdejší básníci jako její pejsci? Začnou ji napodobovat a je z toho pozorování. Rozšířené lokální přesvědčení, že poezii zakládá nebo nějak podstatně určuje schopnost pozorovat a dovedně řemeslně popsat pozorované, považuji za devastující a poezii znásilňující omyl. Nelze jej vyvracet, nejsme ve filosofii ani vědě a omyly a bludy jsou konec konců tím nejlepším humusem poezie. Mohu snad mít alespoň námitku. Pozorování prostě není totéž co básnické vidění. Nevím, kdy a z jakých příčin došlo k substituci básnického vidění pozorováním. Uvědomuji si přitom, že zastávat se básnického vidění proti pozorování zní arogantně, jako bych měl na básnické vidění patent, ale o to nejde. Snad k zmíněnému nahrazení došlo proto, že „básnický zrak“ má poněkud patetický zvuk, snad proto, že jeho stopy v básních se zdají být soudobým recipientům nedetekovatelné, snad proto, že už je nedokážeme v díle rozpoznat, snad proto, že vidoucnost prostě vymizela. Otevřeně řečeno: pozorují voyeuři, šmíráci, vědci v laboratořích, vědci obecně. Pozorují ti, kteří nemilují. K pozorování není třeba žádné lásky. Zatímco poezie ze své podstaty ruší hranici mezi subjektem a objektem, pozorující ji naopak ustavuje. Pozorující zpředmětňuje pozorované. Objekt pozorování je a zůstává pouze objektem. Jako pozorovatel se nemusím obtěžovat svým vztahem k pozorovanému, a tím méně vztahem pozorovaného ke mně. Pozorování tak může být velmi pohodlné, protože nezakládá žádný vztah, ten je dokonce na obtíž. Jestli je ale něco předpokladem básnické tvorby, je to právě vztah, jsou to celé komplexy různých vztahů. Básnické vidění umí tuto spletitou síť vztahů obsáhnout jedině proto, že básník mezi sebe a svět neklade žádnou mřížku v podobě více či méně distancovaného pozorování. Básník se nedistancuje, přiznaně a obnaženě hraje hru světa. Pokud izoluje jeho objekty, činí tak kvůli hře, kvůli nové konfiguraci, přenastavení, kvůli tvorbě nových vztahů. Neliší se v tom příliš od hrajícího si dítěte. Jak si hraje dítě? Dítě při hře nikdy nestojí stranou světa, pokud se tam samo v rámci hry nepostaví, pak ale prožívá určitou zvolenou roli. Dítě je při hře vždy v centru světa, ať už si hraje na cokoli a s čímkoli, hraje si celé, hraje celou bytostí. Neexistuje žádná hráz mezi ním, jeho viděním, a světem. Vnímá svět vždy ve vztahu k sobě a vnímá jej komplexně, ačkoli se to dospělým nemusí tak jevit. Vztah, vztahovost sama, je výrazem života. Kdežto pozorovat znamená vždy poodstoupit od života a život zpředmětňovat neúčastným zrakem. A výsledkem toho má být „básnický“ popis. K němu jen tolik: Marianne Moore byla naprosto nesnesitelná, špičatá, upjatá osoba a Elizabeth Bishop je někým jiným, než za koho ji máme. Na úplném konci řetězu pozorování pozorujeme, jak pozorujeme. Wow!

Slýchávám už delší dobu ve svém okolí zvláštní naříkavé stížnosti: básníci prý na sebe, na své Já, příliš upozorňují. Jejich Já prý příliš čouhá z jejich básní. Přiznávám, že těm nářkům moc nerozumím. Zatím jsou básníci neviditelní. Básnická obec je malá a veřejnost se o ni nezajímá. O jakém upozorňování pak mluvit? Autorské Já v básni nikdy není totožné s osobním autorovým já – žádná novinka. Autorské Já je proměnnou v rovnici, která nemá, a nemá mít, žádné řešení. Řekl jsem, že vlastním materiálem básnictví jsou syrové emoce, platí to zvlášť pro lyriku. Následuje klasická Eliotova rovnice: aby básník mohl adekvátně vyjádřit (své!) emoce v básni, musí si od nich při psaní tvořit odstup. Čím silnější emoce, tím větší odstup. To ale předpokládá, že nějaké emoce má. Jestli je pak obsahem básně básníkův osobní život, jestli se hrabe v trenkách, nebo jestli píše o luční květeně, to Eliot nehodnotí. Myslím, že pokud básník zvládne tuto základní školu, je neopodstatněné vyčítat mu, že v básních tematizuje sám sebe.

S tím souvisí vztah k čtenáři. Někteří mají za hotovou věc, že básník při psaní myslí na čtenáře. Rezolutně za sebe tuto domněnku popírám. Instagrameři a youtubeři považující se za básníky nejspíš opravdu myslí především na „čtenáře“. Nejdůležitější je pro ně schopnost zaujmout, re-prezentovat se, nic proti tomu, jejich hlavním zájmem a médiem ale není slovo. Pokud jsou schopni nabídnout produkt v podobě slovního výronu, který zaujme, je to bonus navíc. Protože sociální realitu významně strukturují už nějaký čas sociální sítě, může někomu pod jejich vlivem připadat nepravděpodobné, že by básník při psaní dokázal nemyslet na čtenáře. Kdybych při psaní básně myslel na čtenáře, nenapsal bych ani verš. Pro myšlení na čtenáře ve mně v tu chvíli ani není místo. Soustředím se jen na to, co chci napsat, a všechno ostatní mě brutálně ruší. Ivan Diviš k tomu má pěkný a přesný komentář:

Je třeba bez milosti likvidovat onen polopedagogický žvást, že básník myslí na svého čtenáře. Nic takového se nikdy nedělo […]. Poezie je něco tak prostého, jakože za utrpěnou ranou se dostavuje bolest, jakože podpálená nálož přivádí výbuch, jakože bytí znamená zoufání, aktivní zoufání, a tedy nutnost zbavit se bytí a proměnit je v zář.

* * *

Zítřejší poezie: Působnost psaného slova klesá a bude klesat. Nesnesitelná sociální realita vhání básníky do vnitřního exilu. Poezie prochází implozí, stává se temnou, nesrozumitelnou. Oslovují se navzájem jen úzké okruhy přátel a známých, digitálně fundované komunity. Dříve či později přijde radikální přehodnocení digitality. Individuální tvůrčí výkony nebudou mít význam. Začnou se tvořit autorské kolektivy, které se pokusí intervenovat do veřejného prostoru, nejprve skromně formou workshopů pro veřejnost, později radikálněji subversivní akcí. Poezie se ze slovesnosti přelije do jednání. Vznikne „praktická poezie“. Všechny tyto jevy bude provázet postupný a stupňující se agramatismus a analfabetismus.

Věřím, že tělo velké šelmy, Její tělo skryté jazykem, nezůstane nedotčené. Je tady, i když vydírá mlčením. Padněte do prachu u jejích nohou!