Kamil Bouška, provokativní básník, známý mimo jiné tím, že v zájmu ochrany přírody se snaží neobtěžovat lesy svojí přítomností, opět spáchal svůj oblíbený zločin proti životnímu prostředí – knihu. A to hned v trojím provedení. Zatímco mimolidská příroda tento čin sotva zaznamená, česká část lidské přírody o něm bude mluvit v superlativech. Z velké míry po právu.

Básnický triptych Boušky tvoří sbírky Dokument, Má vlast a Na doživotí, které jsou zabalené do žlutého „šanonu“ s názvem Dokumenty.

První část triptychu představuje imaginární budoucí vývoj života lidí na Zemi a jeho zánik. Lyrickými mluvčími jsou zde různí lidé. Jejich promluvy se skládají v obraz vysoce individualistické společnosti, kterou technologie odcizují od fyzického světa. Lidé tráví čas kancelářskou prací, sedí u počítače, vyplňují tabulky a výkazy, stávají se mrtvými zaživa. Sužují je psychické problémy. Jsou natolik odtržení od fyzického prostředí, že když se v jejich blízkosti objeví hrůzostrašný jev (například krvavé maso pochodující po nádraží), téměř nikdo si ho nevšímá, nebo všimnout nechce. To, co známe, se v Dokumentu mísí s velmi zneklidňujícími surreálnými výjevy, které se zdají absurdní, ale zároveň podivným způsobem blízké, možné.

Odcizování se reálnému světu se stupňuje. Jeho obyvatelé postupně migrují do virtuálního světa, hierarchické vztahy mezi lidmi a ne-lidmi jsou převráceny, nastupují roboti, lidstvo končí, končí poezie, jak ji známe, a samozřejmě i lidský život na planetě Zemi. Ke konci 22. století se už život odehrává jinde a jinak. Archeologové z Marsu zkoumají dobu umělou a dobu koncovou, které završily dějiny lidstva.

Osvěžující jsou v Dokumentu básně, které se nepřímým, neotřelým (bouškovsky provokativním, až absurdním) způsobem vztahují k problému ekologické a klimatické krize. V jedné z básní mluvčí vyžaduje, aby i mimolidská zvířata byla subjektem etického konání, v jiné poukazuje na ekologické smýšlení jednoho z nacistů. Dalším způsobem provokace, tentokrát vtipným, je oživení anorganických věcí, které začínají projevovat vlastní vůli a zacházet s lidmi předmětně. Obecně považuji texty, v nichž lyrickým mluvčím není člověk, ale třeba bytový dům, chléb nebo rohlík, za ty z nejpovedenějších.

Ve světě, který líčí první část triptychu, postupně mizí také pohlaví, pohlavní znaky, láska a sex. Děti pocházejí výhradně ze zkumavky. Tento aspekt není ale podán příliš přesvědčivě – v jazyce se Bouškovi tuto změnu nepodařilo zachytit a prosvítá z něj maskulinní heteronormativní pohled, který by ve světě bez pohlaví a sexu přece neměl místo. Podobně bych očekávala větší jazykové a formální experimenty v básních, jejichž lyrický subjekt žije na konci 22. století, už není člověkem a nebydlí na Zemi. V obou případech by mohl být jazyk místem, kde se odehrávají radikální změny, a je škoda, že Bouška této příležitosti nevyužil.

Od časově a prostorově širokého záběru Dokumentu se v Mé vlasti dostáváme k České republice a následně k osobním vztahům, k soukromí lyrického mluvčího. Postupně se redukuje také pluralita hlasů. Triptych tak můžeme číst jako cestu dovnitř, od vnějšího světa do lidského nitra. Cestu, která nepřináší žádné prozření ani katarzi.

V Mé vlasti se do hry „vrací poezie“ a do jisté míry i lyrično, ale to jen po troškách, velmi opatrně. Zatímco do Dokumentu jsou zařazeny jak strofické, tak stichické básně (což je v knize funkční), druhou část triptychu tvoří výhradně strofické básně, rozdělené do dvou- až čtyřveršových slok.

Lyrický subjekt se cítí být součástí širšího celku, prožívá a reflektuje stav České republiky, Evropy a světa. Jaký je ten stav? Miliardáři skupují byty a média, „kdejaký vrah“ pobírá poslanecký plat a „zdaleka nejdůležitější je docházka / a dohlížení na včasnou docházku / jedním slovem zapsané hodiny / jsou v mé vlasti nejdůležitější“. Posedlost výdělečnou prací (a její nutnost), sobecký individualismus a majetkové rozdíly otevírají otázku, zda je vůbec možná láska k bližním:

jak milovat sousedy když
sousedé nemilují nikoho
kromě HDP a navíc
přicházejí bez velkých darů

jak milovat všechny ty
kteří sousedy nejsou
a přesto přicházejí s plnými
hrstmi kapitálu

aby skoupili co se dá
a pak to snědli a vypili.

Celospolečenské se tu prolíná s osobním a intimním. Ekonomické nerovnosti ovlivňují prožívání a cítění lyrického mluvčího. Ten ale přesto (nebo právě proto) odhaluje svou zranitelnost jen výjimečně, mnohem častěji zaujímá ironickou polohu – odstup, ironie a nadsázka jsou jeho brněním. Jak sám tvrdí, je „pouhý žertéř“.

Příliš žertovné však nejsou obrazy spojené s erotikou, sexem či romantickou láskou, které napříč triptychem překypují násilím. Lyrický mluvčí se opakovaně vrací k tématu lásky a její nemožnosti. V Bouškově světě mizí hranice mezi náklonností a nenávistí. Ta se projevuje verbálně i fyzicky, nicméně týká se to pouze lásky mezi mužem a ženou – jako by heterosexuální vztahy v sobě implicitně obsahovaly násilí. (Jiný druh milostných vztahů v Dokumentech neexistuje.)

V poslední knize, Na doživotí, se násilí stupňuje. Svět této sbírky je už světem totálního chaosu, proto autor v epických básních popisujících surreálné události velmi často sahá po paradoxu. Méně početné lyrické básně nepřinášejí žádnou naději, klid, spíše pojmenovávají nutnost smířit se s prázdnotou. Je to nutně prohra? Nejsem si jista. Jak už bylo několikrát řečeno, bouškovské hledání obsahu, pravdy, člověka je skrznaskrz protkáno násilím:

Kdybychom byli hudbou, byli bychom jedním já.
Ale jde o to, vykloubit se, havarovat,
zničit se a vytvořit,
sedřít z kůže člověka a člověka tím umožnit,
porodit z vlastních šťáv, jedno jak a čím.

Ono sdírání z kůže je zvlášť násilné, když se týká žen. Ty jsou v Dokumentech ostatně především aktérkami násilnických vztahů, případně sexuálními pracovnicemi, pacientkami psychiatrických léčeben, tmou a tichem, nebo mají „půvabné prcinky“. I proto doufám, že v dalších sbírkách se autor smíří s prázdnotou a nebude už tolik ničit, mrdat, drhnout, vraždit.

Přese všechny výhrady, které zde zazněly (věřím, že čtenářstvo pozná, které z nich jsou myšleny vážně a které s nadsázkou), jsem přesvědčená, že Kamil Bouška představuje výjimečný hlas současné české poezie. Dokazuje, že „intimní“ a „angažované“ nemusí být v rozporu; že angažované nemusí znamenat didaktické, prvoplánové, apelativní; že intimní nemusí znamenat sebestředné nebo trapné. Daří se mu vyhýbat nástrahám, které číhají na oba tyto typy básnické výpovědi. Kamil Bouška dokazuje, že i trvale neudržitelná mužská poezie může být dobrá.