Kamil Bouška

Špatný příklad

Beletrie – Poezie
revue Ravt 2/2023

Průhledný
Můj syn byl zázračným dítětem –
nikdy se nenaučil číst,
ve třiceti stále ještě chodil do první třídy
základní školy.
Od dvou let však bezchybně počítal.
Bavila ho čísla. Měl také sloní paměť.
Pamatoval si každou křivdu,
která na něm byla spáchána.
Hrál si vždy trochu nepřiměřeně.
Rád všechno velmi zblízka pozoroval.
Každý předmět si kladl těsně k očím
a dlouhé minuty na něj zíral.
Co dělá Péťa? Kouká!
A Péťa ležel na podlaze a koukal do koberce,
koukal do salátu s hlavou v salátové míse,
nebo rozlámal celý bochník chleba
na miniaturní drobky, a koukal.
Jednou ale vzal kuchyňský nůž na porcování masa
a rozkrájel vodu v akváriu.
Ptám se ho: „Kde je voda?“
A on povídá: „Nakrájel jsem ji na kostičky.“
„A kde jsou rybičky?“
„Na kostičky,“ odpověděl.
„A kde jsou ty kostičky?“
Pokrčil rameny, jakože neví.
Velkou vášní mého syna, když byl malý, byly mouchy.
Chytal živé mouchy a strkal si je do šuplíku u stolu.
„Co to děláš, Péťo?“ ptám se ho.
A on povídá: „Udělám ze všech much jednu mouchu
a vezmu si ji za ženu.“
„A jak to provedeš?“ ptám se.
„Vynásobím je, sečtu, a udělám velký třesk.“
Mouchy bzučely v šuplících a já si říkal,
kde jsem asi udělal chybu.
Kromě násobení much se Péťa zabýval řešením rovnic.
Neustále si pro sebe něco počítal.
Později mi řekl, že pomocí několika rovnic
může uniknout za hranice běžného prostoru a času.
Zajímaly ho také náhodné jevy.
Tvrdil, že jevový prostor je množinou všech jevů,
které se mohou vyskytnout.
Jako příklad náhodného jevu uváděl hod hrací kostkou.
Jevový prostor má prý šest elementárních jevů,
kterými jsou čísla na stranách kostky.
Jev, že padne sudé číslo, je složeným jevem,
který nastane jen tehdy, nastane-li jeden ze tří
elementárních jevů a padne číslo dva, čtyři, nebo šest.
Jev, že padne nula, je nemožný jev.
Jev, že padne sudé nebo liché číslo, je jistý jev. –
Ty pitomče, pomyslel jsem si tehdy,
že na kostce padne vždycky nějaké číslo kromě nuly,
tos teda udělal objev!
Neřekl jsem na to nic, ale v duchu jsem si nadával,
že jsem zplodil takového smrada.
Když mu bylo asi pětadvacet, propočítal se k tomu,
že spojitost časoprostoru je stejná iluze
jako spojitost hmoty.
Prostor má prý jemnozrnnou strukturu.
Skládá se z malých kroužků jako drátěná košile
středověkých rytířů. Kdyby prý zvětšil atom
na velikost naší galaxie,
nebyl by žádný kroužek větší než lidská buňka.
V té době už jsem ho dávno považoval za idiota
a smířil se s tím, že můj syn je retardovaný.
Před svými čtyřicátými narozeninami Péťa zmizel.
Na jeho stole jsem našel vzkaz:
„Informace, která padá do černé díry, se neztrácí,
ale znovu se objevuje v dceřiném vesmíru.“
Nevěřím, že ten vzkaz psal můj syn.
Vždyť neuměl číst! Jak by mohl umět psát?
Už je to pět let, co zmizel. Nikdo neví, kde je.
Nikdo ho nikde neviděl.
Při posledním setkání mi vyčetl, že krajíce chleba,
které jsem mu krájel na svačinu do školy,
byly příliš tenké.
„Chleba od tebe byl úplně průhledný,“ řekl.
To byla jeho poslední slova.

 

Špatný příklad
Obracím se na vás s naléhavou prosbou
v choulostivé věci, která mi dělá velké starosti.
Jsem pracující občan, platím daně,
spořím v rámci možností, třídím odpad,
ve volném čase sportuji, nekouřím,
alkohol piji pouze příležitostně a vždy střídmě.
Chovám se odpovědně k sobě i vůči svému okolí.
A právě odpovědnosti se týká má prosba.
Žijeme v technologicky vyspělé společnosti
a všichni víme, že důsledně odpovědné chování
zajistí trvalé zachování dosažené kulturní úrovně.
Chováme se odpovědně vůči sobě navzájem i vůči přírodě.
Ale jak se k nám chová příroda?
Nikdo neví, kolik je na obloze mraků,
v kolik hodin přesně se zatáhne obloha.
Mraky si putují po obloze, jako by měly vlastní vůli
a záměry. Takové sněžení a déšť jsou naprosto
neodpovědné vůči infrastruktuře.
Jsme schopni předpovědět, že přijde vítr.
A vítr si přichází s různou silou na různá místa
a odchází, kdy se mu zlíbí. Žádný vítr
ani déšť nebo sníh si s námi nedomluvily předem
svou návštěvu. Člověk se přizpůsobí, jistě,
od narození do smrti žijeme každý v nějakém klimatu.
Je to však ústupek za hranici odpovědného jednání.
Zaměříme-li se optikou odpovědnosti na faunu a flóru,
vidíme čirý chaos. Zvířata se pohybují, nejen po lese,
absolutně bezohledně. Spárkatá zvěř
nepředvídatelně vstupuje do cesty autům
a nikdo neví, kam vlastně směřuje.
Ani hadi s námi předem nekonzultují místo svého výskytu.
Nikdo neví, kdy a kde se právě rodí jaký had.
Ptactvo si létá, kudy chce a kam chce.
Straky létají ze střechy na střechu,
vrány v zimě okupují parky a pole.
Nikdo neví, co dělají draví ptáci, pokud neloví.
A co teprve myši. Vždyť nemáme vůbec přehled
o tom, kde si která z nich udělala hnízdo.
Kdo naposledy mapoval dráhu krtků?
Proč je ten který krtek právě tady a nikoli jinde.
Nebo hmyz. Včely jsou jistě užitečné,
ale neodpovědně si létají, kudy chtějí.
Není jasné, proč zrovna tato konkrétní včela
přilétla právě sem, zatímco jiná včela sem vůbec nepřilétne.
Totéž mouchy. Mouchy jsou přímo exemplárně neodpovědné.
Nezajímá je pouze maso a sladkosti,
kterých se neurvale dožadují,
aniž by za ně cokoli nabízely,
ale ještě provokují a zahrávají si s námi,
když nám bezdůvodně sedají na ruce a obličej,
ačkoli nejsme mršinami ani dortem s čokoládovou polevou.
Tento banditismus provádějí po celé generace
a dosud je nikdo nepohnal k odpovědnosti.
A co flóra. Vysemení se, kde chce.
Pampelišky si neodpovědně rostou klidně
u železničních kolejnic.
Nikdo neví, kdy a kde se objeví kopřiva.
Strom aspoň stojí na místě, když zakoření.
Jak máme potom učit své děti odpovědnému chování
tváří v tvář přírodě?
Kopřivy žahají bezdůvodně. Mouchy obtěžují bezdůvodně.
A tak vás tímto naléhavě prosím,
abyste rázně zakročili vůči přírodě
a jejímu neodpovědnému chování.
A pokud nebude možné přivést k odpovědnosti celou
přírodu, ať se chová odpovědně aspoň hmyz.
Myslím, že to dlužíme svým dětem.
Příroda jim dává špatný příklad.

 

. . .

svět zachrání ekobiopolitika vždyť
lidé jsou jen jedním ze zvířecích druhů
poslechni si odborníka profesora botaniky
a nacistu Ernsta Lehmanna:

„oddělování lidství od přírody vede k zhoubě
samotného lidstva a k zániku národů
pouze znovusjednocení s celkem přírody

usilování o propojenost s úplností života a samotnou
přírodou a přirozeností do níž se rodíme je nejhlubším
smyslem nacionálněsocialistického myšlení“

svět zachrání znovu eugenika vždyť
stejně jako u jiných zvířat jsou slabí a nemocní
jedinci zabíjeni a nadřazená plemena
chráněna před invazivními druhy

 

Řešení
Historický výzkum
molekulárních biologů se zaměřoval
na humanizaci laboratorních zvířat.
Výsledkem byla například
prasata s lidskou krví
nebo ovce se srdcem člověka a lidskými játry.
Cílem těchto projektů bylo vytvořit
zvíře s lidskými orgány použitelnými
pro transplantace, testování léků
a modelování chorob.
K revolučnímu obratu směru výzkumu
došlo v reakci na neúnosně rostoucí
lidskou populaci.
Hlavním smyslem již není léčba lidských nemocí,
ale prostý výkrm stávající lidské populace
jako prevence sociálních nepokojů
z důvodu nedostatku potravin.
Výzkum se nyní zaměřuje
na animalizaci laboratorních lidí,
kteří pak slouží nejen jako krmivo,
ale také jako levná pracovní síla.
Prase obohacené lidskými buňkami
samozřejmě nemůže zastat
ani rutinní lidskou práci,
zatímco člověk obohacený o zvířecí buňky
je rezervoárem potravy
a zároveň je schopen pracovat.
Můžeme se chlubit revolučními prototypy
prasečích lidí, kravích lidí a ovčích lidí.
Výroba probíhá vpravením
dejme tomu prasečích kmenových buněk
do lidského embrya.
Následně se provede modifikace lidského DNA
tak, aby se deaktivovaly geny
zodpovědné za tvorbu příslušného orgánu,
jeho tvorbu pak zajistí prasečí kmenové buňky
(mohou se diferencovat libovolně).
Pokud jde o to, že člověk nepřežije odběr
prasečího srdce nebo jater,
pak ovšem nepřežije ani porážku na maso.
Historický výzkum našich předchůdců
měl také svůj smysl.
Březí kráva dnes běžně rodí lidské jedince,
a i když lidé zatím nerodí telata,
kvůli stavbě svého těla,
mohou běžně přivádět na svět
jiné živočišné druhy
obohacené o lidské kmenové buňky.
Problém nedostatku potravin je vyřešen
díky tomuto technologickému vývoji.

 

Něco nového
Čekám na tebe, čekám na tebe, koníčku můj,
vstávej, vstaň, tvoje luční víla tě volá, přileť
ke mně, vstávej, copak jsi zapomněl, vzpomeň si,
to jsem já, seznámili jsme se na pastvinách, pod
lučními květy, řekl jsi, že jsem tvoje luční víla,
Medoočko, řekl jsi, Medoočko, podle žlutých očí,
pastviňáčku můj zelenoboký, letěli jsme spolu,
prolítali celé noci, a jak jsi zpíval, jak jsi cvrkal,
cvrkáčku můj milovaný, a pak to kalné světlo,
chtěl jsi k němu, něco se pod ním slavilo, nikdy
jsme spolu nebyli tak blízko velké společnosti,
nechoďme tam, koníčku, říkala jsem ti, nechoďme
tam, ale tys chtěl, bála jsem se, bála jsem se kalu
toho světla, řekl jsi počkej, počkej tady, vrátím se
a něco ti přinesu, něco nového, nějakou novou
zkušenost, řekl jsi, neboj se, ale já se bála,
cvrkáčku můj rovnokřídlý, a nechtěla se rozdělit,
a tak jsi letěl, koníčku můj zelený, letěl jsi mezi
ty mžourající tvory, kteří v noci nic nevidí, a snad
ses i posadil někomu z nich na tvář nebo na ruku,
a tvoje nitkovitá tykadélka možná i cítila, co ještě
nikdo nikdy necítil, ale jak malý jsi byl proti nim,
jak droboučký na něco tak ohromného, pastviňáčku
můj, co bys mi tamodtud mohl přinést, nic mi
nechybí, jen když jsi se mnou, čekám na tebe,
čekám na tebe tady na studené větvi, sedím na
modrém zábradlí, tam, kde jsme se rozloučili, celou
noc čekám, noc je pryč, a ty nepřicházíš, ti mžouraví
právě uklízejí terasu, odnášejí prázdné sklo, a ty
ležíš hluboko dole, tam u prahu jejich dveří, ležíš
tam a já nemůžu za tebou, ležíš a nehýbeš se,
nehýbeš se, a já nevím, co je s tebou, nikdy jsem
nikoho neviděla takhle ležet, nevím, co to
znamená, koníčku můj, vstávej, prosím tě vstaň
a přileť ke mně, co je s tebou, cvrkáčku můj
zelenoboký, co je s tebou, pojď ke mně, čekám na
tebe, copak jsi zapomněl, to jsem já, tvoje luční
víla, Medoočko, řekl jsi, Medoočko, podle krásných
žlutých očí.

 

. . .

Konečně a také naštěstí už není možný
intimní vztah ve dvou. Vždyť už jsou dávno
k smíchu zamilované párečky. Zastaralo
divadélko lásky s nechutnými scénkami.

Konečně a také naštěstí už není třeba
žádné důvěry. Vždyť každému je dávno
jasné, že pocity jsou jenom bakterie –
neumí a nemohou nikoho oslovit.

Konečně už nikdo s nikým nešuká.
Nikoho nebaví mechanicky obrábět
tělní otvory se stále stejnou předstíranou
radostí. Sex byl zajímavý už jenom

jako nástroj ovládání. Konečně je
po všem, je uzavřena tahle trapná
kapitola. Vždyť i na tobě jsou nejlepší
tvoje boty, make-up, a možná vlasy.

Konečně už nikdo nikoho nemá rád.
Je ticho a klid, stále stejný
předstíraný smutek i v popmusic.
Žádný cit, neměnná hladina

nicoty a prázdnota. Konečně
už nikdo nikoho neoslovuje,
ani si netroufá oslovit. Každá láska
je dávno vyhlazena a vyvápněna.

Konečně už nikdo nemá žádné pohlaví.
Hormonální problémy jsou vyřešeny
a také láska jednou provždy opustila
scénu. Bývalé holky někde v zákulisí

ještě mrdají bývalé kluky, ale není z toho
nic. Děti rostou ze zkumavek bez
vývojových potíží. Konečně jsou si
lidé blíž než byli kdysi s pohlavními znaky.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kamil Bouška

    (1979) publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (Dauphin, 2008). Samostatným debutem je sbírka Oheň po slavnosti (Fra, 2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategoriích poezie a objev roku. V roce ...
    Profil

Souvisí

  • Kamil Bouška

    Blondýnka

    Její sláva stoupá a s ní roste i její odpor k Marilyn Monroe. V jednom rozhovoru říká: „Jsem otrokyní Marilyn Monroe.“

    Drobná publicistika – Úcta ke světlu
    Z čísla 2/2023
  • P. B. Shelley, Romantismus
    Anketa s Marianem Pallou, Patrikem Linhartem, Michalem Maršálkem, Annou Kotvalovou, Josefem Kučerou, Ondřejem Maclem, Františkem Dryjem, Tomášem Gabrielem, Emilem Haklem, Milenou Slavickou (M. S.), Kamilem Bouškou, Petrem Motýlem, Petrem Čermáčkem, Janem Vozkou, Robertem Wudym a Vítem Kremličkou

    Jsou chvíle, kdy legendy bijí do bran

    Ptá se Milan Ohnisko

    Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
    Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
    Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
    Romantismus je dehet na mé duši
    Romantismus je Madona ve skalách

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 13/2022
  • 03_reflexe_01
    Egon Bondy, Reflexe
    Jaromír Typlt, Kamil Bouška, Martin Stöhr, Patrik Linhart

    Reflexe o Bondym

    Egon Bondy je pro mě vzácným a jedinečným českým filosofem, který intelektuálně neustrnul v době před rokem 1989 a dokázal s kritickým odstupem hodnotit nejen ji, ale i dobu následující. (Kamil Bouška)

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 17/2021
  • Mezi uměním a pornem
    Anketa s Alžbětou Stančákovou, Zbyňkem Fišerem, Elsou Aids, Romanem Krištofem, Karlem Škrabalem, Bořkem Mezníkem, Vítem Kremličkou, Františkem Dryjem, Zuzanou Lazarovou, Adamem Borzičem, Olgou Stehlíkovou, Janou Orlovou, Kamilem Bouškou, Tomášem Míkou, Annou Beatou Háblovou, Viktorií Rybákovou, Svatavou Antošovou, Petrou Strou a Ondřejem Hanusem

    To nejsou prázdné řeči, ale nádherná, vlhká pravda

    Ptá se Milan Ohnisko

    K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 13/2021