O chlebu a vodě

1
Směs mouky a vody,
jedlá hmota,
těsto míchané cizíma rukama –
uvnitř nic než pórovitá střídka.
Porcovali mě, posolili a dusili droždím,
abych v teple kynul.
Kynul jsem v děloze vysypané moukou.
Pak mě štrejchovali, dostal jsem tvar
a stal se bochníkem.
Vyklopili mě z dělohy a vsadili do pece.
Zrál jsem ve výhni při dvě stě šedesáti stupních.
Kdo z těch, které krmím, ví, co je žár.
Kdo z nich se někdy pekl v peci.
Propekl jsem se ke křupavé kůrce.
Jsem lev mezi potravinami,
lev mezi krmivem.
Vykynul jsem víc, než mi dovolilo droždí.
Už mám plné zuby svého těsta.
Nevejdu se do žádných úst,
nikdo už mě nepřikryje utěrkou,
i kuchyň je příliš malá.
Po mém prvním slovu člověk oněměl.
Přišlo samo a s ním hlad,
chuť na jiné těsto.
Které ruce mě nakrmí?
Kdo z vás bude mojí potravou?

2
Když poprvé promluvil můj chléb,
přeslechl jsem ho.
Myslel jsem si: asi ti zavrzalo v hemisférách,
mrzne ti šťáva v šišce a roste ti tam krápník.
A i kdyby mluvil, vezmu na něj nůž,
ukrojím krajíc a namažu ho máslem.
Sotva jsem položil kostku másla na stůl,
promluvil chléb podruhé, a rovnou křičel:
„Musíš mě krmit! Nejsi sám, kdo musí jíst!
Strkat si mě upečeného do pusy, to umí každý!“
Opatrně jsem pomalu obešel stůl a monstrum,
které zřetelně dýchalo a každým nádechem
nabývalo na objemu.
Než jsem vycouval z kuchyně,
pokrýval chléb už celou desku stolu
a rychle rostl vzhůru ke stropu.
Napadlo mě, asi ze šoku: toto je tělo Boží.
Zamknul jsem se v koupelně, lehnul si do vany,
o kolena opřel notebook a googloval.
Všechny zprávy hovořily o pohřešovaných lidech –
nedošli domů nebo do zaměstnání.
Na místech jejich posledního výskytu zůstávaly
vyhaslé telefony potažené těstovitou mázdrou.
Během jediného dne zmizela všechna sousoší světců.
Oltáře i sakristie po celém světě
podobaly se listům salátu ožraným slimáky.
Zmizely knihy z knihoven i soukromých bytů.
Jedinou památkou po všech památkách a lidech
byla houbovitá hmota, těstovitý sliz.
Psalo se o tom, že náš chléb zešílel.
Dva dny jsem žil jen o vodě
a poslouchal praskot nábytku
v kuchyni, obýváku i ložnici.

3
Třetí den zalil tichem
laviny hluku, otřesů a tříštění.
Ticho znehybnělo,
každý čtvereční centimetr
po celé rozloze bytu.
Ždímal mě strach ze zvuku
a svíralo kručení v prázdném břiše.
Pak zaklepal na dveře můj chléb
a promluvil potřetí:
„Jak bych měl reagovat,
jako bochník z bílého pečiva,
na katastrofální nerovnost mezi mnou a tebou?“
Odmlčel se, významně se odmlčel,
jako by to dávno uměl.
Studený pot mě mrazil na čele.
Snad nečeká, že odpovím.
Myslel jsem si, že šílenství připravuje o řeč
a netušil, že může k řeči přivádět.
Za dveřmi koupelny zašumělo
a chléb mluvil dál s jakousi falešnou skromností:
„Víš, jsem jenom chléb, neumím jazyky,
nebyl jsem doktorandem
literární vědy Akademie věd,
nestudoval ve Vratislavi,
ani ve Frankfurtu nad Mohanem.
Neabsolvoval jsem Univerzitu Johanna Wolfganga Goetha.
Nezabývám se estetikou
v domácí ani zahraniční poezii
a nebyl jsem nominován
na žádnou z literárních cen.
Nikdy jsem nikoho neučil a nikdo neučil mě.
Jsem jenom chléb, jenom básník…“
řekl: básník,
hromada nafouklého těsta řekla, že je básník,
ta hrůza by mě rozesmála.
Pak ale dodal:
„jenom produkt ekonomické a sociální aparatury,
stejně jako ty.“
Hrůza ve mně se rázem proměnila v hněv.
Stejně, jako já, jsi z vody!
Vznikl jsi na ohni, vodou zanikneš!
Vyskočil jsem, uchopil sprchovou hadici,
pustil vodu plným proudem
a otevřel dveře.

Parnas

Vážený pane,
velmi vřele vám děkujeme
za ukázky vašeho díla,
které jste nám tak laskavě zaslal.
Usuzujeme z nich, že jste velký básník.

Dovolujeme si vás proto tímto pozvat mezi sebe.
Přijeďte prosím a zabijte nás
vznešenou silou svého slova.
Již nyní je vaše jméno
podepsáno pod našimi životy.
Seznáváme, že pouze služba vašemu dílu
dává smysl naší vlastní skromné práci.
Neváhejte posloužit si jí, jak je vám libo.
Jsme si jisti, že tato doba
nalezne své ospravedlnění pouze ve vašem díle.
Bude nám nesmírnou ctí
zanikat v jeho nesmrtelné záři
a pokorně doufat, že smíme stát
alespoň v jejím stínu.

S nehynoucí láskou
vám navždy oddaná redakce.

Parnas

Vážený pane,
po důkladném prostudování vašich textů
jsme provedli srovnávací analýzu s texty
literárního kánonu i vašich současníků
a dospěli k závěru, že jste nás
záměrně uvedl v omyl, když jste nám
zaslané dílo vydával za vlastní,
ačkoli jste ho kompletně opsal od jiných autorů.
Váš autorský vklad spočívá
pouze ve svévolné kompilaci cizích textů.
Na základě tohoto zjištění si dovolujeme tvrdit,
že jste plagiátor a podvodník.
Náš finální názor na podvrh,
který vydáváte za své dílo,
stojí na následujících faktech:
Nejste pánem jazyka, kterým hovoříte v textech.
Používáte slova obecného významu,
to jest slova, která používá úplně každý
bez ohledu na to, zda je literátem, nebo není.
Marně jsme pátrali po nějakém vašem vlastním
původním slovu. Co se týká slov,
platí násobně pro verše a věty.

Byli bychom ochotni shovívavě přimhouřit oči
nad vašimi ranými básněmi, i když se v nich
snažíte kompenzovat smyslovou chudokrevnost
imitací březinovské metafyziky.
Prokázali jsme však, že veškeré
euforické tóny a motivy jara jste bezostyšně
a doslovně kopíroval od svého současníka a kolegy
Adama Borziče. To, že se váš přítel nikdy
neohradil vůči vašemu jednání,
svědčí pouze o jeho velkorysé ušlechtilosti.
Když už berete laskavě na milost smyslovou realitu,
objevuje se benzín. Jenomže před vámi
pracoval mistrně s motivem benzínu jiný váš kolega
a současník, Petr Řehák.
Zdá se, jako byste skutečnost nedokázal vnímat
a absorbovat jinak než Petrem Řehákem.
Natolik ve vašich verších zcela absentuje
jakákoli stopa původního vztahu ke skutečnosti.
Nemluvíme už ani o tom, že slovo benzín
nevymyslel Petr Řehák.
Troufáme si tvrdit, že kopírujete
každého Řeháka své doby, který je literátem.
Nepřiznaně a poněkud závažněji opisujete
od Jakuba Řeháka například: „Dny končily,“
zatímco Jakub Řehák průkazně již před vámi
napsal: „Dny začínaly.“
Když pomineme váš typický nekrofilní obrat ke konci,
vidíme téměř totožný rytmus,
totožné slovo na prvním místě, a na druhém
slovo zrcadlově obráceného významu.
Připouštíme, že něco takového se může přihodit
i poctivým básníkům, ale zatímco poctivý básník
by se za tento lapsus omluvil
a inkriminovanou báseň by nepublikoval
pod vlastním jménem, vy jste ji pod svým jménem
publikoval, aniž jste uvedl zdroj citace.

Dosud jsme hovořili o kopírování vašich současníků,
ale způsob, jakým zacházíte se světovým
literárním kánonem, nemůžeme nazvat jinak
než bezskrupulózním loupeživým rabováním.
Zneužíváte a svým jménem publikujete
překlady autorů, jako jsou Rilke, Joyce,
Nietzsche, Lecomte, Artaud, Baudelaire a mnoha dalších.
Přivlastňujete si obětavou práci
překladatelů těchto autorů.
Pohrdáte překladateli i uvedenými autory,
jejichž texty zrůdně kompilujete
a karikujete tím jejich původní díla.
Například „znovuzrodit se ve stovce bytostí“,
to opravdu nenapadne každého.
K tomu už je třeba jistého génia,
kterým Friedrich Nietzsche ovšem byl,
na rozdíl od vás. Vy jste si jeho génia
samolibě přivlastnil a podepsal se pod jeho slova.
Rovněž „pohlcení, prolomení všeho“ jste opsal.
Zatímco nepochybujeme o tom, že Roger Gilbert-Lecomte
takové pohlcení a prolomení prožil na vlastní kůži,
ve vašem případě jsme si jisti, že nejste schopen
sobě vlastním způsobem prožít vůbec nic.

Nejotřesnější na vás ovšem je,
a v tomto bodě nabývá vaše jednání
charakter trestného činu,
že neváháte zneužívat i vlastní matku.
Při pečlivé analýze vašich textů jsme se museli
uchýlit k metodám investigativy a terénního výzkumu.
Jejich pomocí jsme zjistili, že verš
„okolo za sebe, okolo k sobě“
je doslovnou citací ze snu vaší matky.
Použil jste slova z jejího snu bez jakékoli snahy
o změnu kontextu a opět bez uvedení autorství.
Ani toto incestní zneužívání vás však neuspokojilo.
V jedné z nejnovějších básní
doslovně přepisujete výpověď z výslechu
obecně známého sériového sexuálního vraha.
Postava představující v básni personifikovanou poezii
hovoří ústy devianta!
To už není pouhý literární plagiát,
ale naprosto bezcitný zločin.
Něco takového nemá v historii literatury obdoby.

Tímto výše popsaným jednáním jste se diskvalifikoval
jako básník a odsoudil jako člověk.
Od této chvíle už nepatříte do literární společnosti.
Považujeme za nemožné tolerovat vás
i jako spoluobčana.
Domníváme se, že společnost se musí chránit
před působením amorálních jedinců.
Proto jsme se rozhodli podat na vás trestní oznámení
nejen pro porušování autorského práva,
ale i pro schvalování a podporu zločinů proti lidskosti.

Redakce.