baudelaire_bouska
Charles Baudelaire
Kamil Bouška

Můj Charles Baudelaire dneška

Vidím určitou souvislost, nebo dokonce podobnost mezi způsobem, jakým tuto krizi řeší Baudelaire a jakým podobnou krizi řeší v jiné době Andy Warhol.

Esejistika – Esej
Z čísla 7/2021

Svět spěje k zániku. Jediným důvodem, kvůli němuž by ještě mohl trvat, je to, že existuje. Jak chabý je to důvod, srovnáme-li jej se všemi těmi důvody, které nasvědčují opaku […].

Jako nový příklad a nové oběti neúprosných mravních zákonů zahyneme tím, čím jsme se domnívali žít. Mechanizace nás tolik zamerikanizuje, pokrok v nás umoří veškerou duchovnost […].

Avšak všeobecný úpadek nebo všeobecný pokrok – neboť na názvu mi příliš nesejde – se neprojeví jen prostřednictvím politických institucí. Projeví se to pokořením lidských srdcí. Cožpak musím říkat, že to málo, co z politiky zbude, se bude obtížně projednávat pod tlakem všeobecné zvířeckosti, a že vládcové proto, aby se udrželi a aby vytvořili jakýsi fantóm pořádku, budou nuceni uchýlit se k prostředkům, které by vyděsily i dnešní lidstvo, i když je už odolné?

Žádám všechny myslící lidi, aby mi ukázali, co zbývá ze života.

 

Co dodat k těmto nesnesitelně aktuálním Baudelairovým slovům? Jsou to prorocká slova hluboce trpícího člověka v prudce se proměňující době a my jim rozumíme o to lépe, že bychom jimi mohli popsat i svou dobu, v níž právě imitujeme život. Číst Baudelaira, jenom Baudelaira, je dnes téměř nemožné, protože už první asociace, které vytanou při pouhém vyslovení jeho jména, jsou produktem historického interpretačního balastu, pod kterým Baudelaire pokaždé znovu umírá. Každá nová interpretace nám Baudelaira ještě více vzdaluje. Baudelaire je neviditelný a téměř nečitelný. Tím není řečeno, že nemá smysl se o četbu Baudelaira pokoušet. Ale chceme-li číst Baudelaira, nečtěme J. P. Sartra, nečtěme Bernarda-Henri Lévyho, nečtěme Waltera Benjamina, nečtěme Nietzscheho, ale čtěme Charlese Baudelaira, chceme-li číst Charlese Baudelaira. Pokusil jsem se vyrovnat také s Baudelairovými vykladači.

Kultura, v kterou Baudelaire ještě věřil a kterou stavěl do opozice vůči vulgaritě obchodních zájmů manifestovaných jako cosi přirozeného, je ovšem přímo odpovědná za výše popsaný stav. Kultura legitimizuje nekrofilní ekonomický a politický systém. Baudelairova doba je přelomová formující se buržoazií, uvolněním ekonomické síly měšťanské třídy. Umělecké dílo nabývá výrazný charakter zbožního produktu a jeho recipient zaniká v masovém publiku s masovým vkusem. Trh se stal objektivní instancí a podle Waltera Benjamina jej Baudelaire byl schopen či nucen jako takový uznávat. Lze ovšem namítnout, že Baudelaire byl, kromě jiného, také člověkem své doby a na popsaný průběh změn měl minimální osobní vliv. Baudelairův postoj byl ovšem jednoznačný:

Obchod je přirozený, a tudíž hanebný… Půjčka za oplátku, pod půjčkou se rozumí: vrať mi víc, než jsem ti dal.

Zdá se, že Baudelairův postoj je motivován morálně, ale byl by omyl jej vnímat pouze takto. Baudelaire se hlásil ke katolictví, které si redukoval na nauku o dědičném hříchu, pouze z estetických důvodů. K celému světu se vztahuje především jako umělec. Umění nikdy nebylo věcí všech, ale vždy jen: Něco pro někoho; tak tomu bylo dosud. Baudelaire vnímal umění jako výsostně výlučnou záležitost, jako něco, co se z podstaty příčí jakékoli masovosti. Když píše o Poeově Americe, vyjadřuje naprosté znechucení tamějšími poměry a popisuje všudypřítomnou hloupost a tupost:

Člověk by málem řekl, že se zrodila nová tyranie, tyranie zvířat, zookracie…

a dále popisuje, s jakou odezvou na Poea se setkal v okruhu Poeových přátel, známých a spolupracovníků: Poeův životopisec si myslí, že kdyby Poe usměrnil svůj talent a přizpůsobil jej americkým poměrům, mohl by vydělat hodně peněz; jiný zase tvrdí, že kdyby Poe nebyl geniální, ale měl pouze talent, bývalo by to pro něj lepší; další redaktor přiznává, že bylo obtížné Poea zaměstnávat, protože převyšoval ostatní svým stylem psaní. Baudelaire nakonec dochází k závěru:

Veřejné mínění v demokratických společnostech je neúprosná diktatura…

Walter Benjamin resumuje:

Svět upadající do mrtvolné strnulosti, našel Baudelaire u Poea. Poea mu učinilo nenahraditelným to, že popisoval svět, který opravňoval Baudelairovo básnictví a pozorování.

Dovolím si tvrdit, že Benjaminův závěr je poněkud svévolný. Svět mrtvolné strnulosti nemusel Baudelaire hledat, viděl ho všude kolem sebe. Benjamin jako by předpokládal, že básník si svůj svět kompletně vymýšlí ve své (choré) mysli. Mrtvolnou strnulost světa Baudelaire jasnozřivě detekoval, přestože jej popisoval také jako obchodnické hemžení, které nemá žádný vlastní střed, jako tyranii veřejného mínění, vládu cynické a pokrytecké průměrnosti, která šlape po všem ušlechtilém. Jak komentuje filosofka Françoise Coblenceová,

bratrství lidí nakonec jen zakrývá jejich strach ze samoty a vychází najevo, že je to jen ‚sbratřovací prostituce, která bude trvat tak dlouho, dokud bude trvat bída‘. Navzdory nezúčastněnému tónu zůstává Baudelaire citlivý vůči chudobě, beznaději a samotě, kterou plodí chudoba, stáří a velkoměsto.

Baudelaire je bytostný svobodný umělec povahou, a pak teprve vlastním rozhodnutím. To vysvětluje mnohé z jeho postojů. I přes svou evidentní sociální citlivost neuznává služebné umění:

Všichni tito filozofové a socialisté od literatury pouze žádají, aby se stala institucí nebo nástrojem na převýchovu lidu. To je naprosto opačný přístup, než který vyznáváme my, kdo jsme se narodili v šťastném a zářivém intervalu fantazie…

A jinde:

… čím více se umění oddělí od poučování, tím více se povznese ke kráse čisté a netendenční.

Podivuhodně aktuálně znějí dnes v českém literárním prostoru i tato Baudelairova slova. Umění není lepší a krásnější tím, že vyjadřuje ušlechtilé postoje autora. Ty jsou naopak často na škodu vlastní poezii. Jistě, nějaký chytrák by se prizmatem dnešní optiky mohl chtít vysmát básníkovi, který sociální patologii čelí čistou krásou svých básní. Nevzdělance bychom mohli lacině uzemnit poukazem na fakt, že Baudelaire stál s puškou v ruce na dělnických barikádách v roce 1848 a riskoval život v přestřelce, ale tuto linii nebudu dále rozvíjet. Podle literárního kritika a filosofa Waltera Benjamina tyto proměny hospodářských poměrů přivedly zánik lyrického básnictví. Přesto uznává Baudelairovu originalitu, když této krizi čelil právě knihou lyrických básní. Filosofové se mýlí velmi často, pokud interpretují básnická díla a životy básníků, což ilustruji na jiném místě, ale Benjamin byl z hlediska relevance asi prvním interpretem Baudelaira, i když i jeho interpretace trpí zkratkami a umělými, bez zřejmé souvislosti s dílem tvořenými předpoklady.

Baudelaire se ocitl na rozhraní epoch. Umění, včetně slovesného, stávalo se tržním artiklem, zbožím. V prudkém kontrastu k tomuto novému faktu a ve stejné chvíli ještě bylo umění viděno jako vznešené lidské poslání výjimečně nadaných jedinců. Baudelairova jedinečnost pramení z toho, že viděl skutečnost takovou, jaká vždy byla, je i bude. Dokázal ji vidět nahou, aniž by si dělal jakékoli iluze a aniž by přitom slevil ze svého estetického ideálu. Umělec se dal koupit historicky vždy. Nové bylo, že tentokrát si jej kupovala široká veřejnost, masa zákazníků, nikoli už knížecí dvory. Vidím určitou souvislost, nebo dokonce podobnost mezi způsobem, jakým tuto krizi řeší Baudelaire a jakým podobnou krizi řeší v jiné době Andy Warhol. V Americe šedesátých a sedmdesátých let 20. století byla celospolečenská situace rovněž velmi turbulentní a abstraktní expresionismus, který do té doby ovládal výtvarnou scénu, se začal vyčerpávat. Tento poslední styl vycházející z vnitřního modelu, který veškerou uměleckou kvalitu stavěl na niternosti, už nevyjadřoval novou senzibilitu. Ve srovnání se stále zářivějším světem reklam, neonů, povrchnosti estetické, morální i umělecké, působil abstraktní expresionismus poněkud špinavě a archaicky. Ale neležela snad pod neony rovněž mrtvolně strnulá skutečnost? Jak vpašovat naléhavý obsah do tak omezené vizuální gramatiky, do tak úzkého estetického cítění a všeobecné nudy? Vidím analogii mezi Baudelairovou básní „Mršina“ a Warholovými sítotisky s automobilovými nehodami nebo elektrickými křesly v kontrastních magazínových barvách. Baudelaire píše v alexandrinech, klasicistní formu naplňuje morbidním obsahem. Warhol naopak nemaluje, ale používá reprodukční techniku pro vlastně tradiční náměty. Warhol i Baudelaire však svými přístupy k námětům atakují odvěká kulturní tabu a nastavují své společnosti zrcadlo. Baudelaire byl odvážnější, když zachytil i proces rozkladu po smrti. Jeho dílo má hluboký symbolický význam – pach rozkládající se kultury nyní cítíme s Baudelairem znovu, táhne se čím dál tím více truchlivějšími dějinami už hodně dlouho a zdá se, že v něm ještě několik generací bude muset žít.

Baudelaire, člověk kritického a jemně rozlišujícího ducha, však nebyl žádným realistou. Tvrdil, že

realismus je protichůdcem umění.

Podle Baudelaira

neexistuje umělecké dílo, které by se co do reálnosti vyrovnalo realitě a že není reality, která by bez ideality byla opravdovým uměleckým dílem.

Umění je Baudelairovi

deformováním skutečnosti, stylizujícím daný materiál tak, že se ‚lež‘ stane prostředkem k dosažení vnitřní, umělecké pravdivosti… Pravda snu je pravdivější než pravda skutečnosti.

Je zřejmé, že nejde o žádný druh eskapismu, ale o naprosto vědomou tvorbu.

Příběh díla Charlese Baudelaira je příběhem evropské moderní poezie od jejích počátků v polovině 19. století, až do dnešních dnů a napříč jednotlivými regiony. Dnešní dny totiž nejsou vymknuty z dějin evropské moderní poezie, jsou její součástí, jakkoli by si někteří kritici a historici přáli mít kapitolu modernismu uzavřenou, aby ji mohli pohodlně katalogizovat a libovolně interpretovat bez rizika, že se tato tradice projeví jako živá. Nikdy nelze dost zdůraznit, že bez Baudelaira by žádná moderní evropská poezie neexistovala. A neexistovala by také bez mezikulturních vazeb a překladů z jazyka do jazyka. Ale mezikulturní výměna může existovat a probíhat pouze za předpokladu, že existují nějaké kultury, které se od sebe odlišují. V homogenní společnosti, která postrádá rozlišující prvky; ve společnosti unifikovaných hodnot a nivelizované kultury přizpůsobené masovému vkusu a široké veřejné poptávce; v takové společnosti žádná mezikulturní výměna probíhat nemůže. Baudelaire je živý básník umrtvovaný četnými filosofickými interpretacemi. Některým z nich se budu věnovat.

Evropští básníci nebývají chápáni evropskými filosofy. Je podivuhodné, do jaké až míry sahá nepochopení filosofů pro básníky. Nebylo by přehnané tvrdit, že básníci jsou filosofy téměř vždy zabstraktněni, odhmotněni, a tím zmrzačeni, aby mohli být už jako prášek, jako krmivo, nasypáni do filosofického pojmoslovného stroje. Příkladem za všechny je Hölderlin Martina Heideggera. Na vzdušného Hölderlina, jehož duchovní cítění nezná hranice, věší Heidegger jakousi trhlinu v podobě své půdy, své hlíny, svého milovaného bláta a z Hölderlina činí dvorního šaška své nahnědlé filosofie. Baudelaire sám patří mezi nejzneužívanější básníky, což samo o sobě ilustruje jeho nesmírný vliv a význam. J. P. Sartre se domníval, že ho s Baudelairem sbližuje podobná životní zkušenost. Matky Baudelaira i Sartra se znovu provdaly, když byli jejich synové malé děti. Sartrova analýza Baudelaira však působí trapným dojmem, protože je pouhou projekcí Sartrových komplexů na Baudelairův život. Sartre podsouvá Baudelairovi pohnutky, úzkosti a neurózy, kterými sám trpěl. Vyčítá mu, že nevzal osud do svých rukou, že se neodvažuje postavit se životu čelem. Podle Sartra si osud prokletého básníka zvolil Baudelaire sám, protože podle Sartra si každý volí svůj osud sám. Sartrův Baudelaire prchal před svobodou a odpovědností. Sartrovo zaklínadlo svoboda a odpovědnost je posledním výhonkem křesťanské metafyzické myšlenkové tradice, ačkoli Sartre sám definuje svou filosofii ateisticky a levicově. Sartrova filosofie je komedií plnou omylů. On sám se považoval za velkého spisovatele. Jak si mohl Sartre, člověk, který nedokáže pochopit ani sám sebe, myslet, že dokáže pojmout a pochopit básníka Baudelaira? Jak si mohl dovolit činit z Baudelaira, jednoho z nejvzdělanějších a nejnadanějších básníků své doby, neurotickou a nezralou trosku? V Baudelairově době přitom zřejmě neexistoval literát s vytříbenějším duchem, než byl Baudelaire, o čemž jednoznačně svědčí jeho eseje, stati, kritiky výtvarného umění a korespondence. Sartre sáhl po literárním velikánovi jako zakomplexovaný skřet, který se domnívá, že na něm ulpí něco z velikosti, když ji stáhne co nejníž a nejblíž k sobě. Zdá se, že vesměs žádná z filosofických interpretací básníků nezohledňuje jejich situovanost a společenský kontext jejich života a díla, ale téměř každá básníky ohýbá a přizpůsobuje vlastní optice.

Analogicky sprostým způsobem však se Sartrem zacházel Bernard-Henri Lévy. Tento „francouzský intelektuál“, jehož myšlení se vyznačuje absolutní absencí jakékoli původnosti, proslavený spisy o těch, kteří původní byli, zmocňuje se Sartra jako „vyléčený marxista“, to znamená z opačných ideologických pozic než marxistických. Není třeba rozsáhle komentovat skutečnou váhu takového myšlení. Samozřejmě že Sartre z Lévyho interpretace vychází jako naprosto podlý a morálně zavrženíhodný člověk, ačkoli Lévy sám býval kdysi Sartrovým žákem a se Sartrem se osobně dobře znal a pravidelně stýkal v době, kdy se život již téměř slepého Sartra chýlil ke konci. Ale Sartre není jediný, koho se dotkla Lévyho jedovatá slina. I Bernard-Henri Lévy totiž napsal svou knihu o Baudelairovi.

Lévyho typickou a výmluvnou strategií je zobrazovat své „hrdiny“, ať už jde o Sartra nebo Baudelaira, v jejich nejslabších chvílích. Blíží se k nim jako hyena, zezadu, od důkladných rešerší a detailních znalostí faktů, na kterých pak staví své ideologicky zabarvené dezinterpretace. Lévy se na počátku své dráhy profiluje nejen jako marxista a maoista, ale má rovněž spisovatelské ambice. Kniha o Baudelairovi, psaná ovšem již v jeho postmarxistickém období, je románem. Lévy se na románovém půdorysu pokouší vecpat se do hlavy umírajícímu Baudelairovi, který po celou dobu leží nehybně a mlčky na posteli. Lévy musel svého Baudelaira nejprve umlčet a znehybnit, aby o něm dokázal něco napsat. Více než sto let po Baudelairově smrti bylo třeba Baudelaira ještě umrtvit soudobou optikou a tíhou nezvratných, zpětně zjištěných faktů. O mrtvých se píše lépe, Lévymu určitě. Věru, Lévyho přístup opravdu není žádným hrdinstvím, ale řekněme to rovnou: podlostí.

Baudelaire byl přitom empaticky a s citem pro nuance interpretován už krátce po smrti svým současníkem, básníkem a spisovatelem Théophilem Gautierem. Další z Baudelairových současníků, filosof Friedrich Nietzsche, rovněž Baudelaira rozemlel ve svém filosofickém mlýnku. Dlužno ovšem podotknout, že Nietzsche se naprosto míjel s uměním své doby a navíc Baudelaira ve svých zápiscích cituje často bez vlastních komentářů a natolik rozsáhle, že i přes kritické výhrady k Baudelairovi lze mluvit o Nietzscheově uznání a jistém obdivu k němu. Nietzsche ovšem považoval Baudelaira za typického představitele dekadence a symptom dobového kulturního úpadku. Východiskem Nietzscheovy konzervativní názorové pozice je antický předsokratovský estetický ideál, jehož optikou hodnotí soudobé umění. V celém Nietzscheově díle ani jednou nezaznívá otevřené uznání pro konstituující se moderní umění a umění jeho doby. Nietzscheovy interpretace umění odhlížejí od časových otázek a souvislostí a pregnantně postihují na umění to, co je v něm nadčasového. Nietzsche žil minulostí – filosofické úsilí napřel k tomu, aby se jeho milovaná minulost stala co nejsoučasnějším kritériem budoucích hodnot.

 

Co z Baudelaira oslovuje budoucnost:

  • Vůle neotročit veřejnému mínění a společenské poptávce. Pohrdání očekáváním spotřebitelů, ale nezavírání očí před skutečností jejich očekávání a před jejich tužbami.
  • Být užitečným člověkem se mi vždy zdálo čímsi odporným. Nebýt užitečným člověkem! Nezpředmětňovat lidství požadavkem užitečnosti.
  • Nemám přesvědčení, jak mu rozumějí lidé mého století… Nemám v sobě žádný základ pro nějaké přesvědčení. Jedině gauneři jsou přesvědčeni – o čem? – O tom, že musejí mít úspěch. A taky že ho mají.
  • Najít každodenní zběsilost!“
  • Syntetický pohled na člověka, skutečnost a dění.
  • Z pomíjivosti vyprostit věčnost.
  • Vidět skutečnost takovou, jaká vždy byla…
  • Existuje lyrický způsob cítění.“
  • Existuje nutně i lyrický způsob řeči a lyrický svět.“
  • Jakýkoli lyrický modus naší duše nás nutí vidět věci ne z jejich zvláštní, výjimečné stránky, nýbrž v jejich základních, obecných, univerzálních rysech. Lyra se ráda vyhýbá všem detailům, jich nemá román nikdy dost. Lyrická duše dělá obrovité kroky po způsobu syntéz; duch romanopisce si libuje v analýzách.“

Zdroje:

Charles Baudelaire: Úvahy o některých současnících (Odeon, Praha 1968, přel. Jan Vladislav).

Charles Baudelaire: Důvěrné deníky (KRA, 1993, přel. Petr Turek).

Charles Baudelaire: Malé básně v próze (Mladá fronta, Praha 1967, přel. Jaroslav Vožniak).

Charles Baudelaire: Květy zla (Mladá fronta, Praha 1997, přel. Otokar Fischer, Viktor Dyk, Karel Čapek, Hanuš Jelínek, Zdeněk Kalista, Vladimír Holan, František Hrubín).

Charles Baudelaire: Hořké propasti (Československý spisovatel, Praha 1966, usp. Jan Tomeš).

Otakar Levý: Baudelairova estetika a technika (Eikon, 1998).

Bernard-Henri Lévy: Poslední dny Charlese Baudelaira (Jota, Brno 1997, přel. Michal Novotný).

Bernard-Henri Lévy: Sartrovo století (Host, Brno 2003, přel. Michal Novotný).

Françoise Coblenceová: Dandysmus: Povinnost pochybnosti (Prostor, Praha 2003, přel. Klára Vávrová, Lubomír Martínek).

Friedrich Nietzsche: Pozdní pozůstalost I (1885–1887) (OIKOYMENH, Praha 2020, přel. Věra Koubová).

Friedrich Nietzsche: Pozdní pozůstalost II (1887–1889) (OIKOYMENH, Praha 2020, přel. Věra Koubová).

Walter Benjamin: Dílo a jeho zdroj (Odeon, Praha 1979, přel. Věra Saudková, ses. Růžena Grebeníčková).

Walter Benjamin: Teoretické pasáže (OIKOYMENH, Praha 2011, přel. a usp. Martin Ritter).

Walter Benjamin: „Centralpark“ (In: Orientace: literatura, umění, kritika, roč. 1, č. 5. 1966, s. 65–75).

Martin Heidegger: Nač básníci? (OIKOYMENH, Praha 2017, přel. Ivan Chvatík).

Jean Paul Sartre: Baudelaire (First New Direction Edition, translated by Martin Turnbull, 1950).

Chviličku.
Načítá se.
  • Kamil Bouška

    (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, publikoval ve stejnojmenném skupinovém sborníku (Dauphin, 2008). Samostatným debutem je sbírka Oheň po slavnosti (Fra, 2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera ...
    Profil

Souvisí

  • Baudelaire_studie
    Charles Baudelaire
    Hana Bednaříková

    Tři trhliny Baudelairova času

    Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 7/2021
  • Antologie, Charles Baudelaire, Překlad
    Charles Baudelaire

    Malá čítanka Květů zla

    Jak nemotorný je ten tulák z nebe spadlý!
    Kdys krásný, jak je směšný, plný rozpaků!
    Ten kolem zobáku ho svojí lulkou škádlí,
    ten kulhá po chromci, jenž vzlétal do mraků.
    (z překladu Jiřího Pelána)

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 7/2021
  • Charles Baudelaire
    Anketa s Janem Škrobem, Janou Orlovou, Ondřejem Maclem, Bernardetou Babákovou, Klárou Goldstein, Janem Spěváčkem, Annou Luňákovou a Matějem Senftem

    Vždyť z čeho jiného tryská poezie?

    Ptá se Milan Ohnisko

    Dnes by mě asi nenapadlo se k Baudelairovi jako k básnickému vzoru hlásit, ale je skoro jisté, že bez jeho zásadního vlivu ve správný čas bych psal jinak. – Jan Škrob

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 7/2021
  • Walt WhitmanListy trávy

    Vykřičník života

    Reflektuje Kamil Bouška

    Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 13/2018