Dílo Charlese Baudelaira, prokletého otce moderní poezie, bylo u nás hojně překládáno. První překlady básní „Vodotrysk“ a „Duše vína“ uveřejnil, jak jinak, sám Jaroslav Vrchlický v Lumíru v roce 1875. Od těch pamětných dob převáděla do češtiny Baudelaira celá řada překladatelů. Někdy šlo jen o pár básní, jindy o celé Květy zla. Mnohdy šlo o zvučná jména, mezi nimiž nechyběli ani Karel Čapek nebo Vladimír Holan. Naše malá antologie průřezově přináší překlady nejvýraznějších Baudelairových interpretů. Nejvíce básní ovšem pochází z překladu současného, který nám laskavě poskytl překladatel Jiří Pelán.

Ó, JÁ TĚ ZBOŽŇUJI

(Je t’adore à l’égal de la voûte nocturne)

Ó, já tě zbožňuji jak samu noční báni,
ty vázo žalosti, ty velké zamlkání,
a mám tě tím víc rád, čím víc mi unikáš,
ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
hromadíc za sebou ty míle bez milosti,
jež dělí ruce mé a modré nesmírnosti.

Já v stálých výpadech se plazím za tebou
tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,
pro který líbíš se mi krásná ještě více.

             (Přeložil Svatopluk Kadlec)

KONEC DNE

(La Fin de la Journée)

Pod kalným světlem křiku plný
svíjí se, vlní, křepčí tu
nestoudný život, nesmyslný.
Však také, když se z blankytu

spouští noc, láskou oplývajíc,
však konejšíc tu, ba i hlad,
vše, ba i hanbu, zastírajíc
jak má ji Básník nevítat:

„Konečně! Duch můj a vše ze mne
chce vroucně v klidu spočinout;
jdu, v srdci sny tak temnotemné,

najít si k ulehnutí kout,
do vašich rouch se zavinout,
ó tmy, jež osvěžujete mne!“

             (Přeložil František Hrubín)

IDEÁL

(L’Idéal)

Ty krásy s vinětou, ty nalíčené rety,
ty dnešní zkažené a hrubé parfémy,
ty těsné střevíčky, ty sprosté kastaněty,
mě neuspokojují a protiví se mi.

Ať básník blediček, pan Gavrani, si loví
své krásky hodící se pro pitevní sál,
já sotva naleznu v tom nedokrevném křoví
květ, který vystihne můj rudý ideál.

Má duše s propastmi, jež na dně srdce chová,
chce duši jako vy, ó lady Mackbetová,
sne Aischylových Múz a jiných břečťanů;

chce nekonečnou Noc, Noc od Michelangela,
jež vzpírá v záhadném a klidném gestu těla,
svá ňadra, stvořená pro ústa Titánů.

             (Přeložil Vítězslav Nezval)

CIZOKRAJNÁ VŮNĚ

(Parfume exotique)

Navečer v jeseni, když oči přimhuřuji
a lokám vlahý žár tvých prsů voňavých,
před zraky vstane sen o šťastných pobřežích,
kde slunce oslepuje a oheň plápolá:

Ten ostrov zahálky, kde celý prales bují
podivných stromoví a plodů šťavnatých,
kde muži štíhlí jsou, však silní mnozí z nich,
a přímým pohledem mě ženy překvapují.

V kouzelné podnebí tvou vůní vylákán,
jsem v rejdě se stěžni a s labyrintem lan,
jež od vlny znaveny lehounce ještě skřípí;

pak tamaryšků šum, jenž vane z lesíků,
svou pryskyřicí mdlou mi naplňuje chřípí –
a v duši spojuje se s písní lodníků.

             (Přeložil Ivan Slavík)

SLEPCI

(Les Avaugles)

Ach, jak jsou příšerní! jen pohleď, duše má!
Každý jak děsivá klátivá směšná loutka,
jak náměsíčníka když člověk za dne potká,
bůhvíkam poulí ty bulvy, z nichž zeje tma.

Oči, jež jiskřičky světla, hle, neuroní,
jako by hleděly do dálky, k nebesům,
nevidíš, že by šli a oddali se snům,
pod jejichž tíhou nám se hlava k zemi kloní.

Tak prodírají se tou černí beze dna,
je sestrou věčného mlčení jejich tma.
Ó město! Všecko se tu směje, ječí šklebí,

až do surovosti požitky oblblé.
I já se potácím hůř, nežli oni, hle,
říkám: „Co hledají všichni ti slepí v Nebi?“

             (Přeložil Vladimír Mikeš)

MAJÁKY

(Les phares)

Rubens, sad lenosti a řeka zapomnění,
masitá poduška, jež lásku nežádá,
kam život přitéká, kde zmítá se a pění
jak moře na moři či vzdušná kaskáda;

pak Leonardo, hloub zrcadla, v kterém plaví
a sliční andělé se noří ze stínu,
s nákladem tajemství, přesladce usměvaví,
pod svitem ledovců, co vroubí krajinu;

Rembrandt, tma špitálu, jímž tichý šepot letí
k černému Ježíši s bolestí ve tváři,
kde stoupá modlitba nad odpadky a smetí
a zimní paprsek na chvilku zazáří;

a Michelangelo, kde pod hradbami mraků
jdou Kristus s Herkulem a kde pak z neznáma
vstávají přízraky, jež v šeru, za soumraku,
trhají rubáše ztuhlýma rukama;

zběsilost boxera a faunů pohled krutý,
Puget, ten znalec krás všech neotesanců,
to srdce široké, muž pyšný, slabý, žlutý
a melancholický císař všech trestanců;

a Watteau, karneval, kde mnohá srdce slavná
planou a putují jak pestří motýli
dekorem sálů, v nichž svítidla starodávná
vír tance mrskají, až každý zešílí;

Goya, můra, zlý sen, do něhož hrůza kladla
embrya pečená na sprostých sabatech,
nahotu dětských těl a stařen u zrcadla,
jež svými podvazky vyráží ďáblům dech;

a Delacroix, tůň krve v zeleném boru,
kde straší andělé – padlý houf prastarý –
a jak vzdech Weberův, jenž zmírá bez odporu,
pod smutným nebem zní podivné fanfáry;

všechno to rouhání, jež stoupá do výšin tu,
křik, nářky, extáze, všechna ta Te deum
jsou echo, které hřmí tisícem labyrintů;
pro srdce smrtelná až božské opium!

Toť rozkaz předaný tisíci hlasateli,
křik zopakovaný tisíci hlídkami,
maják, jímž zaplály nesčetné citadely,
roh těch, kdo putují hvozdy a skalami!

Tak totiž, Pane náš, jenž slídíš za člověkem,
my o cti svědčíme a o důstojnosti:
tím vzlykem palčivým, jenž duní každým věkem,
a hasne na břehu tvé blahé věčnosti!

UPÍR

(Le vampire)

Ty, jež jsi vešla do hlubin
mdlého srdce jak rána nože,
ty s mocí démonů a vín,
vždy ochotná si ustlat lože

v mé mysli a rozbít svůj stan
v zemi, jež nevolnictví zvyká;
– nestoudná, k níž jsem připoután
navždy řetězem galejníka

(tak hráče poutá ruleta,
a opilce tak poutá víno,
tak červ je spoután se zdechlinou)
– buď prokleta, buď prokleta!

Doufal jsem, že dík meči svedu
opustit svoje vězení,
a žádal na proradném jedu,
ať bázeň v smělost promění.

Běda! Jed i meč zdrtily mě
svým pohrdavým výrokem:
„Nezasloužíš si složit břímě,
jen zůstaň dále otrokem!

Hlupče! Kdybychom pospolu
svobodu ti zas navrátily,
tvé polibky by probudily
i upírovu mrtvolu!“

ALBATROS

(L’Albatros)

Někdy si matrózi chytají albatrosy
pro trochu zábavy a k potěšení všech,
netečné soudruhy, plachtící za kolosy,
jež kloužou pozvolna po hořkých propastech.

Jenom co postaví na prkna u kormidla
ty krále blankytu, nyní tak bezbranné,
tu oni stydlivě svěsí svá bílá křídla
a jako vesel pár je vlečou po straně.

Jak nemotorný je ten tulák z nebe spadlý!
Kdys krásný, jak je směšný, plný rozpaků!
Ten kolem zobáku ho svojí lulkou škádlí,
ten kulhá po chromci, jenž vzlétal do mraků.

Básník je jako on; je také vzdušné kníže,
jež šípům směje se a blesky odráží,
a ve svém exilu, v hlučícím davu ví, že
dvé křídel obrovských mu v chůzi překáží.

JEDNÉ RYŠAVÉ ŽEBRAČCE

(A une mendiante rousse)

Dívko bílá, ryšavá,
ta tvá sukně děravá
tvoji krásu i tvůj pád
             dává znát.

Pro básníka je to dost:
dětské tílko samá kost;
i pleť plná rusých pih
             má svůj švih.

Sotva se ti vyrovná
románová královna,
předčí dřevák nestvůrný
             kothurny.

Místo sukně do kolen
kéž by ti byl dovolen
úbor s vlečkou bohatou
             za patou;

z punčoch zdraných uboze
zlatý stilet na noze
kéž by blýskl do zraků
             světáků!

Nechť svár tkanic odhalí
pro náš pohled troufalý
jasný, čistý naveskrz
             krásný prs;

a nechť, skrytou v temnotu,
paže brání nahotu,
odhánějíc prškou ran
             chtivou dlaň!

Perly, vzácné předměty,
Belleauovy sonety
nechť nosí tví otroci
             za nocí;

veršující lokaji
nechť tvé chvály skládají,
okouzleni střevíci
             v ložnici;

mnohý Ronsard, páže, pán
nechť přichází, překonán,
hledat slovo čarovné
             v alkovně!

Kéž v lůžko, jež ukryje
polibky i lilie,
je Valois nejeden
             uveden!

– Ty však zbytky večeří
vyžebráváš u dveří
Véfoura či pod schody
             hospody;

obdivuješ bez hlesu
šperk za dvacet devět sous,
jejž ti – neboť neloupím –,
             nekoupím.

A tak jdi, ty bez jména,
bez démantů, oděna
do hubené nahoty,
krásko, ty!

             (Přeložil Jiří Pelán)