Maxim Gorkij byl mou čtenářskou láskou už od středoškolských let – jeho bosácké povídky braly českému klukovi dech a měl jsem z nich dojem, že o těch většinou nejobyčejnějších Rusech se z nich dovídám skoro všechno. Jako překladatel jsem se ale za dlouhé desítky let, co se tomuhle řemeslu věnuji, ke Gorkému nějak pořád nedostával. A tak jsem poměrně nedávno zapátral ve slavné Moškovově elektronické knihovně a před nějakými třemi roky sestavil malý sborník, k němuž jsem se hodlal vrátit, až na to bude čas. Což se právě stalo…

Žádnou zvláštní koncepcí jsem se neřídil a víceméně si počínal systémem „líbí-nelíbí“. Jeden princip jsem si ale přece jen předsevzal – aby v knížce byly povídky notoricky známé („Makar Čudra“, „Čelkaš“, „Stařena Izergil“), ale i takové, které se takovému věhlasu netěší. Pevně doufám, že výsledek bude alespoň obstojný.

A byl tu ještě jeden motiv – skoro ideologický: I v pražském nakladatelském prostředí jsem narazil na názor, zda Gorkij není náhodou autor takříkajíc režimní. Do jisté míry se s tím patrně souhlasit dá – především v intencích sovětských interpretací jeho díla, jež jsem zažil na vlastní kůži jako normální moskevský školák na počátku
60. let, a samozřejmě taky závěru Gorkého života v dobách tvrdého stalinismu. Pro mě je ale Gorkij především vynikajícím povídkářem přelomu 19. a 20. století – a to už mu dle mého soudu nikdo nevezme.

Libor Dvořák

 

Chán a jeho syn

Legenda

„Žil-byl kdysi na Krymu chán Mosolajma el Asvab a měl syna Tolajka Algallu…“

Právě těmito slovy starý slepý tatarský žebrák, opírající se zády o sytě hnědý kmen stromu, uvedl jednu z prastarých legend poloostrova, oplývajícího vzpomínkami, a kolem vypravěče seděla na ruinách chánského chrámu, který neodolal zubu času, skupina Tatarů, oblečená do chalátů nejrůznějších barev a s ťubetějkami vyšívanými zlatem na hlavách. Byl večer a slunce tiše klesalo do moře; jeho rudé paprsky probodávaly temnou smaragdovou masu rostlinstva kolem rozvalin a ve výrazných skvrnách se ukládaly na kameny porostlé mechem a spoutané nepoddajnou sítí zeleného břečťanu. V korunách starých platanů se proháněl vítr a jejich listoví šelestilo tak, jako by vzduchem zurčely okem nezaznamenatelné pramínky vody.

Slepcův hlas byl slabý a třaslavý a v jeho kamenné vrásčité tváři se kromě naprostého klidu nezračilo nic; naučená slova plynula jedno za druhým a před posluchači zvolna vyvstával obraz dávných dní, zaplavených vášnivými city.

A slepec vyprávěl a vyprávěl:

Chán už byl starý, ale žen měl v harému plno. A ty ženy starce milovaly, protože v něm dřímalo ještě dost síly a žáru, takže je dokázal potěšit svou ohnivou něhou – a ženy vždy budou mít v oblibě toho, kdo je umí krásně polaskat, i když je všecek šedivý a tvář jeho plná vrásek; tahle krása přece nespočívá v hebkých ruměných tvářích, ale ve skutečné síle.

Chána měli rádi všichni, kdežto on zase miloval jednu kozáckou otrokyni z dněperských stepí, a vždy s ní byl mnohem raději než se kteroukoli z žen v harému, kde jich měl tři sta; pocházely z různých zemí, všechny byly nádherné jako jarní kvítí a všem se jim žilo báječně. Chán pro ně nechával připravovat spousty chutných sladkých krmí a vždy, když se jim zachtělo, dovoloval jim tančit a hrát si…

Kozačku často zval k sobě do věže, odkud byl krásný výhled na moře a kde pro ni měl všechno, co žena potřebuje, aby se jí žilo vesele – sladké laskominy, různé vzácné látky, zlato, hudbu, vzácné ptáky z dalekých zemí a samozřejmě ohnivou lásku milovaného muže. Ve své věži si s ní krátil celé dny, ulevoval si od strázní života a zároveň si byl vědom, že jeho syn Algalla slávu chanátu neposkvrní, a naopak bude dál jako vlk brousit ruskými stepmi a vždy se odtud vracet s bohatou kořistí: S novými ženami, s novou slávou, a za sebou bude zanechávat jen děs a popel, jen mrtvoly a krev.

Jednou se Algalla vrátil z tažení proti Rusům a na jeho počest se pořádaly četné oslavy: Sešli se na nich všichni murzové, všude hrátky a hostiny, muži stříleli z luků zajatcům do očí, aby tak vyzkoušeli sílu svých paží, a pak dál pili ku slávě svého Algally, postrachu nepřátel a opory chanátu. Starý chán měl ze synovy slávy radost. Bylo pro něj dobré vědět, že až zemře, jeho říše se ocitne v dobrých rukou.

Tak dobré, že si zapřál převést synovi hloubku své lásky, a tak na hostině pozvedl číši a před všemi murzy a beji prohlásil:

„Jsi dobrý syn, Algallo! Allahu akbar – a nechť je velebeno jméno proroka jeho!“

A všichni chórem ryčných hlasů velebili jméno jeho. Načež chán řekl: „Alláh je velký! Už za života mého vzkřísil mé mládí ve statečném synovi, a tak teď mé staré oči vidí, že až v nich slunce vyhasne a až červi prožerou mé srdce, budu dál žít ve svém synovi! Velký je Alláh i Mohamed, prorok jeho! Mám dobrého syna – s pevnou rukou a jasnou myslí… Co bys rád převzal z rukou otce svého, Algallo? Jen řekni – a dám ti vše, co si budeš přát…“

A ještě než stařecký hlas chánův stačil ztichnout, Tolajk Algalla povstal, blýskl očima černýma jako moře v noci a hořícíma jako oči horského orla a zvolal:

„Dej mi tu ruskou otrokyni, otče můj a veliteli!“

Chán se na okamžik odmlčel – přesně na takový, aby dokázal potlačit záchvěvy srdce, a po té chvíli ticha rozhodně a nahlas pronesl:

„Jen ber! Jakmile skončí hostina, vezmeš si ji!“

Tvář rekovného Algally vzplanula, velikou radostí zablyštěly se jeho oči, mocně se vztyčil a chánovi řekl: „Však já vím, jak mě teď obdarováváš, otče můj a veliteli! Dobře to vím… Jsem přece tvůj otrok, tvůj syn. Ber si mou krev po kapce za hodinu – třeba dvacet životů bych za tebe položil!“

„Ničeho takového mi není zapotřebí!“ odpověděl chán a sivá hlava, ozdobená slávou mnoha let hrdinských skutků, mu klesla na hruď.

Jakmile hostina skončila, oba mlčky bok po boku vykročili z paláce k harému.

Noc byla temná, pro mraky, jež hutným kobercem zakryly oblohu, nebylo vidět ani hvězdy, ani měsíc.

Otec a syn kráčeli tmou dlouho, až se chán el Asvab ozval znovu: „Můj život den po dni vyhasíná a mé staré srdce bije stále chaběji, stále méně žáru v hrudi mám. Světlem a teplem života mého byla žhoucí něha té kozačky… Jednu věc mi řekni, Tolajku, což ji opravdu tolik potřebuješ? To mi řekni! Vem si sto mých žen, ba všechny si vem – místo té jedné jediné!“

Tolajk Algalla si jen beze slova tiše povzdechl.

„Kolikpak dnů mi ještě zbývá? Jen pramálo na téhle Zemi… Poslední potěchou mého života je tahle ruská dívka. Dobře mě zná a miluje mě – jenže kdo si mě starce zamiluje, až ona nebude, no kdo?! Ani jedna z těch ostatních, ani jediná, Algallo…!“

Algalla nic…

„Jak budu žít – s vědomím, že ty ji objímáš a ona tě líbá? Tváří v tvář ženě neexistuje ani otec, ani syn, Tolajku! Před ženou jsme všichni jen muži, synu můj… Bude pro mě bolestné dožívat své dny… Kéž by se na mém těle otevřely všechny staré rány a já z nich krvácel, Tolajku, kéž bych raději nedožil konce této noci, synu můj!“

Jeho syn mlčel… Zastavili přede dveřmi harému s hluboce skloněnými hlavami a dlouze tam stáli. Kolem byla tma, po obloze ubíhala mračna, stromy otřásal vítr a jako by v jejich větvích zpíval…

„Miluji tu dívku už dávno, otče…“ pronesl tiše Algalla.

„Já vím… A vím také, že ona tebe ne,“ odpověděl chán.

„Srdce mi drásá, když na ni myslím.“

„A co asi teď zaplavuje mé srdce?“

Oba ztichli a Algalla znovu vzdychl.

„Asi měl pravdu ten moudrý mulla, který mi kdysi řekl: Žena je muži vždy jen ku škodě – když je krásná, vyvolává v jiných přání se jí zmocnit a svého muže vystavuje mukám žárlivosti; když je ošklivá, její muž jiným závidí a trpí tím; a když není ani krásná, ani ošklivá, její muž ji má za nádhernou, ale když pak pochopí, že se mýlil, zase kvůli té ženě trpí…“

„Moudrost ale není lék na srdcebol,“ poznamenal chán.

„Slitujme se nad sebou, otče…“

Chán zvedl hlavu a teskně na syna pohlédl.

„Zabijem ji,“ odpověděl Tolajk.

„Sebe miluješ víc než ji i mě,“ pronesl po krátkém zamyšlení tiše chán.

„Ale ty přece taky.“

A opět oba zmlkli.

„Ano! A já taky,“ připustil smutně chán, jehož hoře proměnilo v dítě.

„Tak co – zabijeme ji?“

„Dát ti ji nemůžu, prostě nemůžu,“ vyhrkl chán.

„Ale já už to taky dál nedokážu snášet – buď mi ji vyrvi ze srdce, anebo mi ji dej…“

Chán mlčel.

„Shodíme ji ze skály do moře.“

„Ano, shodíme ji ze skály do moře,“ opakoval chán jako ozvěna synova slova.

Pak vstoupili do harému, kde dívka spala na vysokém koberci přímo na podlaze. Zastavili se nad ní a dívali se na ni – velmi dlouho se na ni dívali. Starému chánovi kanuly z očí slzy na stříbřitý vous a svítily v něm jako perly; jeho syn blýskal očima a skřípěním zubů se snažil potlačit svou vášeň, jenže nakonec kozačku naopak probudil. Jakmile procitla, na její tváři, hebké a růžové jako úsvit, rozkvetly pomněnky očí. Algallu nezaznamenala, a tak nachovými rty směřovala rovnou k chánovi.

„Polib mě, orle!“

„Obleč se… Půjdeš s námi,“ vydechl tiše chán.

Teprve teď uviděla Algallu i slzy v očích svého orla, a protože byla chytrá, všechno pochopila.

„Už jdu,“ řekla. „Jdu. Takže vy jste se rozhodli, že mě nebude mít ani jeden, ani druhý? Inu, tak se rozhodují muži se silným srdcem. Jdu…“

A ve třech se mlčky vydali k moři. Kráčeli po uzoučkých pěšinách a nad hlavami jim tlumeně vanul vítr… Dívka byla křehká a brzy se unavila, ale protože jí nechyběla ani hrdost, rozhodla se nic neříct.

Pak si chánův syn povšiml, že za nimi zůstává pozadu, a zeptal se:

„Ty se bojíš?“

V očích jí zajiskřilo a ukázala Algallovi zkrvavené chodilo.

„Ukaž, ponesu tě!“ vybídl ji a vztáhl k ní ruce. Ona však kolem šíje objala svého starého orla. Chán ji do náruče zdvihl jako pírko a dál ji nesl; ona se snažila odstrčit od něj každou větvičku, protože se bála, aby ho nezasáhla do oka. Šli dlouho a zdáli už se ozýval hukot moře. Najednou se ozval Tolajk, co až doposud kráčel za nimi, a řekl otci:

„Pusť mě dopředu, jinak ti zabodnu kinžál do krku.“

„Tak běž. Alláh ti tvé přání vyplní, anebo ti odpustí – to už je jeho vůle. Já jako tvůj otec už jsem ti odpustil. Však já dobře vím, co to znamená milovat.“

To už před sebou měli moře – husté, černé a bez břehů. Dole u samého úpatí skály dutě zpívaly vlny a byla tam tma, zima a tíseň.

„Sbohem!“ řekl chán a dívku políbil.

„Sbohem!“ řekl Algalla a uklonil se jí.

Pohlédla tam, kde zpívaly vlny, a s rukama přitištěnýma k ňadrům polekaně ucouvla.

„Hoďte mě do moře,“ požádala ty dva…

Algalla k ní vztáhl ruce a zasténal, jenže to už ji uchopil chán, přitiskl si ji pevně k hrudi, políbil ji – a pak už ji jen zvedl nad hlavu a mrštil dívčiným tělem ze skály dolů. Tam si hrály a notovaly vlny a tropily takový hluk, že ani jeden z mužů nezaslechl, kdy dopadla do vody. Žádný výkřik neslyšeli, neslyšeli vůbec nic. Chán klesl na kameny a zahleděl se dolů, do temných dálav, kde se moře potkávalo s oblaky a odkud zaznívaly nejasně šplouchající vlny; šedivý chánův plnovous čechral svěží vítr. Tolajk stál nad otcem s tváří ve dlaních a vypadal jako nehybný němý balvan.

Čas běžel, po nebi jedno za druhým plula mračna poháněná větrem. Byla černá a těžká jako myšlenky starého chána, ležícího na vysoké skále nad mořem.

„Pojďme, otče,“ oslovil ho Tolajk.

„Počkej…“ šeptl chán a do čehosi se zaposlouchal. A zase uběhlo plno času, dole se převalovaly vlny a na skálu narážel vítr šelestící ve větvích.

„Pojďme, otče…“

„Ještě chvilku počkej…“

To své „pojďme, otče“ musel Tolajk Algalla zopakovat ještě mockrát.

Chán ale stále nebyl s to opustit místo, kde přišel o největší radost svých posledních dnů. Jenže vše má svůj konec, a tak mohutný a hrdý stařec povstal, zachmuřil se a tiše hlesl:

„Dobře, jdeme…“

Nakonec tedy Tolajk dosáhl svého, jenže chán se brzy opět zastavil.

„Kam a proč já vůbec jdu, Tolajku?“ zeptal se syna. „K čemu mám teď žít, když celý můj život byla ona? Jsem stár, mě už nikdo milovat nebude – a když tě nemá nikdo rád, zůstávat na tomto světě nemá smysl.“

„Jsi přece obklopen slávou a bohatstvím, otče…“

„Dej mi jediný její polibek, a to všechno si můžeš vzít jako odměnu. To vše je mrtvé, jedině láska ženy je živá. A když takovou lásku člověk nemá, je to chuďas a jeho dny jsou ubohé. Sbohem, synu můj, kéž se nad tebou Alláhovo požehnání vznáší po všechny dny i noci tvého života.“

A chán se otočil tváří k moři.

„Otče,“ zvolal Tolajk, „otče!“

Jenže víc říct nedokázal, protože člověku, na kterého už se usmívá smrt, se nic říct nedá, přinejmenším nic takového, co by do jeho duše vrátilo lásku k životu.

„Pusť mě…“

„Ale Alláh…“

„Ten to všechno ví…“

Chán rychlým krokem přistoupil ke skalnímu srázu a vrhl se dolů. Syn ho zastavit nedokázal, nestihl to. A zase nebylo slyšet vůbec nic – ani výkřik, ani úder po dopadu chánova těla do vody. Z té se ozývaly jen vlny, nad nimiž hučel své divoké písně vítr.

Tolajk Algalla se dolů díval ještě dlouho a pak nahlas pronesl:

„Ó Alláhu, dopřej mi taky tak silné srdce!“

A zmizel ve tmě noci…

Tak zemřel chán Mosolajma el Asvab a místo něj se krymským chánem stal Tolajk Algalla…

 

Dora

Bylo tu osm pacientů s tuberkulózou – opravdu vrtošivých: Jakmile jim teplota stoupla o nějaké dvě tři desetinky, byli skoro nepříčetní strachy, zoufalstvím a vzteky.

Bacil tuberkulózy má jednu poťouchlou vlastnost: Když zabíjí, zároveň v nemocném probouzí žízeň po životě, o čem jasně vypovídá zvýšená chuť na sex, tuto nemoc provázející, a často i optimistická, předsmrtná víra nemocných v to, že se uzdravují. Tuším, že patolog Strümpell tomuto stavu říká „doufání souchotináře“.

O těch osm tuberkulózních pacientů se v jedné krymské léčebně starala ošetřovatelka Dora, žena nejasného původu: Někdy se vydávala za Estonku, jindy za „Karelku“. Mluvila ovšem tavrickým nářečím – jednou se stopami tatarštiny, jindy arménštiny.

Byla obrovitá a tlustá, ale zároveň neuvěřitelně lehkonohá, veškeré její pohyby byly obratné a rychlé. Měla vlídnou koňskou tvář, rudé rty, neustále roztažené do mastného úsměvu, jehož mastnota se stěhovala i do velkých očí zvláštně šeříkové barvy. Když se zamyslela, přituplé oči jí ve tváři pohasly a do jejich pohledu se nastěhovala olověná tíha.

Byla nevzdělaná a hloupá, zejména v okamžicích, kdy se snažila na někoho či na něco vyzrát. Pacienti si pro ni vymysleli nepříliš duchaplnou přezdívku Důra.

Tlustou mladici to ale neuráželo a její úsměv nezaplašilo nic – k nemocným se Dora chovala stejně shovívavě jako matka k dětem. Když pak souchotináři zešedlýma zpocenýma rukama lačně ohmatávali její zdravé, horké a krevnaté tělo, svou obrovskou rudou tlapou ty upocené ubohé ručky umírajících klidně odstrkovala:

„Nevomakávejte mě, mohlo by to s váma švihnout…“

Vytrvale se o ni však ucházeli i muži nanejvýš solidní: Hokynáři, příručí či třeba drsný, dobře stavěný ovdovělý rybář; všechny je přitahoval její hrubý půvab, fyzická síla a pokojná povaha; každý by býval chtěl mít na celý život doma podobnou klidnou pracantku, podobnou mírnou bytost, nápadně se podobající člověku. Její vztah k mužům ovšem vypovídal o tom, že samu sebe považuje za svobodného a bohatého jedince, který dobře ví, kdy a jak nejlépe investovat svůj kapitál. Nápadníky odmítala se stále týmž připitomělým, ale uklidňujícím úsměvem, s jakým naslouchala nekonečným kapricům nemocných, a zároveň čelila jejich nenechavému dotírání na svá ňadra.

Horko jí bylo dokonce i za dnů, kdy hvízdal severák, anebo kdy jejich malý domek tuberkulózní léčebny na návrší halil syrový mlžný opar, a pacienti, zachumlaní do plédů a kabátů, proklínali hnusné počasí. Po nocích, když všechny své svěřence uložila ke spánku, zabalila si Dora hlavu do černého šátku, jehož jeden cíp zdobila růže, vyšla na terasu, tam poklekla a se zrakem upřeným k nebi se dlouze a vzdychavě modlila přímo pod mým oknem: „Ó přesvatá matko Boží… Kriste, Bože náš! A taky ty, velkomučedníku Nikolo…“

Nějaké sklony k lyrice a poezii se u Dory zaznamenat nedaly. Květiny neměla ráda, protože soudila, že akorát nadělaj po domě svinstvo, a když pak jednou za noci žena popa, umírající na střevní tuberkulózu, obdivně promlouvala o velkoleposti hvězdného nebe, Dora její svaté nadšení rozdrtila pár slovy: „Vypadá to jako míchaný vajíčka…“

Pak dorazil devátý pacient. S velkými obtížemi zadýchaně vystoupil po schodech na terasu a s rukou stále ještě svírající konec zábradlí Doře řekl: „Že jsem to ale fešák – co vy na to?“

Bylo to řečeno žalostně i vesele. S úsměvem pohlédl na obrovitou mladou ženu a na kopce jejích obrovských prsů.

„Vy jste mi ale ztělesněné zdraví!“ zasípěl a rychle zalapal po vzduchu. „Zrovna vy mě jistě vyléčíte, že ano?“

„No jasně,“ odpověděla Dora, ale zkomolila to silným arménským přízvukem.

Měl soví obličejík s kulatýma kočičíma očima, zobanovitým nosíkem a černým knírkem a většinou se tvářil zle a posměšně.

Od toho dne se Dora zázračně proměnila, ovšem žel bohu v neprospěch nás ostatních pacientů: Naše prosby ihned pouštěla z hlavy, v pokojích uklízela kvapně a nepořádně, když jsme si na něco postěžovali či jí něco vyčetli, jen popuzeně mručela a do jejího koňského pohledu jako by se vkradlo cosi opilého. Jako by ohluchla a oslepla a neustále nakláněla hlavu na stranu, směrem k terase, kde ležel zalykající se a kašlající drobný student Filippov, který velmi nápadně připomínal sovu. Jakmile měla chviličku volného času, hned za ním utíkala, kdežto po slunce západu mizela v jeho pokojíku a dostat ji odtud bylo opravdu velmi těžké.

On ale umíral. Umíral velmi zvláštně – věčně žertoval, pochichtával se, a dokonce se pokoušel pískat si operetní motivy, v čemž mu ovšem bránil kašel. Bylo v něm cosi hraného, až cynicky furiantského, ale působilo to velmi zdařile.

„Jak se vám zamlouvají všechny ty drobné životní nesmysly, kolego?“ ptal se mě a pomrkával kočičím okem. „Jak se vám líbí takové věci jako den, noc, zrození, láska, vědění – a pak smrt…? Je to zábavné, není-liž pravda?! N’est-ce pas – jak říkávají Francouzi… Obzvlášť poutavé to je, když je vám šestadvacet – a teď mluvím o sobě… Doro!“

Odkudsi zarachotilo nádobí či zahřmotil nábytek, za chviličku se vynořila Dora a s vytřeštěnýma očima mlčky čekala, co jí ten človíček nařídí.

„Přineste mi prosím nějaké hrozny, má znejmilejší slonice, ale fofrem!“ zavelel a otočil se ke mně: „Jak negramotná, a dokonce tupá osoba!“

Všechny ostatní pacienty nenáviděl a jejich případným komickým vlastnostem se jedovatě vysmíval. Se mnou se přátelil jen proto, že měl nade vše rád literaturu, což nás velmi sblížilo.

„Literatura je nejlepší ze všech lidských vynálezů,“ říkal a rty si olizoval šedivým jazykem. „A čím víc se vzdálí životu, tím líp…“

Měl jsem dojem, že neumírá ani tolik na tuberkulózu, jako spíš na jisté těžké duševní trauma.

Zemřel devětašedesátý den svého pobytu v léčebně a v posledních okamžicích svého života blouznil: „Fimo… celý život… miluju jen tebe… jedině tebe… pořád, Fimočko…“

Seděl jsem v nohách jeho postele, kdežto Dora se ponuře tyčila za jeho hlavou. V podpaždí svírala jakýsi balíček.

„Co to povidá?“ zeptala se a znepokojeně ztuhla. „Co to jako má bejt – ta Chvyma?“

„Zřejmě nějaká žena či dívka, kterou miloval, vlastně ještě miluje…“

„Von? A nějakou Chvymu?“ přeptala se velmi hlasitě a zaraženě Dora. „Von přece miluje mě! Hnedka jak sem přijel, tak se do mě zabouch…“

Pak se ale do blouznění studenta Filippova zaposlouchala ještě jednou, vysoko zvedla vybledlé obočí, otřela si zpocenou tvář do zástěry, balíček z podpaždí mi hodila do klína a vysvětlila: „To má do rakve – gatě, košili a botky.“

A tiše se vytratila.

Asi po dvaceti minutách student Filippov blouznit přestal. Velice vážně se zadíval do černého čtverce okna v bílé zdi, vzdychl, podle mě chtěl zřejmě ještě něco říct, ale jen se zakuckal a jeho drobné tělo, shořelé až na kost, poklidně strnulo.

Vydal jsem se hledat Doru. Stála na terase a dívala se dolů, kde se zcela stejně černalo moře i nebe – v tomto okamžiku jedno od druhého k nerozeznání. Otočila ke mně svou masitou tvář, a když jsem na ni pohlédl, najednou mě zarazilo, jak je ta tvář drsná.

„Už umřel. Běžte ho obléct, Doro.“

„Já nechci.“

Zašoupala nohou, jako by podrážkou chtěla rozetřít plivanec.

„Nechci,“ opakovala ještě jednou. „Ani vidět ho nechci! Jen se na něj podívejte, na vykuka! To mi poráde tvrdil, že miluje jedině mě – a najednou tohle…“

„Přece jste viděla, že umírá…“

„No a co má bejt?! To je jasný, že sem to viděla, nejsem přeci slepá! Dokonce sem mu za svý prachy koupila věci do rakve. Já to věděla hned, jak přijel: Ten umírá! Umřeme všichni. Ale proč mi teda lhal? Prej že já nikdy žádnou holku neměl. A najednou prosim – Chvyma… Umřít si může, ale ať mi nekecá!“

Mluvila tlumeně a jako by nad tím, co říká, vůbec nepřemýšlela. Jenže najednou vzlykla, a s takovým bolem, jako by naráz polkla plný šálek horkého nápoje a strašně se spálila.

„Pojďme, Doro!“

„Jen si běžte a voblíkněte si ho sám, když ste takovej dobráček. Já nejdu. Nechce se mi. Co já teďko s nim?“

„Ale já nebožtíky oblékat neumím…“

„Co mně je do toho?! Dyť je to pro mě cizej člověk!“

„Dobře, ale teď umřel.“

„No a co? Nepřemlouvejte mě, ani vidět ho nechci! Takovýho prolhanýho…“

Opravdu nebožtíka nakonec převléknout nešla a zůstala na terase.

Jak jsem tak studenta Filippova navlékal do šatů, najednou jsem zaslechl tlumené, ale hrůzyplné vytí. Vyběhl jsem na terasu.

Člověk je někdy s to ronit takové zvláštní, žhavé, šílené slzy, a přesně takové se teď valily z očí Dory, která tu klečela, dutě bušila hlavou do zábradlí, plakala a vřískavě vyla, do čehož navíc vyrážela nesmyslná, nepřirozená slova:

„Neštěstí moje… příšerko… díťátko… robátko, na kerý do smrti nezapomenu…“