Stejně jako v roce 2021, i letos se ke kulatému výročí od úmrtí světové literární ikony konají mnohé připomínkové akce. Tématem 29. ročníku Světa knihy byla německojazyčná literatura a tváří tohoto ročníku se stal právě Kafka.

Literatura přežije války, pandemie i současný zoufalý nedostatek papíru a tonerů do ofsetových tiskáren, Svět knihy bude pukat ve švech ještě mnoho let, knihy budou plnit pulty knihkupectví, autoři vykřikovat oceňovaná slova a kritici je mnohdy trhat na cucky. A tak to má být. Možná by však stálo za to se v dnešní hektické době na moment zastavit a uvědomit si, díky komu je to všechno možné, kdo že to za oponou tahá za nitky.

Pak se knihy zaklapnou a večer skončí, ale život jde dál. Třeba i pro jakéhosi obchodníka, který po cestě z konference na konferenci toho dne, 15. září 2021, zaslechl v rádiu dvě povědomá slova: „Dante, Praha.“

Sborník Budoucnost měl být hlasem nové levice, generace, která se rozhodla vyndat kostlivce ze skříní, popasovat se s nimi, setřást ze svých beder hříchy svých předků. Namísto toho se kniha stala symbolem všeho, co je na současné levici špatně: přestala si sama sebe vážit a za byť jen malý úspěch se ochotně vrhla do chřtánu vykořisťovatelů.

už navždy
budeš ve mně
v semenu prý je duše
kus tvého já i srdce

V jedné vesnici / na vesnici beze jména / se lidé bojí smrti / až zapomněli i svá jména

V době, kdy tuto reflexi píšu, je to skutečně jen pár týdnů, co do naší společnosti vstoupil nový živý organismus – host, který k nám vtrhl bez pozvání.

Říká se, že se Kefer s Kabelákem vypravili za prezidentem Benešem, aby mu nabídli magickou intervenci proti Hitlerovi.

Z toho vyplývá, že se tu mnohem více než ve staré Čítárně budeme snažit – a už se to děje – dělat kvalitnější koncerty kapel i hudebníků různých žánrů.

Nechci zapadnout do módu, v němž jedou některý ilustrátoři, který maj tři časopisy, do nichž kreslej ilustrace, a dělaj jenom na tom. Dobře, třeba se tim uživíš, třeba si to dobře nastavíš, ale rozhodně nemáš čas na nic jinýho.

Jsem velmi ovlivněna hudbou slov. Když narazím na něco, co se mi opravdu hodně líbí – i v próze a samozřejmě v poezii –, čtu si to nahlas, abych slyšela tu hudbu.

Dnes by mě asi nenapadlo se k Baudelairovi jako k básnickému vzoru hlásit, ale je skoro jisté, že bez jeho zásadního vlivu ve správný čas bych psal jinak. – Jan Škrob

Zvolený typ filmové narace není náhodný. Smíchovský ve třicátých letech minulého století ve sklepení svého domu U Zlaté lodě za použití faustovského rituálu údajně vyvolal jistou démonskou entitu.

Zatímco Frank Herbert problematizoval mesianismus, Jodorowsky se k němu hlásí, avšak po svém, bere jej za svůj a celý jej přetváří a znovu formuluje.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“.