Matěj Senft

Pohlednice

už navždy
budeš ve mně
v semenu prý je duše
kus tvého já i srdce

Beletrie – Poezie
Z čísla 1/2020

pohlednice z Frankfurtu

(Anně)

na periferii světa
jen pár mil od Frankfurtu
děvčata už zapěla své HOSANA
párkrát si zajela
pod sukni a šla spát

ve snech se ptala
jak vyvanout

zapomněla
– za ploty s ostnatými dráty
jak trny krvavých růží –
Bůh přestal naslouchat

a tak na periferii světa
jen pár mil od Frankfurtu
plakala křičela provolávala
to své HOSANA

 

pohlednice ze Senftenbergu

(Anně)

na obzoru vyšla první
z milionu střech
neonové nápisy
nesou poselství
hospodských příběhů
večerek a kebabů
plněných tím nejmlsnějším snem

výrazy přátel
za okny dobytčáků
zvou do svých příbytků
děti halekají
na ocelových stráních
a paže snaží se obejmout
tělo kryté milionem
prašných bahnitých stop

vždyť můj domov
je tím stavením

přesto se otočím zamávám
a hledím
do potemnělých lesů
smrti a strachu
milionu mrtvých duší

zaostřím za hranu
lidských chutí
nahlédnu o trochu dál
než je hranice bytí

zasvítíš zableskáš
někde v záři
modrých reflektorů
spatřím tvou tvář
a úsměv stovek
nevyřčených básní

uslyším vytí na měsíc
ucítím vůni ranních luk

vždyť tam jsem lehával
tam jsem ještě miloval

kam půjdete?
ptají se tváře
z lifestyleových magazínů
vždyť máme pro vás
koupel mísu
a za chvíli odbije osmá
a rozezvučí se tóny
pracovních pásů

kdy domov přestal být místo k obývání?
zeptám se já
kdy sen přestal být realitou?
kde jsem přestal milovat látky z hedvábí
naúkor pichlavého jehličí?
nevím má dřívější lásko
kdy jsem tě přestal milovat

vrátil jsem se z cest
realita je až příliš hmatatelná
nevím jak se tě dotknout

zase se vrátím
a radši zemřu láskou
než žít s nenávistí

 

pohlednice z Krumlova

(A.)

ještě zašustí
než se snesou k zemi

vrzavý pláč
zní v kmenech
jako pohřební chór
padající kaštany
jako tympány

v korunách míza
leptá prsty
na zemi třísky
krvavá vzpomínka
kdy do nich ťaly
ostré sekery

seschlé větve
jako usekané končetiny
zapomenuté
artefakty krutosti

podzimní vítr
zafouká
jako Anubis
naposledy pohladí
a odevzdá
matce zemi

kroa – zítra

je uloží
odejdou do divočiny
ještě zašustí
než se snesou k zemi
listí pohřbí
nechá smrt za námi

políbím tvá ústa
měkká jako jarní trávník

vidíš?
už se zas zelenají platany

 

pohlednice z konce: bylo to krásné a bylo toho dost

(A.)

nahá těla vlhká ústa
krk bříško stehna

nahá těla zranění
jizev minulosti
to co bolí
nepustí

aspoň na chvíli mlč nemluv
teď je čas rozjímat v tichu
rozjímat o tobě
mít tě v sobě

dvě krásná těla
hradební zdi řeka vlci
ani na moment neztichli
když se prvně milovala

počátek konce
už tehdy jsi věděl
o velké lásce
budeš ji muset pustit

už navždy
budeš ve mně
v semenu prý je duše
kus tvého já i srdce

zapomeň na čas
nemysli na svět
aspoň pár chvil
před mým odchodem

Chviličku.
Načítá se.
  • Matěj Senft

    (1999, Benešov u Prahy), básník a publicista. Vystudoval knižní kulturu. Nyní studuje judaistiku a religionistiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje jako knihkupec a kulturní dramaturg v ...
    Profil

Souvisí