V půlce tohoto září uplynulo 700 let od smrti italského básníka a „zvěstovatele“ renesance Danta Alighieriho. Revue Prostor, Kampus Hybernská, Univerzita Karlova a Venuše ve Švehlovce tak spojily síly a rozhodly se oživit odkaz tohoto velikána poezie. S velkolepou akcí nazvanou o nic méně honosně Svět podle Danta se vydaly do jedné z nejkrásnějších pražských barokních zahrad italského typu na Malé Straně – do Vrtbovské zahrady (i ta slavila své výročí: 300 let od svého založení).

Akce byla koncipována jako procházka Peklem, Očistcem a Rájem, během níž se mohli návštěvníci setkat s nejrůznější skrumáží performerů, básníků, filosofů, hudebníků a všech dalších postav a bytostí.

Ve svém uměleckém záměru se tvůrci akce snaží křísit ducha kabaretů, bohémů, vyvolávat genia loci historických míst a v neposlední řadě revidovat evropský kulturní kánon,

psalo se v tiskové zprávě k akci, za níž v prvé řadě stáli obvyklí podezřelí Anna Luňáková s Ondřejem Maclem (z Revue Prostor) a Jakub Vaněk (ze spolku komparatistů na FF UK).

Danteho renesance v Česku

Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh’ uhodnouti.
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem,

to jest první šestiverší „Zpěvu prvního“ Pekla Dantovy Božské komedie. Velkého díla o nic menšího básníka, který předznamenal příchod znovuzrození, renesance. A činí tak dodnes. Božská komedie, to nejsou jen mistrně vyšlehané verše, to je symbol nového věku. Ne náhodou je tak právě toto dílo neoddělitelně spjato i se vznikem československého státu.

Ocitněme se na chvíli o století zpátky. Píše se rok 1921, zvuky polnic utichly a z vířivého prachu smrti na frontách první světové války se zrodil nový národ, který toho ještě mnoho prožije, zatím se však teprve počíná rozpukat. Je 14. září a my stojíme na prknech Universitas Carolina. Ozývá se hlas Františka X. Šaldy – „vévody“ oslav k výročí šesti set let od úmrtí Danta Alighieriho. Není sám, zpoza hradeb Pražského hradu vzdává Alighierimu hold i prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk, který jeho verše neopomene propojit se vznikem státu. Další z básníkových renesancí!

Jenže co může v podstatě středověký člověk přinést dnešní neutišené době? A především: Poslouchal by ho vůbec někdo?

LIMBO

V umorousaném kalendářním deníku září rudě zakroužkované datum 15. září 2021. Pod ním jakýsi tajemný nápis: „Svět podle Danta“. Odbíjí půl šestá hodina večerní.

„Kolik je hodin, prosím?“ táže se kdosi.

„17:36.“

„A kolik hodin vám zbývá do konce života?“ ptá se duší přešlapujících v Limbu muž oblečený v černém, bez kalhot a se zlatou ratolestí na hlavě – průvodce, prokletý básník (Ondřej Macl) – a dále hlaholí:

Dante je se mnou už 700 let v záhrobí. Je věčný, neboť jej nikdo nečte, jak soudil Voltaire. Je to ‚hyena básnící v hrobě‘, jak se o něm příkře vyjadřoval Nietzsche, ale je to krásný hrob, jeden z nejvelkolepějších hrobů v dějinách světové literatury! A já nejsem Vergilius ani Jaroslav Vrchlický, ale Ondřej Macl, básník ze současnosti, ale ne moc dobrý člověk, a proto vás provedu Peklem. Kdysi jsem miloval jednu starou babičku, jenomže co umřela, tak už nemám srdce.

PEKLO

Duše pak musí odevzdat peníz převoznicím schouleným za pultem, aby tak mohly stanout v pekelném rejdišti. U pokladních bran vstoupivší vítají mnich (Matěj Senft) s vlčicí (Mariana Senft), kteří propadli na nejnižší stupeň nejspíše za své mezidruhové páření. A prostorem se nese varovný hlas:

MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ,
MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU,
MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ.
PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU.
JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE,
MOC BOŽÍ, MOUDROST PRVNÍ LÁSKOU SPOLU.
NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE,
JEN VĚCI VĚČNÉ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ:
NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE!

A pak to duše spatří! Tři stupně Vrtbovských zahrad proměněné v Peklo, Očistec a Ráj. V nich pak jednotlivé kruhy z keřů a rostlin. Cesta bude dlouhá a lemovaná řadou podivuhodných i podivných bytostí.

V Pekle zní blackmetalový set Kina Pekla a kapela Gorale Originale Pardubiciensis (v jejich undergroundově-středověkých zvucích se ozývají i slova Danta), jejichž tóny přerušují vzlyky duší (ozvučený řev papoušků ve voliéře). Čte tu hříšná profesorka Sylva Fischerová, básník Miroslav Olšovský a učitel angličtiny a bratrovrah v gepardích šatech Jaromír Lelek, jak o nich bez ostychu praví prokletý básník.

Duše dostanou na výběr: buď zůstanou v Pekle na nekonečném autorském čtení Božské komedie v originále i s poznámkovým aparátem a bez mikrofonu, nebo mohou pokračovat vzhůru do Očistce. Ale napřed se musejí očistit vodou z fontány se zlatými rybičkami, rozdělit se vzhledem ke dvěma schodištím na ty, které jsou spíše sobecké, lakomé a pokrytecké, a na ty, které mají blíže ke smilstvu, obžerství a marnotratnosti. A nakonec, chtějí-li jít dál, musejí vyslovit jméno někoho, koho by poslali do Pekla místo sebe,

čtu v poznámkách pekelného průvodce. A vzápětí slyším od duší jména náhradníků: „Babiš, Zeman, Havel.“ A z úst jedné dívky se dokonce ozve: „Moje matka!“

Točíme se stupni Pekla, omýváme se ve fontáně a stoupáme výš každý po svém přiklepnutém schodišti.

OČISTEC

Už všechny plachty své člun ducha mého
pro lepší plavbu vodou zdvíhá výše,
opustiv vlny moře ukrutného.
I budu zpívat chválu druhé říše,
kde lidský duch své poskvrnění smyje
a hodným nebe stane se tak spíše,

pokračuje Dante v Očistci a všechny duše večera s ním.

Od prokletého básníka přebírá pomyslnou průvodcovskou hůl postava zvaná Belacqua (Jakub Vaněk). „V Komedii se objevuje téměř omylem, o to víc si ji ale oblíbil Samuel Beckett,“ poznamenává ještě pekelník. A tím se za námi brány Pekla konečně a snad jednou provždy uzavřely. Hříšníkům se však na čele objevuje „P“ jako „peccatum“ (latinsky „hřích“), jehož význam se snad později v Ráji promění v „Paradizzo“ (italsky „Ráj“).

Ještě předtím však duše toužící po očištění vítá Petr Borkovec svou povídkou „Lido di Dante“.

Jsem tu správně. Nikdy jsem nepřečetl Božskou komedii celou,

přiznává se, a zároveň tím upozorní na tušené: Osoby stojící za tímto monstrózním kabaretem rozhodly o tom, kde se jaký prozaik, básník nebo filosof bude posmrtně ochomýtat, stejně jako ve své době učil sám Dante. V Očistci tedy dále spatřujeme dantologa a ochotníka (Martin Pokorný) odsouzeného k věčnému předčítání Božské komedie, dokud se ji nenaučí zpaměti a bez chyb; performerku (Marie Zandálková) chytající kouř do sklenic – snad tak chce polapit hřích a následně jej očistit ve fontáně –; hudebnici Timmi, která přelévá den v noc a celá zahrada se za jejích zvuků potemňuje.

Když tu přichází i se svým srdcem Macl. „Původně jsem trval na tom zůstat v Pekle, protože bez utrpení mi nedával svět smysl,“ poznamenává, ale nakonec nachází krásu v koláži z Dantova Nového života a Příprav na všechno (Fra, 2020) od Elsy Aidse. „Ať jdou všichni do prdele, / pomyslel jsem si uprostřed noci, / když mi bylo špatně,“ zakončuje básník svůj literární mišmaš.

Nad hlavami všech se rozžehá Ráj.

Nechoďte do prdele, ale pojďte do Paradisa!

volá shůry Beatrice (Anna Luňáková). Ta však duše do zahrad rozkoše nepustí zadarmo; už nestačí se jen ošplouchnout v rybníčku, nýbrž je třeba zosobnění Danta sdělit alespoň jeden dobrý skutek, teprve tehdy se brány nebes otevřou.

RÁJ

Toho, jenž dává všemu pohyb, sláva
vesmírem proniká a zaskvívá se,
v té části víc a jinde méně žhavá.
V nebi, jež víc se sluní v jeho jase,
já byl a zřel, co nevysloví ani,
kdo odtamtud se dolů vrátí zase.

Konečně Ráj! A v něm, jak je Bůh stvořil, svítí Adam (Martin Doucha) s Evou (Olga Srstková). Další Adam (Borzič) v jednom rohu Ráje (mají-li nebesa rohy) předčítá své dantovské básně za zvuků turecké loutny (Mikuláš Mrva). V rohu jiném filosof Josef Kružík hlásá, čím je Dante živý dodnes, zatímco ho Adam s Evou jablky hladí.

Když tu zvrat! Beatrice opět a naposled promlouvá k lidu v Ráji, avšak nese něco na svém těle. To těhotenský břich jí svítí. To není Beatrice, ale Gemma Donatiová!

Dantova skutečná manželka a matka jeho dětí, o které se nikdy ani slůvkem nezmínil. A nevíme o ní skoro nic, než že se po jeho smrti ve vyhnanství legitimně ucházela o jeho chabý majetek. Gemma se vysměje Beatrice i platonickému pojetí lásky. A zastane se všech bytostí nedoceněných dějinami, které sice tam daleko na planetě Zemi nic neznamenají, nikdo je nerozezná a neoslaví, zato v podsvětí proniknou do věčnosti. Symbol dítěte v jejím břiše je nazřen jako vše, co ještě nemyslí a nemá hlas, ale už cítí a existuje,

je psáno o této události v zápiscích z večera.

Pak vysvitne slunce, které se vyhoupne nad obzor na hlavě operního zpěváka Patricia Battyi.

Střechy malostranských chrámů se houpají jako zakotvené lodě a dlouhý život je teprve před námi,

píše básník (nikoliv už prokletý).

Tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy…

Všudypřítomné Rohy hojnosti (Jakub Kos a Lucie Kameničková) dolijí poslední poháry vína a přidají k nim něco navrch – Dantovu Božskou komedii. Třiatřicet duší míří na Karlův most, aby tu pod hlavami světců v jeden večer po sedmi stech letech od smrti Danta Alighieriho zaznělo v 1 800 sekundách jeho celé opus magnum.

Pak se knihy zaklapnou a večer skončí, ale život jde dál. Třeba i pro jakéhosi obchodníka, který po cestě z konference na konferenci toho dne, 15. září 2021, zaslechl v rádiu dvě povědomá slova: „Dante, Praha.“ Toho přeci dobře zná! Božskou komedii si po večerech s chutí předčítá a usíná s ní v rukou. Zítra možná pojede znovu na další z desítek a stovek konferencí, ale tento akt vykoupení bude kráčet s ním. Vždyť celý Svět podle Danta se odehrál v době Jom Kipuru, největšího židovského svátku, dnu smíření, očisty od hříchu.

A právě v ten den jsme vyšli a spatřili zas hvězdy.