Nad knihou
Charles Eisenstein

Krásnější svět už na Zemi

Reflektuje Matěj Senft

V době, kdy tuto reflexi píšu, je to skutečně jen pár týdnů, co do naší společnosti vstoupil nový živý organismus – host, který k nám vtrhl bez pozvání.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 10/2020

Charles Eisenstein v různorodých esejích své knihy Krásnější svět je možný, naše srdce to ví (Maitrea, 2018) rozvádí tezi, proč může existovat krásnější svět a jak je možné, že to naše srdce ví. Svou vidinu krásnějšího světa staví na třech příbězích: příběhu lidí, který je protkán celým bytím lidstva; příběhu oddělenosti, jenž doprovází individualizaci společností – zemědělskou a následně průmyslovou revoluci, které ze všeho živého učinily produkt a (ná)stroj. Posledním je příběh spolubytí, který již čeká za oponou a k němuž se snaží Eisenstein navést své bližní a všechny, kteří mu naslouchají. Je to příběh znovusjednocení a uvědomění si, že lidé jsou jedno – co víc, že „my a Země jsme jedno“. Jak před nedávnem připomněla historička umění Milena Bartlová: často zapomínáme na to, že i člověk je živočich. Jen jeden z druhů na planetě.

Jiný svět existuje, ale je v tomto světě.

Citát básníka Williama Butlera Yeatse uvozuje jednu z kapitol Eisensteinovy knihy. Vědomě navazuje na linii vrcholných hlasatelů ducha přírody a zemského ráje. Ostatně Yeatsova i Eisensteinova slova nejsou nepodobná myšlence Gilberta Keitha Chestertona:

Je docela pravděpodobné, že jsme rajskou zahradu ve skutečnosti neopustili. Změnily se pouze naše oči.

Eisenstein, vystudovaný matematik a filosof, nejen věří v krásnější svět, on ví, že existuje. Řečeno s Arundhati Royovou, indickou spisovatelkou a aktivistkou, za tichého dne můžeme slyšet jeho dech. Eisenstein se vydává na trnitou cestu, na které hýčká barevné květy spolubytí a pošlapává hady odcizení, destrukce a války. Na knihu samotnou by tak seděl ještě jiný Yeatsův výrok:

Našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech.

Knihu je třeba číst primárně jako duchovní text, i když autor sám by se proti takovému nazírání nejspíše ohradil. Přesto je to právě ona spirituální stránka vyprávění laděných do východních alegorií, západních podobenství a hagad (soubor tradic starověkých židovských mimobiblických vyprávění – pozn. red.), která přesahuje rámec běžných new age návodů na lepší život. Je to hermetické vnímání „co je nahoře, to je dole“, které umožňuje proměnit duše čtenářů. A skutečně, jeho slova žijí v duších mých přátel a dodnes se během klidných večerů vynořují jako záblesky jarního slunce.

Přesto Eisenstein trpí klasickými nešvary new age „life coachů“, když žongluje bez hlubší znalosti s velkými pojmy a fenomény a v ten moment se dopouští nejen nepřesností, ale dokonce jinak odsuzované duality a platónského protiřečení si. Je schopen nejprve načrtnout hermetickou koncepci světa a propojení „astrálního“ světa s tím hmotným, zároveň o pár stránek dále tvrdit přesný opak, ba dokonce odsoudit spiritualitu z pozic „náboženského primitiva“:

Vymysleli jsme řadu institucí, abychom se přinutili obětovat přítomnost pro budoucnost. Tomu nás naučilo náboženství: popírat a překonávat tělesné touhy kvůli nějaké nebeské odměně v posmrtném životě.

Samozřejmě už po několika letech od vydání knihy v originále jsou mnohé návody na lepší život zastaralé a neaplikovatelné, jak už to u návodů bývá, když do hry vstoupí nové „součástky“, nové proměnné. Kdybych měl knihu oštítkovat, ještě před pár týdny bych ji označil za utopii následující v jistých vhledech třeba Sluneční stát Tommasa Campanelly. Samotného Eisensteina by pak nebylo těžké zaškatulkovat jako nepraktického snílka, který nežije v rea­litě: namísto shánění peněz pro svou rodinu si filosofuje po vzoru Ladislava Klímy, který prohlašoval:

Co bych to byl za filosofa, kdybych se jen chvíli věnoval místo filosofování vydělávání peněz?

Pokud bychom přistoupili k takovému soudu, dopustili bychom se ale zásadního pochybení. Časový odstup nám umožňuje o to více docenit hlubší kvality Eisensteinových slov, které obstály jako univerzálnější teze. Za jednu z nejinspirativnějších tezí knihy považuji jeho úvahy o příběhu spolubytí. Perspektivou sjednocování lidí a země lze ostatně číst i děje nedávných týdnů.

 

My a Země jsme jedno

V době, kdy tuto reflexi píšu, je to skutečně jen pár týdnů, co do naší společnosti vstoupil nový živý organismus – host, který k nám vtrhl bez pozvání. Státy po celém světě zachvátila pandemie plicního onemocnění působením nového koronaviru, jehož původ je nejasný. Objevuje se však ještě jiný úhel pohledu, který současnou krizi vnímá jako práci Gaiy, která se nákazou brání ničivé činnosti lidské civilizace.
Stejně tak přišel v šedesátých letech minulého století biofyzik James Lovelock s hypotézou Gaia, tedy teorií, že živé organismy pomocí seberegulujících mechanismů vyjednávají životní podmínky na planetě Zemi tak, aby pro ně byly přijatelné. Slovo gaia pochází z řecké mytologie, v níž se z Chaosu zrodila tma a noc, světlo a den. Teprve poté Tartaros jako podsvětní propast, Erós jako vše oživující láska a Gaia jako bohyně země a v konečném důsledku Země sama. V hypotéze Gaia se však nejedná o zemskou vendetu. Vědeckým žargonem bychom mohli prostě říci, že každá akce má svou reakci.

Pokud vás někdo nutí dost dlouho zadržovat dech, budete ho nakonec muset odstrčit a chvíli si jej držet o těla, abyste se mohli nadechnout z plných plic. Jeden můj známý, praktikující v počátcích koronavirové nákazy tibetskou praxi chöd (jedná se o praxi pocházející z tibetského tantrického buddhismu, pozn. red.) se zeptal démona, kterého si imaginoval, co od nás potřebuje. Odpověděl mu: vydechnout a nadechnout se. Jak prosté! Přesto zdánlivě nemožné: lidstvo sužuje nemoc dýchacího ústrojí a planeta je sužována ničivou činností lidstva.

Slovy mého bratra Lukáše:

A co zdědila má generace? Oceán, ve kterém plavou kontinenty plastů, lahve, černé pytle, kelímky od hnusných jogurtů, kondomy po průměrném sexu, umělohmotné pevniny větší než Španělsko a Německo a Francie dohromady!, více plastů než ryb v oceá­nech tvořících polovinu kyslíku (za každý druhý nádech vděčím vodě), zdědili jsme mořské ptáky s prosoleným peřím mrtvé na plážích, probodené brčkem, trapná smrt milionkrát za rok a dalších 100 tisíc mořských živočichů zdechne každoročně kvůli plastovým sračkám, sežerou pytlík nebo třeba igelitku z Billy, zadáví se, pojdou, tělo se rozloží a uvolní ze žaludku igelitovou tašku, která se jako vláčná, bělavá duše vznese k hladině – aby byla pozřena další želvou nebo lvounem a svou reinkarnací přivodila další smrt, a tak dále, plastová samsára, 6,3 miliar­dy plastu rozptýleno do planetárního oběhu a země krvácí černé zlato, zkapalnělé dinosaury a přesličky, které si na každém čerpadle pumpují do auťáků fotři, co na to mají právo, protože je svoboda, protože si na to vydělali (90 milionů barelů uskladněné historie každý den spálené v motorech), jejich auta zabíjejí králíky, cyklisty, je samotné, děcka z autosedaček rozflákaná na silnici, ročně víc než milion mrtvých lidí, je to nejmocnější terorismus světa, vzduch se třese v horečkách, požáry hučí v Kalifornii i Thajsku, ještěrky a palmy v plamenech.

Jako by současná situace byla reakcí planetárních systémů na fatální přetížení.

 

A hle, Gaia!

A hle, tu najednou Gaiina stopka. Hranice, mnohdy už jen abstraktní čáry na mapách, se znovu staly skutečností. Milenci z opačných polokoulí se najednou nemohou přiblížit. Kina nemohou promítat, divadla hrát, kavárny a hospody občerstvovat své hosty a tak dále. Místa setkání a spolubytí zavřela. Své milované na ulici nemůžete políbit, ani se zrakem dotknout jejich úst. Všichni jsou zahnáni do útrob svých čtyř stěn.

To, co by se mohlo zdát jako naplnění příběhu oddělenosti, ale může být přesným opakem. Ano, na hmotné rovině se mnohých nemůžeme dotknout, přiblížit svá těla. Jaká potřeba, mimo ony základní potřeby nutné k přežití, je pro lidské bytosti důležitější než být dotýkáni, objímáni, opečováváni, viděni, slyšeni a milováni? – mohl by namítnout Eisenstein. Zároveň by na současnou situaci bylo možné vztáhnout jeho slova:

Mohl bych pokračovat a dál jmenovat mnoho dalších druhů nedostatku, které jsou v naší společnosti tak normální, že si jich vůbec nevšímáme. Nedostatek pozornosti. Nedostatek hry. Nedostatek naslouchání. Nedostatek tmy a ticha. Nedostatek krásy.

Je to paradoxně hmotná oddělenost, která duchovně sbližuje. Viděl jsem dívku, která donesla starým lidem (skupině nejvíce ohrožené novým koronavirem) ručně vyrobené roušky. Viděl jsem zdravotníky a sestry riskující své životy pro životy druhých. Viděl jsem prodavače a prodavačky dělat to samé, aby jiní nakrmili své blízké. Letecká doprava zastavuje provoz jindy tak intenzivně ničící ovzduší. Továrenské komíny přestávají chrlit černou smrt do oblak. Vláda dočasně znárodňuje soukromé nemocnice. Airbnb nemá koho ubytovávat, a tak dříve nedostupné bydlení je najednou dostupné za daleko nižší cenu. Vlastníci promíjejí nájemné. Voda přímořských měst se očišťuje, vzduch se zbavuje černoty, po městě pobíhají srnky. Mohl bych výčtem pokračovat ještě dlouhé hodiny. Výčtem, který má jeden společný jmenovatel: odhalení krásy a lásky.

 

Budoucí příběh lidí

Svět se hýbe směrem, který bychom ještě před pár týdny považovali za nemožný. Dává lidstvu prostor, aby bylo na chvíli samo se sebou, nalezlo světlo udolané tmou, nechalo vystoupit Éros jako všeprostupující lásku – k sobě, svým bližním, celému světu. Prostor znovu se nadechnout. Celý svět se tak stal z duševního hlediska jistou formou dočasné autonomní zóny, jak o ní mluví filosof a hermetik Hakim Bey. Na chvíli ztichly ulice a rozezvučely se lesy, zápach z výroben nahradila vůně jarního vánku. Jak už je z pojmu „dočasná autonomní zóna“ jasné, je to jen přechodné období, které ovšem může vést k proměně. Důležité zůstává uchovat si duši této dočasné autonomní zóny.

Jistě, klid nenastal pro personál nemocnic či obchodů, pro politiky a mnohé další obyvatele Země. Tisíce jiných uvrhl do finanční nejistoty a ohrožení. Samozřejmě s sebou virus přinesl především smrt. Ani se tu nesnažím vidět samotný koronavirus jako pozitivního aktéra v příběhu lidí. Nic, co znamená smrt pro jakoukoliv cítící bytost, jím není. Nastalá situace nicméně na hlubší duchovní úrovni umožnila otevřít oči a srdce. Mohli bychom říct, že vlna lidskosti, která přišla s krizí, byla zjevením. Zjevením o tom, že krásnější svět je možný a naše srdce to ví. Zjevením o tom, že „jsme jeden druhým a jsme svět“.

Zároveň s sebou tato situace nepřinesla jeden z nejničivějších aspektů naší doby: válečný diskurs. (V době uzávěrky tohoto čísla Tvaru to už ovšem nebyla pravda – rozpoutal jej naprosto očekávatelně Donald Trump, když nařídil americkému námořnictvu, aby zničilo veškeré íránské lodě, které by obtěžovaly americká plavidla – pozn. red.) Pro Eisensteina jsou to právě politika a jazyk války, které stojí mezi předními příčinami příběhu oddělenosti. Nevyvrací nutnou potřebu v krizových situacích bojovat – nikoliv však proti něčemu, ale za něco. Nyní jako bychom si Eisensteinova slova vzali k srdci: nebojujeme proti žádnému nepříteli, bojujeme s virem a naší motivací je boj za život.

V novém příběhu už nejsme ve válce s přírodou a už se nesnažíme nad sebou zvítězit. Objevujeme, že touha byla tak destruktivní, protože jsme byli pomýlení. Věci, o nichž si myslíme, že je chceme, jsou často pouhými náhražkami za něco, co skutečně chceme.

Přesto nesmíme zapomínat na důležitá slova izraelského historika Yuvala Noaha Harrariho o tom, že následující dny rozhodnou o běhu světa na roky dopředu. Nesmíme zahodit udržitelná řešení šetrná k životnímu prostředí, nesmíme nechat zasažené obyvatele strádat, nesmíme upadnout do hrabivosti. Měli bychom se společně postavit za život, zdraví a budoucnost, ve které bude umožněno důstojně žít kaž­dému jednotlivci. Následující měsíce rozhodnou o blízké budoucnosti příběhu lidí.

O misi, která leží před námi, píše Eisenstein ve své knize formou příběhu o stařešinovi jednoho kmene, který promlouvá ke svým následovníkům:

Jiný muž se zeptal: ‚Je možné, že se naše mise nezdaří a že tato planeta Země zanikne?‘ Stařešina řekl: ‚Odpovím na tvou otázku paradoxem. Je nemožné, aby vaše mise selhala. Přesto její úspěch závisí na vašich vlastních činech. Osud světa je ve vašich rukou. Klíč k tomuto paradoxu leží ve vás, v tom pocitu, který v sobě nesete, že každý váš čin, dokonce i vaše osobní skryté západy mají vesmírný význam. Tehdy poznáte, tak jako to víte teď, že na všem, co děláte, záleží.‘

Chviličku.
Načítá se.
  • Charles Eisenstein

    (1967) je řečník, překladatel a spisovatel. Vystudoval Yaleovu univerzitu, obory matematika a filosofie. Ve svých knihách se zabývá tématy civilizace, vědomí, peněz a kulturní evoluce. Je autorem knih The Ascent of Humanity (2007), Sacred ...
    Profil
  • Matěj Senft

    (1999, Benešov u Prahy), básník a publicista. Vystudoval knižní kulturu. Nyní studuje judaistiku a religionistiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje jako knihkupec a kulturní dramaturg v ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Andrew Keen

    Krásný nový svět?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová?

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2020
  • Nad knihou
    Greta ThunbergováNáš dům je v plamenech

    Udělat několik kroků zpátky

    Reflektuje Svatava Antošová

    Co však na knize Náš dům je v plamenech nesmírně potěší, je to, že Greta – s odkazem na úryvek z Mertovy písně v úvodu – nejen prorazila okolní lhostejnost a strhla na svou stranu spoustu mladých lidi po celém světě, ale také našla cestu zpět: zpět k sobě.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2020
  • Nad knihou
    Tony JudtZapomenuté 20. století

    Kam zmizela republika učenců?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jistě, máme i dnes své intelektuály, ale ti jsou buď málo vidět a slyšet, anebo se mění v duchu bitvy v Orgreave v uvřískanou rekonstrukci sebe samých.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 20/2019
  • Nad knihou
    Georges CanguilhemPoznávání života

    Biologie pod pokličkou života

    Reflektuje Anna Luňáková

    Canguilhem píše, že pokud nechápeme problematiku vysoušení dolů (starou celá staletí), nepochopíme ani parní stroj. Pokud nevíme, jak funguje kolovrátek, nemůžeme rozumět lokomotivám. Racionalizace techniky nesmí dávat zapomenout na iracionální původ stroje.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 11/2019