Na konci bylo jedno jestli spí
Byl tak hluboko
Já zas daleko

To poslední vynoření
jediného oka až ode dna
dvakrát zářivějšího
protože plného smrti
obloha v hlubinách
bylo jak volání sirény
do Nespánku

Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.

Jedeme v autě.
Já řídím a ty sedíš vedle mě.
Něco ti vysvětluju a ty trpělivě posloucháš, mlčíš.
Kam jedeme?
Pak říkám něco pěkného.
Nevím přesně, co říkám,
ale je to něco, co si představuju, že v tuhle chvíli řeknu,
abych ti dokázal, kdo vlastně jsem.

vypínám tvou obrazovku
OFF
pak si to rozmyslím
ON
ať můžeš pořád dohlížet
vždycky jsi chtěl pouštět
náš život na VHSkách

Láska, kterou v srdci choval Caramuru a Catarina, tedy protentokrát zvítězila nad chamtivostí kolonistů a na pár let ještě umožnila Tupinambům snít sladký předcivilizační sen. Jejich děti už vesele nastoupily do služeb portugalské koruny a zbytek kmene se dílem smísil s novými osadníky, dílem vymřel v důsledku nových z Evropy zavlečených chorob, jako byly neštovice, spalničky, tyfus, úplavice a syfilis.

A tak pro lidi, jako jsem já, se svými ekologickými názory, věřící, masarykovsky sociální demokrat, prostě všechno, co se nenosí, a nebo jak jsi Ty, věřící, a ne klerikální, ekumenicky orientovaný, prolnutý duchem druhého Vatikánu, mají dneska české země pramálo pochopení.

Dnes je má velká, triumfální chvíle. Zlomilo se kouzlo – to, co jsem v úžasu nahromadil, v záchvatech obdivu vydávil, dosud cizí a obrácené proti mně – mě potvrzuje a přijímá. Díky.

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.

Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.