Jsi moje oblíbená autonehoda.
Přeškrtáváš mě, prořezáváš se mnou.
Je to jako vybrat si knihu podle obalu a zlomit si srdce.
Je to jako nespat, ale vidět sny.

krucinál
vždyť mě znáš!
zdravej jak ryba
jen tu mrtvici
umrtvím
a kdyby něco
vždyť víš:

duch se rozplyne
tělo zetlí a srdce se
promění v jaguára

Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.

„Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“

Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.

Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.

Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.

Přestala chodit do práce, nechala si napsat neschopenku a celé dny konzumuje cokoli, co jí přijde pod ruku. Čeká, že se něco stane. Něco se musí stát, myslí si naivně. Přestává vnímat hranice vlastní osobnosti, ztrácí se ve všech teen hrdinkách i cute klucích z romantických komedií, které pohlcuje jak černá díra.

Příšerně však mne slova teď iritují. Popírám jich existenci. Existuje sebevražda, neexistují jakákoli její vyjádření, marně do palice vtloukal mrtvému bardovi. A tak je to se vším, zdůraznil mu přesto na rozloučenou.

Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.

Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost.

A pak nastala má strastiplná pouť. Hlasy mi nedopřávaly už ani na chvíli klid. Křižovatky jsem přecházela na červenou a často jen o vlásek unikla smrti. Několikrát se mi podařilo zastavit dopravu. Brzy jsem ztratila jednu svou sešmajdanou lodičku, a tak jsem odkopla i druhou. Brouzdala jsem se v silonkách v ledových listopadových kalužích. Celou Prahou zněl Alekův hlas.

Drazí přátelé, nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty.

Není pochyb, že ani to nejpoetičtější porno nikdy nevzkřísí beztvářnou mrtvolu k tanci & zpěvu (jako čínský pták Chaos), ale… – představte si scénář k tříminutovému filmu, který se odehrává na mytickém ostrově…

Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivistickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy…