A: Hej, sotva slyším tvůj hlas, nemůžeš s tím něco udělat? Nemůžeš ho zesílit? Nechci slyšet sám sebe, musíš mě nějak přehlušit. Přitom se mi už delší dobu zdá, že neslyším ani sám sebe, přestože mám ucho přímo u rozvaděče, kde se pokouším ty tóny zachytit. Tuhle laskavost bys mi snad mohl prokázat! Hrát hlasitěji, to snad není tak těžké. Pořád jenom ten řev, ze zvířecí fabriky nebo odkud? Výpadek generátoru? Jestli došlo k výpadku, proč teda tak řvou? Dodávka přerušena za plného provozu? Automaticky vypnuto? To ovšem neznamená, že všechno ztichlo.

[…]

B: Myslím, že příroda by nemusela reagovat pokaždé tak přemrštěně, teda může si za to taky sama, to jí nikdo neodpáře. Mně určila druhé housle, ani ty ale nejsou dost hlasité, aby je skrz tu vodu bylo aspoň vzdáleně slyšet. Přitom měla voda původně jen ochlazovat a přinášet nám tím aspoň trochu radosti. Jinak po ní nikdo nic nechce. Po zbytek času se může věnovat svým koníčkům. Má ochlazovat stávající nálož, ovšem jak dlouho trvalo, než svůj úkol odložila! Měla by ještě pracovat, tady by mělo být ještě něco v provozu. Teď už ne. I můj nástroj je už delší dobu mimo provoz, i když hraju jako o život, ale někde se ty tóny musí odrážet. Někde být musí, v přírodě se přece nic neztrácí.

[…]

A: No teda. No teda. No teda. Takže jsem teď první housle, a k čemu mi to je? K čemu je mi celá klenotnice pokladů, kterou v sobě skrývám? Milejší by mi teď byla izolace. Žádná regulace, naprosto ničeho. Všechno to přetéká. Těm číslům nevěřím. To musí být překlep, jinak si to nedokážu vysvětlit. Můj tón měl předtím poločas rozpadu přibližně padesát minut, takže bych ho ještě musel slyšet, dokonce i za půl hodiny bych ho ještě pořád slyšel. Ještě stále by mělo platit, že jsem ten tón zahrál. Ale co je s ostatními tóny? Copak už se taky rozpadají po, ne, před, ne, po padesáti minutách? Znamená to padesát minut, než je vůbec někdo zahrál? Běží snad zvuk pozpátku? Takže moje tóny můžeš najít, jenom dokud poběží můj reaktor na výrobu tónů, dokud moje turbíny ještě běží svými tajnými cestami, kde je nikdo nevidí, a neslyšné se s nimi stane slyšitelným a konečně to přijde, ale tvůrci, reaktory, respektive reagující, protože žádní tvůrci neexistují, pouze reagují na něco, co není vidět, reaktory nejsou žádní stvořitelé, nýbrž prostě na něco reagují, to je patrné už z jejich jména, to je fuk, ty jsem vypnul už před pěknou řádkou dní. Ne, musely se vypnout samy. Jak to že teda není konečně klid? Nebo ke klidu patří i to, že sami sebe ani sebe navzájem neslyšíme? Jak to, že teda ještě něco slyšíš? Ach tak, ty neslyšíš vůbec nic. Jak to, jak to, jak to? Nechali nás tu, ale proč? Ničemu nerozumím. Ty nic neslyšíš a já ničemu nerozumím. Děkuji.

B: Já hraju jenom druhé housle a ty nemů- žou vůbec nic dělat, když nezaslechnou poselství prvních houslí, které jim dá procitnout: Pět taktů za písmenem C, s předtaktím, jenom smyčce, prosím. Já jsem doprovod, ale k jaké události? Protože událost, to ty nejsi! Ty jsi výsledek události, která vyklenula vzdutou klenbu uchovávající tón, ovšem skulinami nic neproniká. Události přicházejí pokaždé zvenčí, aby nás přehlušily. Nechtěl bys mi konečně dopřát požitek ze svých tónů?

A: Vždyť hraju celou tu dobu, které se říká konečnost, jenom nakonec vůbec nic nenastane! Jak to, že hraju, a nikdo mě neslyší? Jak to, že neslyším tebe? Jenom ten ustavičný řev. Co krásného nebo hrozného viděli, že tak řvou? A kdo to vůbec řve? Už se v tom nevyznám. Aspoň ty, můj doprovod, bys mě snad měl slyšet! Měl by ses podle mě řídit. Vzhůru, ať tě nevyřídí! I kdybych měl chrám svého těla dovést do bezpečí po tajných stezkách. Ano, jsem ten, co stojí na balkóně a kyne. Jsem pes na střeše domu, kterého po pěti dnech zachrání. Nejsem kůň vyhublý na kost, umírající hlady na louce, kde bývalo dřív tak krásně. Tvůj hlas by se teď kupříkladu do mě mohl bez překážek vloudit, a nikdo by si toho nevšiml. Všechno už je zaplněné tvým hlasem a taky si toho nikdo nevšiml. Jako by naše auta řídil nějaký duch. Jako by nějaký duch poháněl naše topná tělesa. Jako by nám duch zapínal přístroje. Jako by duch dával rozkazy, už tu ale není nikdo, kdo by je poslouchal. Jako bychom i my byli duchové.

[…]

B: Tady určitě vystoupilo něco ve velkém množství, jenom nevíme, kam odvést všechnu tu vodu. Voda je samozřejmě tady, o tom není sporu. Nebo co to teda je, to, co sem dorazilo. Proboha, co to tam vystupuje? Je to něco, co se vypaří až při enormně vysoké teplotě, jak se říká, ale předtím to ještě projde skrz nás a do země a do vody a do vzduchu. Co co co? Stopy neviditelných zvířat, celých stád, která se přes nás přehnala? […] Směřuje všechno tam, kde před námi zanechaly stopy naše tóny? […] Takže znova na stopu a za nimi, vystopovat je a k melodii je třeba i donutit. Až necítíme už vůbec nic. Někde přece musí být, ty staré dobré tóny! Možná je slyší někdo jiný, když se my sami neslyšíme, ne, někdo je musí slyšet! […] Kdybychom bývali mohli rozhodovat, neměli bychom teď to, co máme. Neměli bychom nic, neměli bychom ani to nic. Na povel jsme si pořídili něco, co nás teď všechny vyřídí. Jak máme rozhodovat o těch, co přijdou po nás? Ale třeba už po nás žádní další nepřijdou? Přitom jsme měli tolik času! Chce se mi brečet, když si pomyslím, kolik jsme měli kdysi času, bohužel vždycky jen jedinkrát. A pak najednou už nic. Co bychom za to dali, kdybychom mohli vrátit čas, vzdálený dusot, otrávený vzduch, křik tonoucích, zápach spáleniny, to všechno bychom dali za to, abychom to mohli prožít znovu, protože to by znamenalo, že jsme ještě naživu, na zlomek vteřiny, kdyby čas běžel pozpátku. […] Ti, co přišli o rozum, tu bloudí strachy šílení kolem, ale my hrajeme. My hrajeme. Však oni nám řeknou, co se stalo, jenže my neuslyšíme ani to. […]

A: Jako první housle zahajuji pátrání, to bude nejspíš moje úloha. Musím dávat dobrý pozor, jinak to propásnu, odbočku, sólo, kadenci, poslední opakování na konci, cokoli, co něco vytváří […]. Ovšem my máme čas. Halt! Právě mi řekli, že už žádný čas nemáme, nanejvýš pár milisekund. To se nedá ani naladit. Já přece ještě hraju, a předtím jsem ladil, jako vždycky. Takže to musí štymovat! […] Nemůžeme dostat tóny krásně do zákrytu (nebo už to udělal někdo jiný?), aby jejich překrývání, jejich červovité vodní výhonky, jejich vzrůst a zahnívání vůbec nebylo vidět? To by byla krása, kdyby se zas konečně ladně propletly jako dvě nečinné ruce […]. Cítím, že spojení bude okamžitě zas narušeno, naše hudba, náš souzvuk, jenž se zdál nevyhnutelně vyhasínat v nádrži na vyhořelé palivo, totiž, v chladicí jímce. Zvuk, jenž současně vždy hned zaniká. Přesně takhle to funguje: Čím víc tónů, tím větší citlivost pro závady. A zatím se zdá, že my dva jsme jedna velká porucha, jak je to možné?, dokonce teď vysvitlo i slunce! Tomu je to fuk. […] Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tónů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel. […] Naše tóny nás nedoprovázely, tak koho tedy? Ačkoli jsme je vyprodukovali, chtěli od nás za každou cenu pryč. A někde se teď diví, ne, civí, a kopyty hloubí další brázdy, které jsou taky k ničemu, no, někde si přece značně dlouhý čas svého biologického rozpadu musí užívat.

[…]

B: Protože nic neslyšíme, ani ty, co křičí a prosí o ochranu, nemohli se do toho zatím dát, nemohli se do toho pustit a dostat se k tomu poločasu rozpadu, buď zepředu dozadu, nebo zezadu dopředu. Je-li hudba čas, tak je teď poločas, jenom nám ho nikdo neoznámil, není napsaný na žádné tabuli a nikdo nás neposílá pryč z hřiště, ne, poločas rozpadu tu není nikde zapsaný, jenže my neslyšíme ani polotóny, neplést si s půltóny!, které vyluzujeme.

[…]

Takže nech, prosím tě, ten zářič na pokoji! Přestaň se v něm neustále vrtat! Je to jenom takový pocit, ale kdo ví, co všechno by se pak rozehřálo? To radši mrznout, ne? Protože když ho zapneme, jeho paprsky se možná rozpadnou, byl dlouho mimo provoz, takže abychom byli pokud možno pryč, až se to stane, a vznikne tak tvrdé záření, záření pro nás možná až moc tvrdé, a pak možná i těžké ztráty, takže pokud možno nezapínat měkký zářič, tím jsem si teď naprosto jistý! Radši sami zářit, ve dvou, ať je v naší malé rozpustilé hudební společnosti víc legrace. Zlepší to náladu a správně zformuje naši pozdější velikost, ať jsme pokud možno takoví, jak to bylo v plánu. Zářivé bytosti, spočívající v líbezné náruči přírody. Ale ani příroda není tím, co nám předpovídali, než jsme ji tak zdeformovali; to je jako s našimi tóny, které jsme vyplodili, ale které za námi nechtějí běžet, a když, tak nás stejně nedohoní. Pravděpodobně je někdo zapomněl porodit, protože zplozeny byly, to je stejně jisté […].

B: Když jsme své tóny doteď neslyšeli, co pro ně vůbec hovoří? Proč vlastně dál hrajeme? Víš to? Svědčí vůbec něco o tom, že jsme doposud nepropustní? Že naše vnější slupka ještě drží pohromadě? Co svědčí pro a co proti? Těsníme ještě, nebo ne?

A: Tedy v to velice doufám, že vnější schrána vydrží. Bez ochranného pouzdra se prsty nemůžou pohybovat, bez pouzdra, jímž jsme my sami, no, dokonce i pouzdrem musíme být!, bychom se beze zbytku roztekli.

[…]

A: Bahno. Špína. Kňučení. Vytí. Neslyšíme v sobě, co bylo venku, a venku není slyšet, co probíhá v nás. Všude cáry. Kousky lidské tkáně, z toho, jak zahynuli uprostřed nějaké činnosti. […] voda došla, voda je někde jinde, a ne, ani život nelze vrátit, když je jednou pryč […]. Voda normálně pitná je, tahle ale není, i když tak vypadá, nebo je vodě hodně podobná. Jo, to se vodě podobá, že se schovává, jako naše tóny, jo, přesně tak, voda je pro nás ztracená, ztratila se někde v podstatě, ačkoli je všude, rozmístila se všude, ale my z toho nic nemáme. Právem říkáme, že jsme ubozí, ovšem existují jistě větší ubožáci. Někde nám něco odčerpali, my ale nevidíme, kde vzniká nová nádrž, v níž by se to dalo uvařit, abychom byli stravitelnější aspoň pro sebe […] ovšem když putuje moře, nepřijde už nikdo, to všichni utečou, přestože by to moře mohli docela dobře potřebovat. Dobře ho využili. Tolik jich přijde, a tolik jich přijde o život. A když budeme sami putovat, nebude se vědět, kde jsme, a až sami sebe neuslyšíme, je možné všechno, i to, že zas vypadne proud a turbína leknutím omdlí. […] Kde máme svoje tóny? Proč si tu vzájemně řveme do uší? Že to skučení skutečně pochází od nás? Bylo to ověřeno? To není možné, my jsme jedině původci tónů, za nic jiného neneseme zodpovědnost. Zkřivenými prsty ohmatáváme hmatník, ty tóny tady musí někde být, tak jsme se to učili, ale je slyšet jenom vytí, řev, sténání, pláč a vzlykot lidí, kteří mají starost o sebe a spoustu dalších věcí. […] Není to tak, že by nás přehlušili, ti, co tam křičí, ale tak, že sice hrajeme, ale nic neslyšíme. Tato neslyšitelnost, kterou ještě pořád tak horlivě produkujeme, začíná už tím hmátnutím do strun, snahou zachytit tón. Kde jste, tóny? Tady někde pod tím, jo, tipuju, že někde tady pod tím řevem a rámusem musí být. Máš už ty svoje? Máš aspoň jeden?

[…]

Co si tu Země dovolila, to se ani nedá vypovědět! Nepopsatelné. Země vezme stavbám půdu pod nohama a pak se dostaví strašlivý příval vod, až bude Země tak vymydlená, že už nebude moct nikdy vypadat jako ze škatulky. Ta přehnaná, zanícená reakce přírody nám teprve odhalí touhu, kterou jsme kdysi pociťovali, ale nedokázali jsme ji vyjádřit. Co jsme potřebovali, to jsme dostali. Máme už co do činění pouze se samými opotřebenými a upotřebenými věcmi. Ale možná, že to bylo použito před deseti tisíci lety, jenomže to vidíme až teď. Naše tóny byly možná vyprodukovány už před čtyřiadvaceti tisíci, před čtyřiceti tisíci lety poločasu rozpadu – co já vím, já jsem krátkozraký, ne prozíravý – plutoniem, teď už by z nás vlastně měly pomalu vycházet, to se mezitím musely naučit, naše tónečky, naše názvuky, ne z Tyrol, ne, odtamtud nejsou. Každopádně, ať hrajeme, jak hrajeme, je to k ničemu. Jsme následek následku následku. Pokračování po nás taky nenásleduje. Nic už po nás nebude následovat, po nás nic nepřijde.

[…]

B: Lidé převádějí své drahocenné děti do zahraničí, nestůjte jim prosím v cestě, nebo vás udupou, tam se musí zachraňovat! […] Maj recht! Dělají přesně to, co je správné! To jedině správné! Ti, kdo neudělali, co je správné, ve správnou chvíli, musí zemřít. Postupují rychle vpřed, let zabukován, pokoj v hotelu zarezervován, rychle, rychle, všechno cestou smést! Cítit paprs-ky na kůži nejde, tweetovat se o nich ještě dá, ale lepší, nejlepší ze všeho bude, když se dopravíme do bezpečí. Bezpečí: jediné východisko této doby. Bezpečí je nejpřednější. Jenom bezpečí pomůže trvale. Až tu konečně bude bezpečí, ať rozhodně zůstane. Tady pomůže jedině útěk do bezpečí, s celým tím houfem synů. […] Ti, co zůstanou a nebudou se ulejvat z práce, se musí pustit zas do své jaderné výroby, myslím, věnovat se samému jádru svého díla, produkci nových lidí. […] To nejnovější chce přirozeně každý!

[…]

A: […] Jsou snad ty tóny mrtvé, copak umřely? Jsou stiženy nákazou, jsou nemocné, leží ve vlastních výkalech, ve vlastním rosolu? Mohou se zrodit? Je možné je vylovit z té obrovské zásoby? Složité zachraňování. Kdo nám pomůže? Pomoc! Pomoc! […] V tomhle zakázaném pásmu je dokonce zakázáno je i hledat, jak jsem slyšel. Co máme dělat? […] Nasadili jsme přívětivý výraz, ale třeba se k našim tónům vůbec nehodí? […] Myslíš, že tady je jeden z nich […] u volantu dodávky, v níž chtěl přivézt hnojivo, ten ubohý dobrý tón, nemůže za to, že je jenom tón, pomíjivý, mizivý, ale značně naložený […]. Takže tón seděl, jako každý den, za volantem svého minivanu nebo Toyoty-pickup, nástroje osvědčeného v nejrůznějších válkách […]. Kde je mrtvola toho tónu? Kdo ho odstraní? Kdo ho vůbec hledá? My nemůžeme dělat ještě i tohle […].

B: Když jsme oblečení, bude nás pak těžké najít. […] Šance, že nás najdou, jak se proháníme po vodě, nebude nejspíš příliš velká. Těla ve vodě klesnou zpravidla na dno, to je železné pravidlo. A to štymuje, na beton, stejně jako že musíme naštymovat nástroje, dokonce ještě víc, vždyť je to příroda! Pravidlo říká: Prozatím budeme zachováni z důvodu jakéhosi přání našeho Otce, který náš neviditelně vysoce umělecký tón neustále zkoumal a obdivoval. Prozatím budeme zachováni, ale cosi se sem již vkradlo, klenba našeho nitra ji přivábila, bestii. Jako mrtvá zvířata jsme naplněni chtivostí, nádoby neviditelna, takže, co jsem to chtěl říct: Neviditelné nás potřebuje a upotřebí, ne obráceně.

A: Když jsme nazí, nejvíc se podobáme zvířeti, jenom, co je na nás tak zvláštního, na nás už doopravdy nic není? Teď jsme na řadě my! To je fuk. Když je voda obzvlášť studená nebo jestli ležíme ve velké hloub-ce, tak přes dvacet metrů, řekl bych, minimálně, nevzniknou díky chladu žádné hnilobné plyny a naše těla se nevynoří.

B: Já jsem slyšel, že v teplejší, respektive mělčí vodě by se naše těla mohla po pár dnech zase vynořit, to bychom se pak udrželi dva tři dny nahoře a smrděli a smrděli a pak se potopili navždycky. To jsem slyšel. Opakuji: Co je na nás tak zvláštního? Bylo na nás vůbec něco? Nitro, nebo zevnějšek? Nebo to do našeho nitra proniká zvenčí? Odkud se bere nebezpečí? Rychlou jízdou to tentokrát nebude. Chůzí taky ne. Ovšem určitě zvenčí, to je jisté. Od nás ne. My tu sedíme a hrajeme, jinak nic, a ani není nic slyšet.

[…]

B: A co jsi chtěl říct o tom, kam směřujeme? Jako oblečená těla nesměřujeme nikam, protože mokré šaty stáhnou naše těla ke dnu, takže pak budeme zvlášť těžko k nalezení. A taky bude obtížné nás najít mezi usazeninami, rostlinami a jinými nepřátelskými objekty, dokonce i s echosondou a podvodními kamerami.

A: Ale voda bude horká!

B: To je možné, jenže na ní nebude zvenčí nic poznat, ale na nás jo.

A: Takže v akčním rádiu třiceti kilometrů po nás vůbec nebudou moct pátrat, ani kdyby do nás zatloukli silné hřeby a pak vyslali magnety, aby nás našly. Co člověk nehledá, to taky nenajde. Naše hudba už je pryč, a brzy budeme pryč i my.

[…]

A: Avšak nebuďme proto rozezlení či mrzutí. I když po nás nepátrají. Nebudou nás pohřešovat, vždyť naše tóny už dávno nikdo nezaznamenal, v téhle tělocvičně, sociálních bytech, ani v tomhle divadle. A k čemu bychom jinak byli dobří? Myslím, jak jinak bychom mohli být užiteční? Jenže my jsme nebyli ani dobří, ani užiteční. Jsme zbyteční. Něco nás ozářilo, ale tentokrát se žádní sběratelé autogramů nedostavili, k ozářeným se nikdo nepřiblíží. Naopak.

B: Bylo by nezodpovědné po nás pátrat, a ještě nezodpovědnější by bylo vytahovat naše ozářená těla na souš. V téhle zóně, kde mysleli, že je jich minimálně ještě tisíc, jsme jenom my dva. Dva hráči, pohnuti množstvím neviditelných rukou, hráči, co jsou nahraní, a ještě k tomu neslyšní.

[…]

Myslíš, že někdo zabránil tomu, aby naše tóny pronikly nekontrolovaně do životního prostředí, a pak zamezil, abychom tam pronikli my? Jsme poslední? Tak můžeš zhasnout!

A: Odkud myslíš, že to světlo vychází? Myslíš, že vzniká samo od sebe, myslíš, že vychází z domu své matky a bylo přírodě zcizeno? Myslíš, že světlo se prostě zrodilo, vyrostlo a teď tak nějak přežívá v naší prázdné palici?

B: Nemám o světle ani ponětí. Ale nevidím ho. Žádné tu není. Nemohu žádat více světla, když tu není vůbec žádné. Možná zůstalo dítětem, to světlo, příliš slabé, nemůže vstát, nedokáže se oblíct, až klesne ke dnu, bude ho aspoň snazší najít, ubohé, malé, nahé světlo.

A: Já ho nevidím, to světlo. Nevidím ani žádný tunel, na jehož konci by se mělo objevit. Třeba bychom si měli nějaký tunel vykopat, abychom na jeho konci viděli světlo?

B: My přece budeme sami svítit! Představ si! Vždyť jsem ti to předpovídal! Sice nás ani potom nebude slyšet, budeme ještě víc neslyšní, pokud je to vůbec možné. No, ale zářit budeme. Budeme ze sebe vydávat světlo! Budeme vylučovat modravý svit! Není to super? To je lepší, než se nesmyslně producírovat. Jinak tu není nikdo, komu bychom zahráli.

[…]