(1946, Rakousko), básnířka, prozaička, dramatička. Její židovský otec Friedrich Jelinek pocházel z Uherského Hradiště. Všichni tamní příbuzní byli za nacismu vyvražděni. Otec přežil díky své profesi, jako chemika ho zbrojní průmysl potřeboval. V padesátých letech psychicky onemocněl. Jeho osud zpracovává autorka v románu Pianistka, ve hře Sportštyk a v dramoletu Poutník. Během gymnaziálních let ji ambiciózní matka vedla ke studiu na konzervatoři (varhany, klavír, příčná flétna, kompozice), několik semestrů navštěvovala kunsthistorii a divadelní vědu na Vídeňské univerzitě. V roce 1967 se však psychicky zhroutila, izolovala se od okolí. Tehdy začíná psát. V roce 1974 vstupuje do Komunistické strany (té je věrná do roku 1991), je činná v redakci feministického časopisu Schwarze Botin. Výrazně se prosazuje sociálně-kritickým, anti-vlasteneckým románem Milovnice (1975) a také románem Vyvrhelové (1980), v němž kritizuje nacistickou minulost Rakouska. Autobiografický román Pianistka (1983) zfilmoval v roce 2001 Michael Haneke.
V té době se také stává autorkou rozhlasových her a tzv. feministické trilogie her divadelních: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností (1977), Klára S. (1981) a Nemoc aneb Moderní ženy (1987). Její rané texty jsou psány s odstupem exemplárním jazykem, jazyk i syntax jejich textů podléhají krajní deformaci. Její dílo vyvolalo řadu skandálů – např. drama Burgtheater (1985), v němž kritizuje rakouské vytěsnění nacismu. Často byla také terčem skandalizace bulvárními médii a populistickou, extrémně pravicovou stranou Svobodných Jörga Haidera.
Od konce 80. let vyznává tzv. postdramatickou poetiku, jež v její tvorbě vrcholí na přelomu tisíciletí: píše divadelní texty čím dál více v podobě nečleněných jazykových ploch, které postrádají postavy i všechny další atributy dramatické formy. Zároveň její tvorba pro divadlo má téměř výhradně politický podtext, reaguje na projevy xenofobie a nacistickou minulost. Reflexi současného světa často propojuje s citacemi z antické tragédie a mytologie, blasfemicky do textů zapojuje i křesťanskou symboliku. Za své texty byla mnohokrát oceněna časopisem Theater heute a na festivalu Mülheimer Theatertage. V roce 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu a také Cenu Franze Kafky. V roce 2017 byla vyznamenána cenou Faust za celoživotní dílo.
(Zuzana Augustová, upraveno, zkráceno)
