16/2019
Nikdy jsem neviděl lakoničtější a současně expresivnější vyjádření tragédie ženy v patriarchální společnosti. Tehdy jsem si Elfriede Jelinek zamiloval.
Milí čtenáři Tvaru,
dovolte mi začít jednou vzpomínkou. Myslím, že už to bude víc než deset let, co jsem v tehdy ještě existujícím Divadle Komedie zhlédl představení Klára S. rakouské dramatičky a prozaič-ky, nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek v režii Dušana Pařízka. Tématem hry je příběh manželky skladatele Roberta Schumanna, která se svým „vyhořelým“ manželem pobývá u italského básníka d’Annunzia, který proslul pozdně symbolickými básněmi i příklonem k fašismu. Klára Schumannová je kvůli manželovu zdravotnímu stavu nucená sama zabezpečovat rodinu, snášet obtěžování italského básníka a její obrovský hudební talent zůstává ve stínu umělecky neplodného manžela. Ovšem Jelinek pracuje s příběhem dost specificky. Asi nikdy nezapomenu na scénu, v níž se střídá hlas Kláry a d’Annunzia. Ten stále opakuje „Já“, „Já“, „Já“ a ona mu odpovídá „můj muž“, „můj muž“, „můj muž“. Nikdy jsem neviděl lakoničtější a současně expresivnější vyjádření tragédie ženy v patriarchální společnosti. Tehdy jsem si Elfriede Jelinek zamiloval.
Jsem velmi šťastný, že vám nyní přinášíme exkluzivní tematické číslo, které pro nás dramaturgicky připravila teatroložka, divadelní a literární kritička a překladatelka Zuzana Augustová. Zuzaně patří velké poděkováni, protože také většinu textů do tohoto čísla přeložila. Vznik čísla finančně podpořilo Rakouské kulturní fórum, instituce, která již potřetí umožnila vznik pozoruhodného tematického čísla. To otevírá poutavý rozhovor s divadelním režisérem Dušanem Pařízkem, který se dílu Jelinek i dalším německojazyčným autorům dlouhodobě věnuje. Pařízek v rozhovoru, který s ním vedla teatroložka Iva Mikulová, dílo slavné autorky evokativně představuje a díky vlastnímu vhledu má od „své autorky“ zdravý odstup. Část rozhovoru se točí i kolem Divadla Komedie, které jsem v oné době miloval a jež nemělo v českém kulturním prostoru obdobu (a jak ukazuje Dušan Pařízek, i v německy mluvícím prostředí bylo ojedinělým zjevem). Co se týče vlastní tvorby Elfriede Jelinek, naleznete v čísle ukázku z divadelního textu Beze světla v překladu Zuzany Augustové. I ten, ostatně jako celé její dílo, zpřítomňuje závažné etické otázky. Tentokrát je jeho hlavním motivem havárie jaderné elektrárny Fukušima. Dále vaší pozornosti doporučuji text Karen Jürs-Munbyové, který rozebírá inscenační tradici děl rakouské nobelistky.
Vedle této geniální autorky, o které Pařízek právem říká, že je jen jedna, vám v čísle představujeme i další současné rakouské dramatiky: Wernera Schwaba, kterého pro české divadlo objevil opět režisér Pařízek, nebo Kathrin Röggla, o níž kritika mluví jako o jelinekovské následovnici. A kdo z čtenářů chce získat komplexnější obraz současné dramatiky, tomu doporučuji ukázku z rozsáhlé studie Gerdy Poschmannové Již nikoli dramatický divadelní text.
Přeji vám inspirativní čtení!
To hlavní
-
První texty Elfriede Jelinek nepopírají divadelní situaci nebo dramatickou postavu a přes někdy i krkolomnou vykonstruovanost jsou ironické, jako by její psaní bylo zpočátku odlehčenější.
-
Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.
-
Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.
-
Zkoumání jazyka hraje klíčovou roli i v takových textech Elfriede Jelinek, které sice rozkládají dramatickou formu, ale zároveň (ještě stále nebo už zase) využívají narace a postav.
-
Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.
-
že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.
-
Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu.
-
Událost, která přiměla Simonu Weilovou růst proti gravitaci vlastního ega, se přihodila uprostřed noci v jedné portugalské vesnici. Simone poslouchala při bohoslužbě pod širým nebem zbožné písně chudých rybářů.