Drahá Virginie,

… stejně jako slunce je jedinou silou v přírodním vesmíru, která způsobuje, že rostlina navzdory zemské přitažlivosti roste směrem vzhůru, tak i Boží milost je jedinou silou v duchovním vesmíru, která způsobuje, že člověk roste proti gravitaci vlastního ega.

Tahle věta Simony Weilové se v šedesátých letech objevovala na obalech gramofonových desek rockových skupin. Dokonce i na tričkách. Ale asi málokterý z opisovačů této věty tušil, co opravdu znamená.

Událost, která přiměla Simonu Weilovou růst proti gravitaci vlastního ega, se přihodila uprostřed noci v jedné portugalské vesnici. Simone poslouchala při bohoslužbě pod širým nebem zbožné písně chudých rybářů. Do deníku si zapsala:

Spadla stěna mezi mnou a těmi, kteří trpí. Utrpení druhých vešlo navždy do mé duše, vypálili do mne rozžhaveným železem znamení, jako to dělali Římané křesťanským otrokům, vypálili do mne pečeť křesťanů.

Na portugalském venkově se léčila. A léčila se také v Itálii, v Assisi, chodila do kostela Santa Maria degli Angeli, kam chodil kdysi svatý František. Zde se poprvé ve svém životě modlila. Tak začala její neortodoxní duchovní cesta, která nevedla ke konverzi. Simone se nedala nikdy pokřtít. Ale vedla k proměně jejího vědomí.

Simone Weilová měla vždy mimořádný smysl pro spravedlnost. Vášnivě a bezhlavě za spravedlnost bojovala, dokonce se zbraní v ruce, jak už jsem Vám psala. Ale noc v portugalské vesnici a zážitky v Santa Maria degli Angeli způsobily změnu v jejím posuzování spravedlnosti a v jejím chápání pravdy. Spravedlnost a pravda spolu přeci souvisejí. Z jejích textů, které jsem četla, mohu říci jen to, že Simone pochopila, že lidé jsou vzájemně propojeni. Nikoli pouze ve smyslu společné historie, náboženství, ideologie, společných názorů. Úplně všichni lidé jsou propojeni. A nejen pochopila, ale i zažila. Ocitla se v psychosomatickém prostoru vzájemně sdíleného lidství. Žádná simulace. Žádné facebooky a instagramy. Ale reálná síť lidství. Z téhle sítě se nelze odhlásit. Svému příteli dominikánu Jeanu Perrinovi vysvětlila, proč nevstoupila do katolické ani žádné jiné církve:

Chci být s těmi, kteří jsou mimo ochranu církve, nesmím je opustit, křesťan do sebe musí pojmout všechny lidi, i necírkevní, ateisty, heretiky, protnout se se vším.

Naskakuje mi z toho husí kůže.

Prozradím Vám napřed (mám časovou výhodu), že v roce 1941 Simone do Londýna skutečně přijela. Nabízela generálu de Gaullovi, že bude seskakovat padákem na bojiště a ošetřovat raněné vojáky přímo uprostřed palby a výbuchů granátů. Ten ji s takovými nápady vyhodil. A také přijímala jen tolik potravy, kolik dostávali vězni v koncentračních táborech. Myslím, že se to v křesťanské i buddhistické teologii nazývá zástupná oběť. Jinak než smrtí to skončit nemohlo.

Sebrané spisy Simony Weilové (čítají dvacet svazků) nepodávají návod, jak spravedlivě uspořádat společnost. Stále se v nich opakuje to samé – nutnost uvědomit si odpovědnost za druhé.

Člověk je především tím, kdo dostal a dostává, takže základem lidských i společenských vztahů není prosazování vlastních práv, nýbrž uznání práv druhých a svých závazků vůči nim.

Člověk nemusí věřit v Boha. Jedna z nejvzácnějších radostí lásky je sloužit milovanému, aniž by o tom věděl. Proto je láska k Bohu možná jen skrze ateismus.

Jediný způsob, jak se dotknout pravdy, je pozornost, přilnutí ke skutečnosti. Pozornost znamená, že potlačíme své myšlení, dáme je prázdné k dispozici, aby do něho mohla skutečnost vstoupit.

Je tu ještě něco, co má moc probudit nás k pravdě. Je to dílo geniálních spisovatelů. Dávají nám pod rouškou beletrie něco ekvivalentního síle skutečné skutečnosti, kterou nám život nabízí každý den, ale kterou nedokážeme pochopit, protože nás baví lži.

Teď, právě teď, sedí Simone vedle Vás. Můžete spolu hovořit o literatuře, o básnících, například o Georgu Herbertovi, milovala jeho poezii. Můžete hovořit o Vašem synovci Juliánovi, třeba ho Simone viděla, také šel bojovat do španělské války. Zabili ho. Ale můžete spolu v parku zlatých jilmů mluvit o Simonině katarzi, o proměně jejího vědomí. Pokud se ovšem o něčem takovém mluvit dá. A prosím napište mi, o čem jste spolu nakonec hovořily. A napište mi také, jaký jste měla ze Simony dojem. Já totiž věřím v její opravdovost. Budu netrpělivě čekat na Váš dopis. Chci vědět, zda jsem se nemýlila.

S úctou Vaše

M. S.