Drahá Virginie,

připomněla jsem si své nedávné dopisy o feminismu a připadá mi, že buď tonou v teoretické kaši, nebo jsou jiným způsobem nudné. Postrádají stopy života. A tak bych chtěla své úvahy o genderu vystavit střetu se skutečností.

V prvních dopisech naší nevzájemné korespondence jsem některé pro mě důležité věci vyjadřovala prostřednictvím úryvků z poezie. Ráda bych se k této praxi vrátila. Posílám proto výpověď o „genderových vztazích“ v trochu jiném duchu, výpověď nikoli z minulosti, ale z přítomnosti, nikoli z arabské země, ale evropské (tedy alespoň napůl). Zároveň je to zpráva o zážitku vlastního pohlaví, vlastní odlišnosti, vlastní „jinakosti“ (v tomto případě jde o drsný zážitek), který jistě nevyvolá idylicky rovnoprávné vztahy mezi mužem a ženou (po nichž jsem „volala“), ba právě naopak. Také se tím vracím k tomu, co jste napsala o mužské náklonnosti k násilí, přešla jsem totiž Vaše varovná slova trochu lehkomyslně. A vzpomněla jsem si rovněž na to, co jste říkala o moderním umění, nikoli o formě, ale o obsahu. Řekla jste, že pro moderní umění je zásadní smutek. Že moderní spisovatel či spisovatelka musí dosáhnout (alespoň někdy ve svém životě) maxima sklíčenosti, nejlépe absolutní sklíčenost, prožít bezedný smutek, jinak nemůže pocítit tep srdce moderní doby. I toho je posílaná ukázka dokladem.

Budou to dva úryvky z básně Oxany Vasjakinové, třicetileté básnířky pocházející z Novosibirska (dnes žije v Moskvě), s názvem Co vím o násilí. Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy. Je v ní i ponížení, které přeci také znáte, byť možná trochu jinak.

co vím o násilí
když mi bylo 13 let znásilnil mě bastard jménem Artjom

mou tetu spolubydlící vyvlekl na schodiště
kopal ji do hlavy až ztratila vědomí
mou matku zase spolubydlící každý měsíc zbil
s modřinami chodila do práce
každého půl roku musela k zubaři aby jí připevnil přední zub
vyražený mým otcem

co vím o násilí
všechny ženy někdo mlátil
všechny ženy znásilňovali
ženy vstávaly a šly do práce
a vařily
a líbaly své násilníky

píšu tento text v metru

každé dvě minuty zakrývám poznámky a začínám dýchat
a počítat od sta do nuly

to dělají ti kteří vědí co dělat
když chtějí skočit do kolejiště
nebo mlátit hlavou o skleněné dveře

sto
devadesát devět
devadesát osm
devadesát sedm
devadesát šest
devadesát pět

odkrývám poznámky a znovu píši
jakýsi muž fotografuje nápis ve znakovém jazyce
počítám a dívám se na něj
poezie by měla migrovat do znakového jazyka

měla by být jazykem ve kterém lze mluvit o násilí
neupadat do zakletí extáze
mluvit o násilí a nic netajit

poezie musí být jazykem který zastaví násilí

co vím o násilí

devadesát čtyři
devadesát tři
devadesát dva
devadesát jedna
devadesát
osmdesát devět
osmdesát osm

tam kde jsem žila se násilí neskrývalo
angličtinářka měla sluneční brýle
když se usmála
rozbité rty blýskly zhnisanými rankami

osmdesát sedm

tam kde jsem žila znásilňovali ženy i dívky
byla to norma

osmdesát šest

nevím jak mluvit o tom co teď chci říct […]

Je to dlouhá poema, posílám už jen krátkou ukázku:

[…] jeden člověk z našeho uměleckého kruhu
mě znásilnil před třemi lety

řekl že to bylo pro něj důležité
že díky násilí nade mnou znovu získal svůj ztracený falos
že to udělal schválně
šedesát dva
šedesát jedna
šedesát
padesát devět
padesát osm
padesát sedm

nebili mě
nás nebili
nestrhávali ze mě šaty
nestrhávali z nás šaty

padesát šest

čím se dřívější znásilňování liší od těch
které muži dělají ve společnosti v níž žiji dnes

padesát pět

jak mám nazvat to co se stalo mně
a jiným ženám

padesát čtyři

nebudu vymýšlet nová jména
pro znásilnění

padesát tři
padesát dva

proč nikdo nemluví o násilí v intelektuální společnosti

padesát jedna […]

Překládám tyto verše a vzpomínám na Vaše slova o vrozené mužské agresivitě. Vzpomínám také na jednu pasáž z Vaší knihy K majáku. Agresivita totiž není jen věcí primitivů, ale i „vzdělaných a vážených mužů“.

Ani se nedotkneš plátna, jakoby říkal, když se k ní řítil, dokud mi nedáš, co od tebe chci. A už tu byl zas, blízko ní, hamižný a pološílený. A Lili svěsila pravou ruku podél těla a v zoufalství si pomyslela, že v tom případě bude lepší mít to za sebou. Jistě se rozvzpomene a bude schopna napodobit tu záři, tu rapsodii, to sebeobětování, jež viděla ve tváři tak mnohých žen. […] Už tu byl a zastavil se vedle ní. Dá mu, co bude v jejích silách.

S úctou Vaše

M. S.